ECLI:CZ:US:2007:4.US.215.06.1
sp. zn. IV. ÚS 215/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti MUDr. M. K., zastoupené JUDr. Evženem Suchánkem, advokátem Advokátní kanceláře v Náchodě, Riegrova 161, proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně, č. j. 5 C 249/2004-41, ze 17. 2. 2005, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 25 Co 228/2005, z 8. 6. 2005, za účasti Okresního soudu v Jičíně a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem, sp.zn. 25 Co 228/2005, z 8. 6. 2005, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 17. 2. 2005, č. j. 5 C 249/2004-41, jímž bylo určeno, že J. H. a V. H. vlastní ve společném jmění manželů pozemek st. parc. č. 2642, zastavěná plocha a nádvoří, a pozemek parc. č. 1830/14 - zahrada, zapsaný na LV X pro obec H., a že J. R. a H. R. vlastní ve společném jmění manželů pozemek st. parc. č. 2646/2, zastavěná plocha a nádvoří a pozemek parc. č. 1830/39 - orná půda, zapsaný na LV č. X pro obec H. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že 12. 6. 1975 byla sepsána kupní smlouva, podle které prodávající M. M. převedla na kupujícího čsl. stát - Městský národní výbor v Hořicích v Podkrkonoší pozemek parc. č. 1828/3 o výměře 4683 m2 v k. ú. Hořice v Podkrkonoší, zapsaný na listu vlastnictví č. YY u Střediska geodézie v Jičíně. V roce 1975 byl shora uvedeným manželům H. přidělen do osobního užívání za účelem stavby rodinného domku pozemek parc. č. 1830/14 o výměře 649 m2 a tito uzavřeli také dohodu o zřízení práva osobního užívání tohoto pozemku. Po výstavbě domu č.p. XXXX byl z tohoto pozemku oddělen pozemek parc. č. 2642 zastavěná plocha o výměře 122 m2 a pozemek parc. č. 1830/14 díl 1 a 2 o výměře 519 m2. J. a J. S. byl v roce 1975 přidělen do osobního užívání pozemek parc. č. 1830/18 o výměře 366 m2 a uzavřeli také dohodu o zřízení práva osobního užívání tohoto pozemku. Na přiděleném pozemku postavili rodinný dům č.p. YYYY, který kupní smlouvou z 28. 5. 1987 převedli na manžele R. Současně na ně touto smlouvou ze zákona přešlo právo osobního užívání k pozemkům parc. č. 2646 zastavěná plocha o výměře 134 m2 a parc. č.1830/18, zahrada, o výměře 232 m2. K žalobě M. M. (matky stěžovatelky), podané 5. 8. 1992 proti České republice - Okresnímu úřadu v Jičíně a městu Hořice v Podkrkonoší, bylo rozsudkem Okresního soudu v Jičíně z 27. 4. 1994, sp. zn. 6 C 172/92, který nabyl právní moci 2. 8. 1994, určeno, že kupní smlouvou z 12. 6. 1975, uzavřenou mezi prodávající M. M. a kupujícím čsl. státem - Městským národním výborem v Hořicích v Podkrkonoší nepřešlo na kupujícího vlastnické právo k pozemku parc. č. 1828/3, zapsaném v té době v evidenci nemovitostí na LV č. Y pro k. ú. Hořice v Podkrkonoší, nyní v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v Jičíně vedené mimo jiné jako část parc. 1830/14 a 1830/18. Soudy obou stupňů dospěly v uvedené věci k závěru, že kupní smlouva vůbec nevznikla, protože podpis na předmětné smlouvě nebyl podpisem prodávající. Geometrickým plánem č. 1742-409/1998, vypracovaným 3. 5. 2000 S. G., byl jako část původního pozemku parc. č. 1828/3 oddělen z pozemku parc. č. 1830/18 pozemek parc. č. 1830/39 o výměře 8 m2. Pozemek parc. č. 2646 byl rozdělen na pozemky parc. č. 2646/1 o výměře 112 m2 a č. 2646/2 o výměře 22 m2 Pozemky parc. č. 1830/39 a parc. č. 2646/2 byly zapsány na list vlastnictví č. X jako vlastnictví M. M. Na listu vlastnictví č. YZ jako vlastnictví manželů R. zůstaly zapsány pozemky parc. č. 1814/18 o výměře 224 m2 a č. 2646/1 o výměře 112 m2. Ze stejného důvodu byly na list vlastnictví č. X jako vlastnictví M. M.é zapsány pozemky parc. č. 1830/14 o výměře 502 m2 a parc. č. 2642 o výměře 122 rn2, zapsané původně na LV č. XYZ ve vlastnictví manželů H. Podle darovací smlouvy z 23. 4. 2002, s účinky vkladu ke dni 23. 4. 2002, darovala M. M. pozemky parc. č. 2642, 2646/2, 18130/14 a 1830/39 stěžovatelce.
3. V ústavní stížností napadených rozhodnutích dospěly obecné soudy shodně k závěru, že manželům H. a právním předchůdcům manželů R. vzniklo právo osobního užívání ke sporným pozemkům podle §205 o. z. v tehdy platném znění, které se 1. 1. 1992, kdy vstoupil v účinnost zákon č. 509/1991 Sb., transformovalo na právo vlastnické podle §872 odst. 1 o. z. (nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 1997, sp. zn. II ÚS 103/96, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 8, č. 64). I když bylo ve věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 6 C 172/1992 rozhodnuto, že vlastnické právo k pozemku parc. č. 1828/3 na stát smlouvou z roku 1975 nepřešlo, nemohla mít neexistence vlastnického práva státu k přidělovaným pozemkům podle napadených rozhodnutí obecných soudů vliv na účinnost rozhodnutí orgánu státní správy, neboť zmíněné rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 27. 4. 1994, sp. zn. 6 C 172/1992, bylo vydáno až několik let poté, co příslušný orgán státní správy rozhodl o zřízení práva osobního užívání sporných pozemků ve prospěch vedlejších účastníků, resp. jejich právních předchůdců, tedy v době, kdy vedlejší účastníci a jejich právní předchůdci byli v dobré víře, že užívají sporné pozemky po právu. K těmto závěrům obecných soudů stěžovatelka namítá, že jestliže její vlastnické právo, resp. její právní předchůdkyně, dle výše citovaného rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 27. 4. 1994 nikdy nezaniklo, neboť kupní smlouva z 12. 6. 1975 byla absolutně neplatným právním úkonem, pak obecné soudy nezamítnutím žaloby vedlejších účastníků na určení vlastnictví k předmětným pozemkům zasáhly do jejího ústavou zaručeného práva vlastnit majetek, a proto stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp.zn. 25 Co 228/2005, z 8. 6. 2005, podala stěžovatelka dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR odmítavým usnesením, sp. zn. 22 Cdo 2820/2005, z 31. 1. 2006, jehož písemné vyhotovení bylo právnímu zástupci stěžovatelky doručeno dne 21. 2. 2006. Zákonná lhůta pro podání ústavní stížnosti je tak zachována.
II.
5. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Jičíně, sp. zn. 5 C 249/2004, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně.
6. Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření plně odkazuje na odůvodnění svého rozsudku ze dne 8. 6. 2005 s důrazem na nález Ústavního soudu, sp. zn. II ÚS 103/96.
7. Okresní soud v Ostravě ve svém vyjádření uvádí, že jeho rozsudkem nedošlo k porušení platných právních předpisů a nebyla porušena základní práva a svobody stěžovatelky. Považuje proto ústavní stížnost za nedůvodnou.
8. Shora uvedená vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovatelce na vědomí.
III.
9. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud se již právně shodnou problematikou možné konkurence dvou vlastnických práv - vlastnického práva původního vlastníka a vlastnického práva vzniklého ze zákona transformací institutu osobního užívání podle §872 odst. 1 o. z. ve znění účinném po novelizaci provedené zákonem č. 509/1991 Sb. zabýval, a to v již obecnými soudy v jejich rozhodnutí citovaném nálezu, sp. zn. II ÚS 103/96 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 8, č. 64, str. 133). Uvedeným nálezem Ústavní soud zrušil rozhodnutí obecných soudů, které mimo jiné uložily čs. státu - okresnímu úřadu vrátit pozemky, které dostal na základě darovací smlouvy, když rozsudkem předcházejícím těmto napadeným rozsudkům bylo určeno, že tato darovací smlouva je neplatná, neboť převod byl vynucen pod bezprávnou výhrůžkou. Tyto pozemky však ONV již dříve přidělil do osobního užívání vycházeje z toho, že darovací smlouva je platná a že přidělované pozemky jsou ve vlastnictví státu.
11. Ústavní soud v této souvislosti vyslovil v uvedeném nálezu názor, že právní mocí rozhodnutí bývalých národních výborů o přidělení pozemku do osobního užívání vzniklo fyzickým osobám právo, aby s nimi byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku a státu vznikla povinnost takovou dohodu uzavřít. Skutečnost, že přidělený pozemek nebyl v tzv. socialistickém vlastnictví, neměla vliv na neúčinnost rozhodnutí - rozhodnutí bylo rozhodnutím orgánu státní správy, projevem státní moci a nikoli projevem vůle státu jako vlastníka. Jestliže fyzické osobě svědčilo právo osobního užívání pozemku ke dni 31. 12. 1991, dnem 1. 1. 1992 se přeměnilo přímo ex lege na právo vlastnické. V tomto okamžiku došlo současně k zániku vlastnického práva původního vlastníka.
12. Podle čl. 1 Ústavy je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Jedním ze základních pilířů právního státu je právní jistota. Pod tímto zorným úhlem musí být posuzovány spory o vlastnictví zejména tam, kde důvody k jeho zpochybnění se nenacházejí v současnosti.
13. Ústavní soud nemá důvod cokoli měnit na tomto dříve již jím vysloveném názoru, kdy námitky stěžovatelky neobsahují žádná nová tvrzení, jimiž by se již Ústavní soud v citovaném nálezu nezabýval. Obecné soudy pak v napadených rozhodnutích ze zmíněného nálezu Ústavního soudu vycházely v základu svých úvah. Postupu obecných soudů nelze v tomto směru tedy nic vytknout, ani pokud jde o posouzení případné konkurence dvou vlastnických práv, a to vlastnického práva původního vlastníka a vlastnického práva vzniklého transformací ex lege z předchozího práva osobního užívání pozemku s účinností od 1. 1. 1992.
14. Ústavní soud neshledal, jak podrobně odůvodnil již ve výše uvedeném svém nálezu, sp. zn. II ÚS 103/96, na nějž pro stručnost Ústavní soud v tomto směru odkazuje, že by obecné soudy svými rozhodnutími zasáhly do vlastnických práv stěžovatelky zaručených čl. 11 odst. 1, 4 Listiny. Je nyní na stěžovatelce, aby pro ochranu svých práv využila prostředky, které právní řád poskytuje.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu