ECLI:CZ:US:2007:4.US.239.06.1
sp. zn. IV. ÚS 239/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. června 2007 soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatele O. D., právně zastoupeného JUDr. Igorem Andrýskem, Mezírka 1, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 6 To 13/2005, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2002, sp. zn. 1 T 1/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 27. 4. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 6 To 13/2005, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2002, sp. zn. 1 T 1/2002.
Vzhledem k tomu, že z původního návrhu nebylo zcela zřejmé, která konkrétní rozhodnutí obecných soudů stěžovatel napadá, byl tento vyzván k jejich konkretizaci, což také v soudcovské lhůtě učinil.
Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy při rozhodování o výši trestu nezohlednily délku trestního řízení, která v tomto konkrétním případě přesáhla osm let. S ohledem na nález Ústavního soudu, sp. zn. I ÚS 554/04, měly obecné soudy přihlédnout k zásadě proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a při ukládání výše trestu zohlednit délku trestního řízení, což se však nestalo. Závěrem ústavní stížnosti pak stěžovatel krátce polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů.
II.
V souvislosti s projednávaným případem musí Ústavní soud konstatovat, že stěžovatel ve svém návrhu napadl pouze usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 6 To 13/2005, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2002, sp. zn. 1 T 1/2002, přičemž rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 8 Tdo 42/2006, stvrzující správnost napadených rozhodnutí, zůstalo nedotčeno. Ve vztahu k rozhodnutím soudů prvních dvou stupňů je tak třeba považovat ústavní stížnost za nepřípustnou. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, k této nápravě však nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Jestliže by totiž Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu zrušil, existovalo by vedle pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu, rušícího napadená rozhodnutí, pravomocné rozhodnutí Nejvyššího soudu, konstatující naopak jejich správnost, což nelze s ohledem na princip právní jistoty akceptovat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 58/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, usnesení č. 2, str. 331 a násl.).
Nad nutný rámec odůvodnění však soudce zpravodaj uvádí, že dle jeho názoru se vztahem výše trestu a délky trestního řízení ústavně konformním způsobem zabýval již Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 8 Tdo 42/2006.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než aby návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl pro nepřípustnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2007
Michaela Židlická
soudce zpravodaj