ECLI:CZ:US:2007:4.US.1293.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1293/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. června 2007 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o stížnosti Ing. P. Ch., proti rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 393/2007 ze dne 8. 2. 2007, Městského soudu v Praze sp. zn. 39 Co 161/2006 ze dne 19. 5. 2006 a Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 14 C 295/2004 ze dne 8. 12. 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod, vyplývajících z čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 3, čl. 4, čl. 36, čl. 37 odst. 2 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 protokolu č. 7 k této Úmluvě.
Z obsahu napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu shora označeného je patrno, že tímto rozhodnutím bylo jako nepřípustné podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto dovolání stěžovatele, podané jím proti rozhodnutí Městského soudu v Praze v záhlaví označenému, jímž tento odvolací soud jako nepřípustné podle §218 písm. c) o. s. ř. odmítl odvolání stěžovatele proti usnesení soudu I. stupně - Obvodního soudu pro Prahu 2 shora označeného, kterým tento soud, v řízení zahájeném k žalobě stěžovatele o 2.100.000,-Kč s příslušenstvím, směřující proti dvěma žalovaným, vyloučil podle §112 odst. 2 o. s. ř. návrh proti druhému žalovanému k samostatnému projednání a rozhodnutí. V důvodech svého rozhodnutí Nejvyšší soud nepřípustnost dovolání stěžovatele odůvodnil odkazem na příslušná ustanovení občanského soudního řádu, přípustnost dovolání upravujících (ust. §237 až §239), přičemž vysvětlil, že ust. §239 odst. 3 o. s. ř. nedopadá na případy, kdy usnesením odvolacího soudu byl odmítnut návrh na zahájení odvolacího řízení (odvolání).
V ústavní stížnosti napadající uvedená rozhodnutí obecných soudů dává stěžovatel v podstatě najevo nesouhlas s vyloučením jeho návrhu proti druhému žalovanému k samostatnému projednání a rozhodnutí, neboť, jak uvádí, je mu tak znemožněno domáhat se "svého práva vůči škůdcům jakož využít svého práva žalovat společnou odpovědnost vůči škůdcům společně a nerozdílně..." Je přesvědčen o tom, že pouze účastník řízení definitivně rozhoduje o tom, čeho a vůči komu i proč se hodlá domáhat, soud pak může rozhodnout jen tak, zda takto uplatněný nárok přizná či nepřizná. Toto však obecné soudy porušily, jejich postupem mu byla upřena již sama možnost domáhat se svého práva a konkrétně specifikovaného nároku u soudu, když je mu v podstatě nařizováno čeho a vůči komu se má chtít domáhat. Již z toho je podle stěžovatele osvědčeno, že rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je závadné, neboť jmenovaný soud byl povinen tento zásah do jeho práv odstranit a neměl takové právní postupy připustit, navíc jmenovaný soud podle stěžovatele zamlčuje, že dovolání bylo podáno dle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §239 o. s. ř. a, pokud dovolání odmítl pro nepřípustnost, dopustil se i uvedený soud zásahu do jeho práv.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud se nejprve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti v poměru k rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť pouze v případě, že by v této části byla ústavní stížnost důvodná, mohl by se věcně zabývat i rozhodnutími soudů nižších stupňů. Na tomto místě Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu zjištěn nebyl.
Ve svém rozhodnutí dovolací soud vysvětlil, z jakých důvodů nelze považovat dovolání stěžovatele směřující do usnesení odvolacího soudu za přípustné. Nepřípustnost dovolání stěžovatele je z ustanovení procesních norem, na které jmenovaný soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkazuje, zcela zřejmá a na odůvodnění jeho rozhodnutí tak lze odkázat. Na adresu výtek stěžovatele ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu třeba uvést, že jmenovaný soud nijak nezamlčoval, že dovolání stěžovatele "bylo podáno dle ust. §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §239 o. s. ř.", naopak v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, že použití i těchto ustanovení v daném případě nepřichází v úvahu. Stěžovatel ve svých námitkách zcela pomíjí, že jeho dovolání směřovalo proti nemeritornímu rozhodnutí odvolacího soudu, a tudíž jeho argumentace ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je zcela lichá. Z postupu dovolacího soudu, který je procesními předpisy o přípustnosti dovolání vázán a je povinen je respektovat, tak nelze dovodit zásah do práv stěžovatelem shora označených. Z uvedených důvodů byla proto jeho ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí dovolacího soudu posouzena jako zjevně neopodstatněná a jako taková byla podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta, aniž byl za daných okolností, kdy nepřípustnost stěžovatelem podaného dovolání byla zcela evidentní, stěžovatel vyzýván k odstranění vady návrhu spočívající v nedostatku právního zastoupení.
Pokud pak jde o rozhodnutí soudů I. a II. stupně, je zřejmé, že stěžovatel pokládá ústavní stížnost proti nim směřující za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o jím podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), kterážto podmínka však, jak plyne ze shora uvedeného, v daném případě splněna není. Za uvedeného stavu, kdy posouzení přípustnosti dovolání nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu ve smyslu §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bylo nutno podle ust. §72 odst. 3 cit. zák. 60 denní lhůtu k podání ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím soudu I. a II. stupně odvíjet již ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k datu podání ústavní stížnosti dne 21. 5. 2007 nebyla tato zákonná lhůta stěžovatelem evidentně dodržena, a proto byla ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím soudů I. a II. stupně v záhlaví označeným podle §43 odst. 1 písm. b) cit. zák. odmítnuta jako stížnost podaná po lhůtě zákonem stanovené.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2007
Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu