ECLI:CZ:US:2007:3.US.835.06.1
sp. zn. III. ÚS 835/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti J. L., zastoupené Mgr. V. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 7. 2006, sp.zn. 1 To 64/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí, neboť je toho názoru, že jím bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v článcích 2 odst. 3, čl. 90 odst. 1, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, článcích 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, článcích 5 odst. 1, čl. 6 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. c/ a d/, a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v článcích 9 odst. 1, čl. 14 odst. 2, odst. 3 písm. e/, čl. 2 odst. 3 písm. a/ Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 11 odst. 1 Všeobecné deklarace lidských práv.
V jednotlivostech stěžovatelka uvedla, že vrchní soud porušil její práva tím, že svůj výrok o vině založil na skutečnosti, že její obhajoba nebyla potvrzena, když nebylo její povinností prokázat svou nevinu, ale naopak bylo povinností orgánů činných v trestním řízení její obhajobu vyvrátit. Soud se dále nevypořádal se stěžovatelčinými "podrobnými a logickými" námitkami proti věrohodnosti svědků, neboť v odůvodnění svého rozhodnutí pouze odkázal na "přiléhavé" rozhodnutí soudu I. stupně. Návrhy na doplňování dokazování (bez bližší specifikace) "odbyl" soud tím, že je označil za "bezvýznamné", ačkoliv ve svém původním rozhodnutí považoval doplnění dokazování za nezbytné a také přesto, že jediný soudem provedený důkaz - výslech Evy Hájkové - stěžovatelčinu obhajobu nevyvrátil. Nutnost kasace napadeného rozhodnutí podle stěžovatelky vyplývá také z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 429/03, IV. ÚS 564/02, III. ÚS 51/96.
Z Ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka byla rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2005, č.j. 43 T 4/97-1599, uznána vinou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b/ tr. zákona a odsouzena k trestu odnětí svobody v délce tří let a zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v délce pěti let. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.
V pořadí druhým rozsudkem krajského soudu byla stěžovatelka opětovně uznána vinou shodným trestným činem a odsouzena k trestu odnětí svobody v délce 25 měsíců a 6 dnů a zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v délce pěti let. Ke stěžovatelčinu odvolání vrchní soud opětovně napadený rozsudek zrušil a sám rozhodl tak, že stěžovatelku uznal vinnou ve shodě s napadeným rozsudkem, s tím, že v uloženém trestu změnil pouze trest zákazu činnosti, který specifikoval jako zákaz výkonu funkce člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech v délce 3 roků.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d/ rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
O nepřípustné ústavněprávní konsekvence - zejména z hlediska stěžovatelkou dovolávaných ústavně zaručených práv - by mohlo jít až v případě, že soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných principů dokazování (použily nepřípustně získaný důkaz, provedly jej nezákonnou formou, opomenuly provést důkaz, aniž pro to existovaly relevantní důvody), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického; rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, když odpovídající skutková zjištění soudy řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další). Co do hodnocení provedených důkazů platí, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je pak protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelčina stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná.
Předně je namístě uvést, že stěžovatelka opětovně uplatnila námitky, které adresovala již soudům obecným, které na ně adekvátně reagovaly a své závěry v odpovídající podobě ve svých rozhodnutích vyjádřily.
Ohledně kritizovaného provádění a hodnocení důkazů, vycházeje z výše uvedených zásad, Ústavní soud neshledal v postupu vrchního soudu pochybení, které by znamenalo porušení práva na spravedlivý proces. Obsah napadeného rozhodnutí svědčí závěru, že rozsah provedeného dokazování v řízení před obecnými soudy (prvního i druhého stupně) byl pro rozhodnutí o stěžovatelčině vině dostačující, přičemž v odůvodnění napadeného rozhodnutí je vysvětleno, z jakého důvodu bylo vyhověno pouze stěžovatelčinu návrhu na doplnění dokazování výslechem svědkyně E. H. Zhodnocení nové svědecké výpovědi, která nepotvrdila stěžovatelčinu obhajobu, pak mělo vliv na přístup soudu k dalším navrženým důkazům. Odvolací soud vysvětlil, proč výhrady stěžovatelky k posuzování věrohodnosti výpovědi svědků (Ing. S. a Ing. F.) nepovažuje za důvodné, a proč ostatní návrhy na doplnění dokazování, které stěžovatelka učinila v řízení před soudem prvního stupně, nemohou mít potřebnou relevanci (okolnost, že je individuálně nepopsal, za závažné pochybení mít nelze). Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, z logické a srozumitelné argumentace, již vyložil, je zřejmé, jakými úvahami se řídil a na základě jakých skutkových zjištění dospěl ke konečným závěrům právním. Úsudek, že stěžovatelčina obhajoba byla vyvrácena, je udržitelný, a naopak stěžovatelka činí neadekvátní závěry z výroku odvolacího soudu o "nepotvrzení obhajoby"; je totiž vztažen jen k hodnocení důsledků konkrétního provedeného důkazu (výpovědi svědkyně H.) a v celkovém kontextu vybočení ze zásady, že vina musí být obviněnému prokázána, jak stěžovatelka proti odvolacímu soudu namítá, zjevně nezakládá.
Obsah rozhodnutí tedy neskýtá jakkoli podklad pro úsudek, že vrchní soud pochybil - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů - při organizaci provádění dokazování a při hodnocení důkazů. Přijaté skutkové závěry mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení, a k závěru, že jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Stěžovatelovými námitkami se zabývaly již obecné soudy a adekvátně na ně odpověděly.
Lze tedy uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu