ECLI:CZ:US:2007:3.US.844.06.1
sp. zn. III. ÚS 844/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. M., zastoupeného Mgr. Z. R., proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 15. 8. 2006, č.j. 60 Co 280/2006-47, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví označené usnesení odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení. Navrhl, aby Ústavní soud toto usnesení zrušil, neboť jím mělo dojít k porušení jeho základních práv plynoucích z čl. 36 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí obecných soudů se podává, že ve věci samé bylo soudem prvního stupně částečně vyhověno žalobě, jíž se žalobce (zletilý syn stěžovatele) domáhal zvýšení výživného (naposledy stanoveného ve výši 1.200,- Kč měsíčně) na 3.000,- Kč měsíčně, tak, že vyživovací povinnost stěžovatele vůči žalobci byla zvýšena na částku 2.500,- Kč. Na náhradě nákladů řízení uložil soud stěžovateli zaplatit žalobci 759,- Kč, když vycházel z částečného úspěchu žalobce ve smyslu §142 odst. 2 o.s.ř. a co do nákladů advokátního zastoupení z ustanovení §7 písm. b/ vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhlášky č. 484/2000 Sb.").
Odvolací soud přisvědčil žalobci, jestliže se v odvolání dožadoval užití nikoli §7 písm. b/, nýbrž ustanovení §3 odst. 1, 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb.; za "předmět řízení" ve smyslu těchto ustanovení pokládal celou částku žalobou nově navrženého výživného, nikoli, jak žádal stěžovatel ve vyjádření k odvolání, pouze rozdíl mezi ní a výživným, jež bylo přiznáno dříve. V hodnocení míry úspěchu a neúspěchu žalobce se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně (83% ku 17%), a na základě ustanovení §142 odst. 2 o.s.ř. uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 20.889,- Kč.
Tvrzený zásah do svých práv spatřuje stěžovatel v tom, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byla v rozporu s vyhláškou č. 484/2000 Sb. a "i v rozporu s logikou věci nesprávně stanovena výše předmětu řízení", a tím i nesprávně rozhodnuto o nákladech řízení ve prospěch žalobce. Předmět řízení činil podle stěžovatele nikoli 3.000,- měsíčně, nýbrž jen 1.800,- Kč měsíčního opětujícího se plnění.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti; není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Tyto podmínky pro zásah Ústavního soudu stěžovatelově ústavní stížnosti nesvědčí; stěžovatel toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi užitého podústavního práva a sám nikterak neosvědčuje, proč by spor o výklad (a aplikaci v jeho věci) výše označených ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb. měl nabýt ústavněprávního rozměru. Proti závěrům obecných soudu toliko klade konstrukci vlastní, založenou na přesvědčení, že je "správnější", nicméně neuvádí, proč by ty, jimž oponuje, měly být "protiústavní", resp. proč by měl do tohoto sporu zasáhnout Ústavní soud. Jinak řečeno, stěžovatel zjevně podléhá představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů, a to patrně proto, že jiné (třetí) instance (když dovolání není přípustné) již není.
Ústavní soud se tedy omezuje na sdělení, že v rozhodnutí obecných soudů nespatřuje ani exces ani libovůli (viz výše), čímž své možnosti pokládá za vyčerpané.
To platí i pro případ, že stěžovatelův právní názor, jímž oponuje odvolacímu soudu, by nebylo možné mít za věcně nesprávný; bylo výše řečeno, že "nesprávnost" v rovině podústavního práva není sama o sobě referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, a opak nelze založit ani všeobecným odkazem na čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jak činí stěžovatel (poukaz na čl. 36 odst. 3 Listiny je nepřípadný zjevně).
Řečené pak vede logicky k závěru, že se stěžovateli existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 691/05).
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 26. dubna 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu