ECLI:CZ:US:2007:4.US.1105.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1105/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Městské části Praha 1, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 18, zastoupené Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova 15, proti výrokům II., III., IV. a V. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. července 2005, č. j. 20 Co 103/2005-200, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a 1. Hlavního města Prahy, 2. České republiky - Ministerstva financí ČR jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě 30. dubna 2007, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené výroky rozhodnutí, jimiž Městský soud v Praze jako soud odvolací v meritu potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. prosince 2004, č. j. 22 C 166/2001-148, vydaný v řízení o žalobě o určení vlastnického práva stěžovatelky (a 1. vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem) a rozhodl o nákladech řízení. Stěžovatelka je přesvědčena, že vydáním napadeného rozhodnutí došlo k zásahu do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i k dotčení článku 95 odst. 1 Ústavy ČR. Stěžovatelka především namítá, že obecný soud nesprávně interpretoval a posléze aplikoval ust. §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., opírajíc se přitom o nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 185/96, který však není skutkově ani právně totožný, a proto Ústavním soudem zaujatý právní názor na daný případ nemůže být použit. Stěžovatelka nesouhlasí s interpretací jedné ze tří kumulativních podmínek pro přechod vlastnického práva, a to podmínky hospodaření vykládané jako nutnost faktického hospodaření právního předchůdce žalobkyně Hlavního města Prahy; kdyby měl zákonodárce na mysli faktické hospodaření, v zákoně by to vyjádřil, navíc v případě přísného výkladu přijatého Ústavním soudem by zákon č. 172/1991 Sb. nebyl uveden do praxe, protože takřka neexistoval majetek, u kterého by všechny podmínky byly splněny. Právní názor stěžovatelky podporuje i přiložené stanovisko Ministerstva financí, které je autorem předlohy zákona. Stěžovatelka žádá Ústavní soud, aby nevycházel pouze ze zmiňovaného nálezu, ale aby přihlédl také k tomuto stanovisku a bral ohled i na vývoj judikatury, nové poznatky a změnu pohledu na daný problém v důsledku získání nových zkušeností. Stěžovatelka dále zpochybňuje závěry odvolacího soudu ohledně nedostatku jeho aktivní legitimace ve sporu, dále platnosti hospodářské smlouvy ze dne 1. listopadu 1976, která dle závěru tohoto soudu tvoří překážku pro přechod vlastnictví k nemovitostem dle ust. §4 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., stejně tak závěry učiněné soudem ve vztahu k rozhodnutí o zrušení práva trvalého užívání nemovitostí ze dne 21. listopadu 1990 a v neposlední řadě i výroky odvolacího soudu týkající se soudního poplatku. Z uvedených důvodů navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem napadené rozhodnutí v jeho výrocích II., III., IV. a V. zrušil.
Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 22 C 166/2001, Ústavní soud zjistil, že Hlavní město Praha (1. vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem) a stěžovatelka podaly dne 3. září 2001 žalobu o určení vlastnického práva Hlavního města Prahy k nemovitostem v k. ú. Nové město proti Fondu dětí a mládeže s odkazem na ust. §1 zákona č. 172/1991 Sb. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 12. 2004, č. j. 22 C 166/2001-148, žalobu zamítl. Soud dle odůvodnění jeho rozhodnutí byl vlastníkem předmětných nemovitostí stát - Obvodní bytový podnik bytového hospodářství v Praze 1 a na základě hospodářské smlouvy o převodu správy národního majetku spravoval tyto nemovitosti Obvodní národní výbor v Praze 1 (dále jen "ObvNV"). Následně byly nemovitosti obvodním národním výborem předány do trvalého užívání Ústřednímu výboru československého svazu mládeže, hospodářskou smlouvou ze dne 1. 11. 1976 pak právnímu nástupci Ústřednímu výboru socialistického svazu mládeže (dále jen "ÚV SSM") . Přípisem ze dne 21. 11. 1990 adresovaným právnímu nástupci Federálnímu koordinačnímu centru Svazu mladých finanční výbor ObvNV odstoupil od hospodářské smlouvy ze dne 1. 11. 1976 s odůvodněním, že nemovitosti byly určeny k využití pro zdravotnické účely. Své zamítavé rozhodnutí soud prvního stupně odůvodnil s odkazem na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 185/96, tak, že na 1. žalobkyni nepřešlo vlastnické právo dle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., neboť nebyla splněna podmínka faktické realizace práva hospodaření s předmětnými nemovitostmi.
K podanému odvolání se věcí zabýval Městský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 14. 7. 2005, č. j. 20 Co 103/2005-200, resp. jeho výrokem I. určil, že právním nástupcem prvního žalovaného Fondu dětí a mládeže je Česká republika - Ministerstvo financí ČR (2. vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem), výrokem II. v meritu napadené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, výrokem III změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že každý z žalobců je povinen zaplatit na soudním poplatku 6.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí na účet soudu prvního stupně, výrokem IV. rozhodl, že žádný z účastníku nemá právo na náhradu nákladů řízení a výrokem IV. rozhodl, že každý žalobce je povinen zaplatit na soudním poplatku z odvolání 3.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí na účet soudu prvního stupně. Odvolací soud se především ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že žádný ze žalobců s nemovitostmi ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu majetku ČR do vlastnictví obcí, nehospodařil; ani ve smyslu faktické péče o věci, ani využitím ke svému předmětu činnosti. Poté citoval interpretaci §1 odst.1 zákona č. 172/1991 Sb. Ústavním soudem v jeho nálezu, sp. zn. IV. ÚS 185/96; Ústavní soud vymezil tři podmínky pro přechod majetku státu do majetku obcí tak, že 1/ musí jít o majetek státu 2/ ke dni 23.11.1990 k němu příslušelo právo hospodaření národním výborům a 3/ obce či městské části s tímto majetkem ke dni 24. 5. 1991 skutečně hospodařily. Tyto podmínky musely být splněny kumulativně a pojem hospodaření Ústavní soud vyložil jednoznačně tak, že muselo jít o faktickou realizaci práva hospodaření, zahrnující péči o údržbu majetku, jeho ochranu a využití. Odvolací soud proto dovodil, že podmínky podle §1 odst. 1, 2 zákona č. 172/1991 Sb. nebyly splněny a druhý ze žalobců navíc postrádá (viz žalobní petit) aktivní věcnou legitimaci k určovací žalobě. Dalším důvodem pro zamítnutí žaloby bylo neplatné zrušení práva trvalého užívání právního předchůdce strany žalované; důvod podle §70 odst. 3 tehdy platného hospodářského zákoníku (zákona č. 109/1964 Sb.) nebyl dán. Naopak právnímu předchůdci žalované svědčil užívací titul daný hospodářskou smlouvou ze dne 1. 11. 1976 a opírající se jak o realizovaný účel tehdejšího trvalého užívání, tak o splnění všech náležitostí smlouvy ve smyslu §10 odst. 5 vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku. Odvolací soud dodal, že restituci obce pak brání i znění §4 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., neboť věci byly v rozhodné době v trvalém užívání nestátní organizace.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka i 1. žalobkyně ve sporu dovolání, jehož obsahem jsou v podstatě tytéž námitky, jaké nyní stěžovatelka uplatňuje v ústavní stížnosti. Usnesením ze dne 31. ledna 2007, č. j. 28 Cdo 217/2006-265, Nejvyšší soud ČR dovolání jako nepřípustné odmítl.
Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů] a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatelky přezkoumal.
V tomto ohledu Ústavní soud považuje za nutné uvést, že neodepřel stěžovatelce přezkum opodstatněnosti ústavní stížnosti ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu přes to, že stěžovatelka nenapadla poslední rozhodnutí ve věci vydané, ač od doručení tohoto rozhodnutí evidentně odvíjí lhůtu k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), neboť usnesení dovolacího soudu toliko deklarovalo nepřípustnost stěžovatelkou podaného dovolání.
Ústavní soud dále konstatuje, že stížností napadeným rozhodnutím se na podkladě ústavní stížnosti podané 1. žalobkyní ve sporu (1. vedlejším účastníkem v řízení před Ústavním soudem), obsahující v podstatě totožné námitky, jaké stěžovatelka uvádí nyní, již zabýval a usnesením ze dne 18. dubna 2007 sp. zn. IV. ÚS 655/05 podanou ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl. Stejný závěr Ústavní soud učinil i v tomto případě. Závěry učiněné v citovaném usnesení, od nichž neshledal důvod se odchýlit ani nyní, zde pouze připomíná.
Jádrem ústavní stížnosti je spor o výklad pojmu hospodaření obsaženého v ustanovení §1 odst. 1 zákona 172/1991 Sb.; na tomto výkladu závisí řešení otázky, zda na stěžovatelku přešlo vlastnické právo k majetku, se kterým hospodařil ObvNV. Ústavní soud již výklad tohoto pojmu provedl v nálezu, sp. zn. IV. ÚS 185/96 (Sb.n.u. sv. 6, str. 461), v němž zaujal právní názor, že pro takový přechod musí být splněny kumulativně všechny tři podmínky v tomto ustanovení určené - musí tedy jít o majetek, který ve stanovené době náležel České republice, ke stanovenému dni k němu měl právo hospodaření právní předchůdce obce a konečně, že s tímto majetkem tento předchůdce také hospodařil (jinak řečeno, že právo hospodaření bylo také realizováno). Pojem "právo hospodaření" je pojmem, který byl v hospodářském zákoníku a ve vyhlášce č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, použit v obdobném významu jako původní pojem "správa". Proto i pojem "hospodaření", který sice není právem definován, je třeba odvodit z citovaných předpisů, kde se organizacím ukládá hospodařit s národním majetkem s péčí řádného hospodáře, nejen tedy tento majetek evidovat, ale také pečovat o jeho údržbu, chránit ho a využívat. Pokud organizace majetek k plnění svých úkolů nepotřebovala a neužívala jej, tendovala právní úprava k tomu, aby byl neprodleně nařízen převod práva hospodaření, přičemž umožňovala též dočasné užívání jinou organizací nebo i občany.
Ústavní soud je povinen bdít nad dodržováním ústavnosti, tedy dohlížet na to, aby při činnosti státních orgánů byl respektován princip právního státu, jehož složkou je zásada zákazu svévole v soudním rozhodování. Nemá-li se sám Ústavní soud jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je libovolné chování a rozhodování orgánům veřejné moci striktně zapovězeno, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického právního státu (srov. nález Pl. ÚS 11/02, Sb.n.u. sv. 30, str. 309; též vyhlášen pod č. 198/2003 Sb.). Jedinou možnost odchýlit se od vlastního závazného právního názoru vyjádřeného v nálezu představuje ustanovení §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), které ukládá senátu, jenž v souvislosti se svou rozhodovací činností dospěje k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, předložit otázku k posouzení plénu.
Ústavní soud je názoru, že skutkový stav ve stěžovatelčině věci je připodobnitelný rozhodným skutečnostem ve výše citovaném nálezu, sp. zn. IV. ÚS 185/96, v němž Ústavní soud vyložil pojem hospodaření v opozici k právu hospodaření v tom smyslu, že právo hospodaření představuje určitou formální podmínku, zatímco hospodaření vyložil Ústavní soud materiálně jako faktické užívání majetku. Čtvrtý senát Ústavního soudu neshledal žádného důvodu pro výše zmiňovaný postup dle ustanovení §23 zákona o Ústavním soudu, neboť s právními závěry v citovaném nálezu prezentovanými souhlasí. Ústavní soud nezpochybňuje, že nerealizací faktického hospodaření právo hospodaření nezaniklo, nicméně se zjevně nejednalo o žádoucí stav, směřovala-li praxe k tomu, aby při nepotřebnosti majetku pro organizaci nebo jeho nevyužívání z jakéhokoli jiného důvodu bylo právo hospodaření převedeno na jinou organizaci či alespoň svěřeno do jejího dočasného užívání. Při výkladu ustanovení §1 odst. 1 zákona 172/1991 Sb. je proto zcela logický výklad, že cílem zákona bylo převést do vlastnictví obcí majetek, který využívaly k plnění svých úkolů jejich právní předchůdci - národní výbory.
Stran námitky porušení čl. 95 Ústavy, připomněl Ústavní soud, že pokud jde o ústavněkonformní výklad právních předpisů při rozhodování obecných soudů, je nejvýše postaveným soudním orgánem Ústavní soud, jehož právní názor, má-li obecnou povahu, je závazný při řešení typově shodných případů, přičemž závazný není jen výrok nálezu, ale i odůvodnění, resp. ty jeho části, jež obsahují "nosné důvody" (srov. nález Pl. ÚS 2/03, Sb.n.u. sv. 29, str. 371). Nerespektování právního názoru uvedeného v nálezu Ústavního soudu vyvolává nejistotu, zda obecný soud skutečně plní dispozici čl. 90 Ústavy stanovící povolanost obecného soudu k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům. Právě nerespektování nálezu Ústavního soudu obecným soudem by vedlo k porušení článku 95 Ústavy, neboť zakládá porušení principu rovnosti, jakož i dotčení v právní jistotě občanů, a bylo by důvodem ke zrušení rozhodnutí obecných soudů. Pokud tedy obecný soud ve svém rozhodnutí odkazuje na závěry učiněné v nálezu Ústavního soudu, platné i v této věci, z vázanosti zákonem, jak ji má na mysli uvedený článek, nevybočil.
Ostatními stěžovatelčinými námitkami týkajícími se platnosti hospodářské smlouvy o trvalém užívání předmětných nemovitostí a platnosti odstoupení od této smlouvy se Ústavní soud nezabýval, poněvadž nic nemění na skutečnosti, že právní předchůdce 1. žalobkyně s nemovitostmi nehospodařil ve smyslu faktickém tak, jak vyžaduje dané zákonné ustanovení ve světle výkladu předloženého obecnými soudy i Ústavním soudem. Na právním posouzení věci by pak nezměnila situaci ani případně odlišná úvaha Ústavního soudu o aktivní legitimaci stěžovatelky.
Ve vztahu k námitce vadné interpretace a aplikace zákona o soudních poplatcích Ústavní soud konstatuje, že tato námitka postrádá ústavněprávní charakter. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, a není proto zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Tuto zásadu lze prolomit pouze tehdy, jestliže by se právní závěry obecných soudů ocitly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Takový extrém však v daném případě neshledal. Závěr odvolacího soudu opírající se o položku 2 písm. a) Sazebníku soudních poplatků přitom vychází přímo z textu této položky, kde je výslovně uvedeno, že poplatek na návrh na zahájení řízení, jehož předmětem není peněžité plnění, činí 3.000,- Kč za každou nemovitost. Co je nemovitostí ve smyslu občanského zákoníku uvádí jeho ust. §119, z něhož je zřejmé, že pozemek a stavba spojená se zemí pevným základem jsou nemovitosti samostatné. Pro závěr o tom, že je poplatek vyměřován dohromady z nemovitostí uvedených na jednom listu vlastnictví, není v zákoně opory.
Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2007
Michaela Židlická v. r.
předseda senátu