ECLI:CZ:US:2007:4.US.234.05.1
sp. zn. IV. ÚS 234/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele L. P., zastoupeného Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem se sídlem v Praze, Krkonošská 16, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 12. 5. 2004, č.j. 7 C 722/97-281, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2005, č.j. 28 Co 367/2004-309, a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v průtazích řízení vedeného u Okresního soudu v Rakovníku, sp. zn. 7 C 722/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 21. 4. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž Okresní soud v Rakovníku (dále jen "okresní soud") v právní věci stěžovatele v postavení žalobce proti 1) J. K. st., 2) B. K., 3) J. K. ml., 4) M. K., v postavení žalovaných, o odstranění neoprávněné stavby, pod výrokem I. zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalovaným odstranit na vlastní náklady svoji garáž, oplocení a pergolu na pozemku p.č. 2315/76 v k.ú. Rakovník, pod výroky II. a IV. zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení žalovaným a České republice, pod výrokem III. vrátil žalovaným část zaplacené zálohy na znalecký posudek. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") svým rozsudkem ze dne 11. 1. 2005 k odvolání stěžovatele potvrdil napadaný rozsudek soudu I. stupně a upravil právo účastníků na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti rovněž požadoval, aby Ústavní soud vyslovil, že tím, že okresní soud nepostupoval v nalézacím řízení tak, aby ve věci samé nedošlo k nepřiměřeným průtahům, bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel se domníval, že postupem obecných soudů při rozhodování jeho právní záležitosti a vydáním napadaných rozsudků došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv, práva vlastnického a práva na spravedlivý proces, zakotvených v ustanoveních čl. 11 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny, v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel nejprve sdělil Ústavnímu soudu, že 1) J. K. st., 2) B. K., 3) J. K. ml., 4) M. K. (dále jen "vedlejší účastníci") v roce 1992 postavili sporné objekty na pozemku stěžovatele, ač jim ve vztahu k tomuto nesvědčilo žádné právo. Tato skutečnost byla stěžovateli známa již od samotného zahájení výstavby sporných objektů, proto o této informoval příslušné orgány a rovněž vedlejší účastníky. Navzdory tomuto jednání stěžovatele ovšem vedlejší účastníci získali stavební povolení ke stavbě garáže a následně také k této bylo vydáno kolaudační rozhodnutí. Pokud se tak stalo, bylo to výhradně na základě mnohých pochybení Městského úřadu v Rakovníku a Katastrálního úřadu v Rakovníku, která stěžovatel ve své ústavní stížnosti stručně popsal. Byl-li tedy stěžovatel napadanými rozsudky obecných soudů zbaven svého vlastnictví k tam specifikovaným pozemkům, jako jediná příčina tohoto vystupoval nesprávný úřední postup příslušných orgánů, což bezpochyby odporuje ustanovení čl. 11 Listiny a značí neoprávněný zásah do vlastnického práva stěžovatele. V této části ústavní stížnosti stěžovatel taktéž zpochybnil počátek vydržecí lhůty, resp. nepřetržitou existenci dobré víry vedlejších účastníků o oprávněnosti držby sporného pozemku po celou dobu trvání desetileté vydržecí lhůty, jak je konstatovaly obecné soudy v napadaných rozhodnutích.
4. V dalším stěžovatel Ústavnímu soudu předestřel průběh řízení před obecnými soudy. V této souvislosti stěžovatel zdůraznil tři období, která považoval za zatížená nepřiměřenými průtahy v řízení. Jednalo se tak o období od podání žaloby dne 10. 11. 1997 do vydání mezitímního rozsudku okresním soudem dne 8. 4. 1999, o období od vydání mezitímního rozsudku okresního soudu do jeho zrušení odvolacím soudem a o období od zadání vypracování znaleckého posudku Ing. B. dne 14. 10. 1999 do předložení posudku stěžovateli v roce 2002. Stěžovatel se pak zaměřil zejména na období zmíněné jako třetí, když v této souvislosti uvedl, že k podstatnému zdržení řízení před soudem I. stupně došlo především na základě nečinnosti ustanovené znalkyně, která, ač pověřena vyhotovením znaleckého posudku v roce 1999, předložila tento posudek soudu, resp. k dispozici stěžovateli až v roce 2002. Okresní soud však neučinil žádné opatření k nápravě, nevyzval znalkyni k plnění jejích povinností, byť stěžovatel na její nečinnost podal tomuto soudu stížnost, a dodání znaleckého posudku neurgoval. Stěžovatel tedy v této části uzavřel, že v řízení v jeho právní věci došlo k nepřiměřeným průtahům v trvání alespoň tří let, přičemž s ohledem na uplynulou dobu jsou současné možnosti stěžovatele ke zjednání nápravy vadného stavu již téměř mizivé.
5. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Rakovníku, sp. zn. 7 C 722/97. Při jeho prostudování učinil Ústavní soud zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti.
6. Ústavní soud poté vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Okresní soud ve svém vyjádření Ústavní soud uvědomil, že ve věci samé okresní soud rozhodoval na základě zjištěného skutkového stavu, kdy podkladem tomuto byly všechny důkazy provedené v průběhu řízení, tedy také listinné důkazy. K výhradám stěžovatele stran nepřiměřené délky řízení před soudem I. stupně okresní soud Ústavnímu soudu osvětlil, z jakých příčin vydal mezitímní rozsudek, resp. tomuto označil zjištění, jež si je možno učinit z příslušného spisu okresního soudu. Krajský soud v rámci svého vyjádření připustil, že ve správním řízení před vznikem práva osobního užívání pozemku vedlejších účastníků došlo k pochybením, právě tato však založila dobrou víru vedlejších účastníků, se zřetelem ke všem okolnostem, že část pozemku stěžovatele užívali po právu.
7. Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků neobsahovala žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebyla stěžovateli zasílána na vědomí.
II.
8. Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadanými rozsudky obecných soudů bylo nepřípustně zasaženo do jeho vlastnického práva. Jak ovšem Ústavní soud z napadaných rozhodnutí obecných soudů zjistil, těmito nebylo vyhověno žalobě stěžovatele a jeho následnému odvolání z té příčiny, že vlastníky části pozemku, na které sporné stavby stojí, jsou vedlejší účastníci, jež toto vlastnictví nabyli dílem transformací podle ustanovení §872 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), a dílem vydržením podle ustanovení §134 odst. 1 občanského zákoníku (č.l. 288, č.l. 311). Výše naznačenou výhradu stěžovatele je tak nutno vnímat jako jeho nesouhlas s právním závěrem obecných soudů, dle něhož vedlejší účastníci nabyli vlastnictví k části pozemku, na níž sporné stavby stojí. Předkládáním takto specifikované výtky však stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží obecným soudům. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod pro podání ústavní stížnosti. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za podmínky, že jimi je porušeno ústavně zaručené právo. V přezkoumávaném případě ovšem nebyl takovýto zásah do práv stěžovatele shledán.
10. Obecné soudy ve svých rozhodnutích zřetelně vyložily, z čeho dovozují vznik vlastnického práva vedlejších účastníků k části pozemku, na které sporné stavby stojí, z těchto současně zřejmě plyne, jakými právními úvahami byly obecné soudy vedeny při formulování právního závěru o nedůvodnosti žaloby, resp. odvolání stěžovatele (zejm. č.l. 287-288, č.l. 310-311). Obecné soudy v napadaných rozhodnutích konstatovaly, že nejpozději ode dne 27. 9. 1984, kdy byla mezi vedlejšími účastníky a československým státem sjednána dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemku tehdy označeného jako katastrální číslo 2315/46 (č.l. 288, č.l. 310-311), nejméně do dne 3. 9. 1997, kdy byl právním zástupcem stěžovatele zaslán vedlejším účastníkům přípis ve vztahu k vytýčení hranice pozemků Ing. C. (č.l. 288), vedlejší účastníci užívali celý pozemek p.č. 2315/46, jehož součást byla tvořena taktéž částí pozemku, na níž stojí sporné stavby. Obecné soudy se v napadaných rozsudcích dále podrobně zabývaly otázkou, zda po celé takto specifikované období užívali vedlejší účastníci celý pozemek p.č. 2315/46 v dobré víře, že jim celý tento pozemek patří. Tuto otázku zodpověděly obecné soudy pro období od 27. 9. 1984 nejméně do 13. 3. 1997 kladně (č.l. 288, č.l. 311). Na takto popsaném postupu obecných soudů neshledává Ústavní soud ničeho protiústavního. Podle přesvědčení Ústavního soudu právní úvahy obecných soudů, jak jsou seznatelné z jimi vydaných napadaných rozhodnutí, nevykračují z mezí zákona, přičemž na jejich podkladě učiněný právní závěr obecných soudů má Ústavní soud za výsledek ústavně konformní aplikace a interpretace příslušných právních předpisů, který je rovněž podložen skutkovými zjištěními.
11. Zpochybňuje-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti skutková zjištění obecných soudů, jmenovitě jejich zjištění o počátku běhu vydržecí lhůty a o nepřetržité existenci dobré víry vedlejších účastníků ve vztahu k oprávněnosti držby části pozemku, na níž stojí sporné stavby, po celou dobu trvání desetileté vydržecí lhůty, Ústavní soud k tomuto doplňuje, že je úkolem právě obecných soudů, aby ty hodnotily důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Ústavnímu soudu zde přísluší toliko zvážení, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyly porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody, přičemž o takový případ se ve zkoumané věci zjevně nejedná.
12. K argumentaci stěžovatele stran průtahů v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 7 C 722/97 Ústavní soud připojuje, že dle jeho již ustálené judikatury samotné průtahy v řízení, pokud by k nim v dané věci došlo, samy o sobě nezakládají důvod pro zrušení rozhodnutí, které bylo po průtazích vydáno. Jelikož Ústavní soud v projednávané věci nezjistil nedodržení ústavních principů řádného procesu či nesprávnou aplikaci hmotných ústavních práv ze strany obecných soudů, nebylo možno ani v tomto směru uvažovat o zrušení napadaných rozhodnutí obecných soudů.
13. Má-li stěžovatel za to, že prvotní příčinou vydání napadaných rozhodnutí obecných soudů v té podobě, jak ony učinily, jsou pochybení Městského úřadu v Rakovníku a Katastrálního úřadu v Rakovníku, s tímto hodnocením stěžovatele Ústavní soud nikterak nepolemizuje, nadto z napadaných rozhodnutí obecných soudů lze skutečně dovodit, že postup správních orgánů v předmětné záležitosti vykazoval určitých vad. Tyto však nejsou způsobilé jakkoliv zpochybnit ústavní souladnost napadaných rozhodnutí obecných soudů, kterými nebylo neoprávněně zasaženo do vlastnického práva stěžovatele, ani do žádného jiného jeho ústavně zaručeného práva.
14. Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto projednávanou ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
15. Součást napadaných rozhodnutí obecných soudů tvořily taktéž výroky určující právo účastníků na náhradu nákladů řízení, výrok IV. napadaného rozsudku okresního soudu stanovil povinnost stěžovatele uhradit České republice - Okresnímu soudu v Rakovníku částku 5.780 Kč. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádnou skutečnost, která by svědčila o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele právě těmito výroky, což ostatně stěžovatel ani netvrdil, také v této části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je tato zjevně neopodstatněná, a proto ji jako takovou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
16. Ve vztahu k ústavní stížnosti vůči výroku III. napadaného rozsudku okresního soudu, jímž bylo vedlejším účastníkům ze zaplacené zálohy na znalecký posudek vráceno 40 Kč, nutno stěžovatele považovat za osobu neoprávněnou. Citovaný výrok totiž není svou podstatou způsobilý zasáhnout do jeho ústavně zaručených práv. Z tohoto důvodu Ústavní soud v této části ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
III.
17. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti rovněž požadoval, aby Ústavní soud vyslovil, že tím, že okresní soud nepostupoval v nalézacím řízení tak, aby ve věci samé nedošlo k nepřiměřeným průtahům, bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud se však v této souvislosti musel nejprve zabývat otázkou, zda ústavní stížnost stěžovatele je v této části přípustná. S účinností zákona č. 192/2003 Sb. bylo do zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), vloženo ustanovení §174a, jež zavedlo nový procesní prostředek k ochraně práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, a to návrh soudu na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Vyčerpání tohoto prostředku tak Ústavní soud považuje od 1. 7. 2004 za podmínku připuštění ústavní stížnosti směřující proti průtahům a nečinnosti soudů. V kontextu posuzované věci ovšem Ústavní soud naznal, že by bylo nepřiměřené na vyčerpání tohoto prostředku stěžovatelem trvat. Možnost uplatnění návrhu na určení lhůty se stala součástí právního řádu s účinností od 1. 7. 2004, tedy teprve od tohoto okamžiku mohl stěžovatel tento procesní prostředek uplatnit. V této době již řízení před obecnými soudy v záležitosti stěžovatele vkročilo do fáze odvolacího řízení, neboť dne 24. 6. 2004 okresní soud obdržel odvolání stěžovatele proti napadanému rozsudku okresního soudu. V této fázi řízení by tak již podání návrhu stěžovatelem žádané ochrany základního práva na přiměřenou délku řízení nepřineslo, jelikož stěžovatel shledával nepřiměřené průtahy v řízení před soudem I. stupně, a to v období do roku 2002. Ústavní soud tímto nikterak nezpochybňuje smysl a účelnost prostředku ve smyslu ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích, pouze vzhledem ke konkrétním okolnostem věci dospěl k závěru, že nevyčerpáním tohoto prostředku nebyla založena nepřípustnost podané ústavní stížnosti v této části.
18. V rámci řízení o ústavní stížnosti, jsou-li jejím předmětem průtahy v řízení, Ústavní soud zásadně podrobuje postup orgánů veřejné moci věcnému přezkumu tehdy, je-li zásah do ústavně zaručených práv stále aktuální. Pouze za výjimečných okolností pak přistupuje Ústavní soud k tzv. akademickému výroku, tedy ke konstatování porušení ústavně zaručených práv stěžovatele také v případě, že řízení již bylo skončeno. Jedná se zejména o situace, kdy již skončené řízení trvalo mimořádně dlouhou dobu a zcela zjevně tak nedostálo požadavkům čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. o případy, kdy byl neoprávněný zásah do ústavně zaručených práv zvláště intenzivní. Ústavní soud má však z důvodů níže vyložených za to, že v projednávané věci podmínky pro vyslovení porušení ústavně zaručených práv stěžovatele splněny nebyly.
19. Pro účely posuzování průtahů v řízení je klíčovým faktorem skutečnost, zda průtahy spočívají toliko na straně státní moci (soudu) nebo jsou vyvolávány také jednáním účastníků řízení či přímo stěžovatelem. Tuto premisu ostatně respektuje také judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která rozlišuje důvody zapříčiněné postupem státu a postupem účastníků řízení (srov. například rozhodnutí ve věcech Zimmermann a Steiner vs. Švýcarsko, Guincho vs. Portugalsko, Erkner a Hofauer vs. Rakousko), resp. za základní kritéria při posuzování porušení práva na přiměřenou délku řízení považuje objektivní složitost věci, chování účastníků řízení a jednání soudu, případně také to, co bylo při sporu pro stěžovatele v sázce (viz například rozhodnutí ve věcech Frydlender vs. Francie, Becker vs. Německo, Bořánková vs. ČR aj.). Proto i v projednávané věci Ústavní soud hodnotil průběh řízení před obecnými soudy, především před soudem okresním, těmito hledisky.
20. Právní věc stěžovatele se podle přesvědčení Ústavního soudu nevyznačovala nadměrnou složitostí, stejně tak ji však nelze označit za zcela jednoduchou. Pokud by tedy Ústavní soud na zkoumané nahlížel pouze skrze objektivní složitost věci, jeví se celková doba řízení jako nepřiměřená.
21. Ve vztahu k jednání účastníků řízení má Ústavní soud za nepochybné, že tito přispěli k délce řízení před okresním soudem. Ústavní soud nejprve poukazuje na období od 31. 3. 1998 do 6. 1. 1999 (č.l. 32-48). Dne 31. 3. 1998 vydal okresní soud usnesení, jímž na návrh právních zástupců stěžovatele a vedlejších účastníků odročil jednání na neurčito, a to za účelem případného mimosoudního vyřešení sporu mezi účastníky. Tímto usnesením okresní soud současně uložil oběma advokátům nejpozději do dvou měsíců sdělit soudu výsledek jejich jednání (čl. 34, ve spojení s čl. 33). Tuto povinnost ani jeden z právních zástupců účastníků nesplnil, proto okresní soud tyto dne 7. 8. 1998 přípisem vyzval, aby jej uvědomili o výsledcích mimosoudního vyjednávání mezi účastníky (č.l. 35). Jelikož k mimosoudnímu vyřešení sporu dle vyjádření právních zástupců účastníků nedošlo, nařídil okresní soud na den 11. 11. 1998 ústní jednání v předmětné věci (č.l. 41), toto však muselo být odročeno na den 6. 1. 1999 pro neúčast právního zástupce stěžovatele (č.l. 45), který tuto okresnímu soudu omluvil faxem dne 10. 11. 1998 (č.l. 43). Ústavní soud dále nemohl přehlédnout, že řada ústních jednání musela být odročena pro omluvenou neúčast některého z účastníků řízení či jejich právních zástupců (č.l. 17, ve spojení s č.l. 19; č.l. 43, ve spojení s č.l. 45; č.l. 148, ve spojení s č.l. 149; č.l. 245; č.l. 260, ve spojení s č.l. 263), resp. pro neomluvenou neúčast stěžovatele na jednání konaném dne 15. 10. 2003, které bylo nařízeno mimo jiné za účelem jeho výslechu (č.l. 204 a násl.). Stěžovatel byl rovněž již dne 8. 9. 2003 okresním soudem vyzván, aby bez zbytečného odkladu označil důkazy prokazující jeho tvrzení, dle něhož sporné stavby stojí na pozemku v jeho vlastnictví, neboli že vlastnické právo vedlejších účastníků k této části pozemku není vydrženo (č.l. 179), ten však takto bez zřejmého důvodu neučinil (zejm. č.l. 257, č.l. 266), ač jej k tomuto okresní soud opakovaně vyzýval (č.l. 255, č.l. 266). Nakonec Ústavní soud podotýká, že délka řízení před okresním soudem byla ovlivněna taktéž změnou v osobě právně zastupující vedlejší účastníky, kdy teprve dne 22. 4. 2003 vznesli vedlejší účastníci námitku vydržení (č.l. 155), či pozbytím aktivní legitimace původní žalobkyně Vlasty Paterové, což vyústilo ve zpětvzetí žaloby z její strany (č.l. 163-164, č.l. 165, č.l. 167, č.l. 169, č.l. 170).
22. Jedná-li se o posouzení plynulosti procesních úkonů okresního soudu, lze konstatovat, že tento reagoval na procesní návrhy účastníků kontinuálně, Ústavní soud rovněž neshledal, že by řízení před okresním soudem vykazovalo fáze dlouhodobější nečinnosti soudu či neprobíhalo plynule, toto ovšem s výjimkou období od 14. 10. 1999 do 9. 10. 2001, na něž se Ústavní soud zaměří níže. Z konání okresního soudu je dle mínění Ústavního soudu patrná snaha věc rozhodnout bez prodlev a neopodstatněného prodlužování řízení, o čemž svědčí mnohé urgence okresního soudu směřující vůči stěžovateli (č.l. 252), účastníkům řízení (č.l. 35), znalkyni Ing. B. (pomocný spis s.o. 362/99), Městskému úřadu v Rakovníku (č.l. 209, č.l. 233), resp. skutečnost, že okresní soud při nutnosti odročit ústní jednání tato začasté odročoval pouze o krátké časové údobí, kdy např. ústní jednání nařízené na den 4. 2. 2004 bylo k žádosti právní zástupkyně vedlejších účastníků odročeno na den 11. 2. 2004 (č.l. 245), ústní jednání nařízené na den 3. 5. 2004 bylo k žádosti právního zástupce stěžovatele odročeno na den 5. 5. 2004 (č.l. 263).
23. Pokud má stěžovatel za to, že řízení před okresním soudem bylo zatíženo nepřiměřenými průtahy v době od podání žaloby stěžovatelem do vydání mezitímního rozsudku okresním soudem, tedy v období od 10. 11. 1997 do 8. 4. 1999, Ústavní soud k tomuto připojuje, že za délku tohoto údobí jsou odpovědni především stěžovatel a vedlejší účastníci, což je ostatně zřejmé z odstavce 21. tohoto rozhodnutí Ústavního soudu. Shledává-li stěžovatel zbytečné průtahy v řízení před soudem I. stupně v době od vydání mezitímního rozsudku okresním soudem do jeho zrušení soudem odvolacím, Ústavní soud k tomuto stěžovatele upozorňuje, že tento časový úsek trval od 8. 4. 1999 (č.l. 62) do 15. 7. 1999 (č.l. 72), případně do 9. 8. 1999, kdy byl spis, sp. zn. 7 C 722/97, vrácen okresnímu soudu (č.l. 72). Prodloužení řízení před okresním soudem o maximálně 4 měsíce, ať již bude vydání mezitímního rozsudku okresním soudem vnímáno jako postup zjevně vadný a bezúčelný či nikoliv, nemohlo podle přesvědčení Ústavního soudu, při uvážení specifik souzené věci, zasáhnout do práv stěžovatele ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nakonec k údobí od 14. 10. 1999 do 9. 10. 2001 Ústavní soud uvádí, že v tomto řízení před okresním soudem skutečně neprobíhalo plynule. Jak ovšem jednoznačně plyne z pomocného spisu s.o. 362/99, jako hlavní příčina tohoto vystupovalo jednání znalkyně Ing. B. Okresní soud již dne 10. 4. 2000 urgoval předložení znaleckého posudku znalkyní Ing. B., ta však tomuto zaslala svou omluvu ze dne 22. 4. 2000, v níž popisovala závažné příčiny v podobě počasí nepříznivého k vykonání měření a náhlé smrti jejího kolegy, současně společníka ve firmě, které způsobily nemožnost vypracování znaleckého posudku znalkyní. Přípisem ze dne 18. 9. 2000 pak znalkyně Ing. B. okresnímu soudu sdělila, že vzhledem k její situaci nebyla schopna doposud měření provést, zpracování posudku proto přislíbila do konce roku 2000. K urgenci okresního soudu ze dne 27. 12. 2000 reagovala znalkyně Ing. B. vyrozuměním ze dne 10. 2. 2001 o plánovaném uskutečnění kontrolního měření dne 1. 3. 2001. Teprve dne 9. 10. 2001 obdržel okresní soud znalecký posudek vypracovaný Ing. B., čemuž ovšem předcházelo zaslání stížnosti na znalkyni Ing. B. stěžovatelem okresnímu soudu dne 14. 9. 2001 a důrazná urgence okresního soudu směřující k Ing. B. ze dne 4. 10. 2001. Znalecký posudek Ing. B. byl následně okresním soudem bezodkladně odeslán stěžovateli a vedlejším účastníkům, právní zástupce stěžovatele tento obdržel dne 12. 10. 2001 (č.l. 97). S ohledem na výše popsané lze zvažovat, zda postup okresního soudu byl odpovídající dané situaci, zda tedy okresní soud měl ve věci ustanovit nového znalce, což by však nutně prodloužilo řízení řádově o další měsíce, resp. zda okresní soud dostatečně aktivně vystupoval ve vztahu ke znalkyni Ing. B. Přes takto naznačené pochybnosti však Ústavní soud zastává stanovisko, že postupem okresního soudu, jak byl v předchozím vymezen, nedošlo k zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy, přičemž Ústavní soud v tomto směru pro úplnost podotýká, že stěžovatel proti tvrzeným průtahům v řízení před soudem I. stupně, ke kterým mělo dojít v období od 14. 10. 1999 do 9. 10. 2001, nikterak nebrojil, těmto se v souladu se zásadou vigilantibus iura nebránil prostředky, které mu zákon poskytoval, a až dne 14. 9. 2001 podal k okresnímu soudu stížnost na znalkyni Ing. B., v níž poukazoval na její nečinnost způsobující prodlužování soudního řízení.
24. V této části tak Ústavní soud uzavírá, že po posouzení délky řízení ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 7 C 722/97, objektivní složitosti věci, chování účastníků řízení, jednání okresního soudu a rovněž opodstatněnosti konkrétních námitek stěžovatele prohlašujících existenci nepřiměřených průtahů v řízení před okresním soudem, Ústavní soud neshledal neoprávněný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, práva na projednání věci bez zbytečných průtahů a práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, k němuž podle přesvědčení stěžovatele mělo dojít v řízení před okresním soudem, proto projednávanou ústavní stížnost také v této části odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu