infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20.12.2007, sp. zn. IV. ÚS 429/05 [ usnesení / ŽIDLICKÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2007:4.US.429.05.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2007:4.US.429.05.1
sp. zn. IV. ÚS 429/05 Usnesení Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatelky D. K., zastoupené Mgr. Lukášem Mokrým, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokola Tůmy 743/16, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 1995, č.j. 19 C 163/89-117, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 1995, č.j. 16 Co 419/95-138, rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 2. 2004, č.j. (61 C) 25 C 326/92-111, usnesení Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 19. 7. 2004, č.j. 126 Nc 1418/2004-12, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2005, č.j. 9 Co 872/2005-20, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 26. 7. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), následně doplněný přípisem, jenž Ústavní soud obdržel dne 4. 11. 2005, jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. II. Dříve, než se Ústavní soud mohl zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda návrh stěžovatelky byl podán včas, zda je přípustný a zda splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti určené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že tomu tak není. II/a Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Za poslední prostředek ochrany práva stěžovatelky ve věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 19 C 163/89 je potřeba považovat její odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, o němž Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozhodl rozsudkem ze dne 21. 9. 1995 tak, že odvoláním napadený rozsudek Okresního soudu v Ostravě potvrdil. K tomuto Ústavní soud pro úplnost poznamenává, že na počátek běhu stížnostní lhůty ve vztahu k rozhodnutím vydaným obecnými soudy v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 19 C 163/89 nemá žádný vliv usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud ČR") ze dne 24. 6. 1997, č.j. 2 Cdon 1795/96-195, jímž Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání stěžovatelky směřující proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 1995, a to jako nepřípustné. Pokud zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), v tehdy platném znění podání dovolání v případě stěžovatelky nepřipouštěl, nejedná se o procesní prostředek zákonem k ochraně stěžovatelčiných práv poskytnutý. Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 19 C 163/89, jmenovitě z č.l. 142, kde se nalézaly doručenky, tj. doklady o převzetí zásilky, byl napadaný rozsudek krajského soudu ze dne 21. 9. 1995 stěžovatelce doručen dne 25. 10. 1995. Pokud tedy z podacího razítka pošty na obálce, v níž bylo předmětné podání stěžovatelky Ústavnímu soudu doručeno, plyne, že ústavní stížnost byla podána dne 25. 7. 2005, je při uvážení výše uvedeného zřejmé, že návrh stěžovatelky v části směřující proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 1995, č.j. 19 C 163/89-117, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 1995, č.j. 16 Co 419/95-138, byl podán po lhůtě k tomu zákonem o Ústavním soudu stanovené. S ohledem na tuto skutečnost nezbylo Ústavnímu soudu, než podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost v této části mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout. II/b Ve vztahu ke stěžovatelčině ústavní stížnosti vůči napadanému rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 2. 2004 nutno považovat její ústavní stížnost za návrh nepřípustný. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavních stížnostech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost již nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Výjimkou je pouze mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Podle druhého odstavce téhož ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy k rozhodné skutečnosti došlo, anebo v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma. Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. (61 C) 25 C 326/92, stěžovatelka podmínky přípustnosti ústavní stížnosti v té části, jež směřuje proti napadanému rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 2. 2004, stanovené v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nenaplnila. Ta totiž proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 2. 2004 podala odvolání, jež bylo odmítnuto usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 2005, č.j. (61 C) 25 C 326/92-135. Proti takto specifikovanému usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 2005 stěžovatelka ovšem neuplatnila odvolání, které však bylo posledním procesním prostředkem, jenž měla k dispozici, o kteréžto možnosti byla rovněž náležitě poučena v závěru usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 2005. Na tomto podkladě je pak nutno vnímat ústavní stížnost stěžovatelky směřující proti napadanému rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 2. 2004, stejně jako její případnou ústavní stížnost proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 2005, jako návrh nepřípustný. Ústavní soud současně nepřehlédl, že usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 2005 bylo odmítnuto odvolání stěžovatelky proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 2. 2004 jako opožděné, přičemž správnost usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 2005 stěžovatelka v ústavní stížnosti nikterak nezpochybnila. Včasné odvolání proti rozsudku soudu I. stupně je zákonným prostředkem, který měla stěžovatelka k dispozici na ochranu svých práv, pokud se tedy ona dopustila procesního pochybení v podobě opožděného podání odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 2. 2004, tímto se připravila o příležitost vystavit toto rozhodnutí přezkumu v odvolacím řízení. Za situace, kdy stěžovatelka nedala odvolacímu soudu možnost, aby se věcí zabýval, jelikož svým vlastním jednáním zapříčinila, že opravný prostředek, který jí zákon k ochraně jejího práva poskytoval, nevyčerpala řádně, není Ústavní soud s ohledem na zásadu subsidiarity, vyjádřenou v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, oprávněn napadený rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 2. 2004 přezkoumávat. Ústavní soud se zabýval také tím, zda jsou v posuzované záležitosti splněny předpoklady ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, nicméně k takovémuto závěru Ústavní soud nedospěl. Z těchto důvodů pak Ústavní soud shledal ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 2. 2004, č.j. (61 C) 25 C 326/92-111, za nepřípustnou a jako takovou ji v této části mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. II/c Pokud se jedná o ústavní stížnost stěžovatelky v té části, jíž se domáhá zrušení usnesení Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 19. 7. 2004, a usnesení krajského soudu ze dne 28. 6. 2005, Ústavní soud stěžovatelku předně odkazuje na již vyslovené v části II/b tohoto rozhodnutí. Ze spisu Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, sp. zn. 126 Nc 1418/2004, Ústavní soud zjistil, že krajský soud odvolání stěžovatelky proti usnesení Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 19. 7. 2004 odmítl, když své rozhodnutí odůvodnil odkazem na ustanovení §44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Z ustanovení §229 odst. 4 občanského soudního řádu plyne, že žalobou pro zmatečnost může účastník napadnout pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení. Z takto naznačeného je zřejmé, že stěžovatelka ústavní stížností nenapadá rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, resp. že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytoval, bude-li dále uváženo, že ze spisu Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, sp. zn. 126 Nc 1418/2004, nelze usuzovat, že by stěžovatelka proti usnesení krajského soudu ze dne 28. 6. 2005 žalobu pro zmatečnost podala, což stěžovatelka ve své ústavní stížnosti ani netvrdí. Za těchto okolností je pak nutno považovat projednávanou ústavní stížnost v nyní zkoumané části za nepřípustnou. Ústavní soud musí v řízení o ústavní stížnosti dbát zásady subsidiarity, výjimku z této zásady může učinit jen při naplnění mimořádných, v zákoně o Ústavním soudu vypočtených předpokladů. V dané věci nemohl Ústavní soud ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu aplikovat, neboť stížnost nepřesahuje individuální zájmy stěžovatelky a tato ani nevede žádné řízení o opravném prostředku, v němž by docházelo k průtahům. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky v části směřující proti usnesení Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 19. 7. 2004, č.j. 126 Nc 1418/2004-12, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2005, č.j. 9 Co 872/2005-20, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. III. Stěžovatelka ke své ústavní stížnosti připojila žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů. K tomuto je nutno podotknout, že Ústavní soud právní zastoupení nezajišťuje a o takovémto návrhu není oprávněn ani rozhodovat. K otázce, zda je příslušný k ustanovení právního zástupce, se Ústavní soud vyjádřil již v minulosti, např. v publikovaném usnesení ze dne 17. 3. 1998, sp. zn. III. ÚS 296/97, v němž dospěl k závěru, že: "Povinnost plynoucí státu z ústavně zaručeného práva na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) je dostatečně - i z hlediska obligatorního zastoupení pro řízení před Ústavním soudem - zabezpečena zákonem stanoveným způsobem (zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii), byť by tento způsob přinášel pro žadatele o právní pomoc jisté potíže (podání žádosti, osvědčení zákonem stanovených podmínek apod.)." (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 3. 1998, sp. zn. III. ÚS 296/97, publikované pod č. 20 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, str. 409; dostupné také na www.judikatura.cz). Domáhá-li se tedy stěžovatelka ustanovení zástupce z řad advokátů, Ústavní soud není k projednání takovéhoto návrhu příslušný, proto jej jako takový mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl. Pokud jde o eventuální žádost stěžovatelky o přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, z jejího znění lze dovodit, že tuto stěžovatelka patrně opírá o ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Takovéto žádosti stěžovatelky ovšem Ústavní soud nemohl vyhovět, neboť její ústavní stížnost byla odmítnuta. Zcela na závěr pak Ústavní soud považuje za vhodné vyjádřit se k délce řízení o předmětné ústavní stížnosti, která je soudkyní zpravodajkou odmítána po uplynutí doby řádově 2,5 roku. Tento stav je zapříčiněn především skutečností, že Ústavní soud musel pro posouzení ústavní stížnosti stěžovatelky, která svou ústavní stížností napadá pět rozhodnutí obecných soudů vydaných ve třech různých soudních řízeních, čerpat údaje ze tří odlišných soudních spisů, jejichž dostupnost pro Ústavní soud však byla značně omezena, a to s ohledem na množství soudních řízení, jež stěžovatelka před obecnými soudy v České republice vede. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. prosince 2007 Michaela Židlická soudce zpravodaj

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2007:4.US.429.05.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 429/05
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 20. 12. 2007
Datum vyhlášení  
Datum podání 26. 7. 2005
Datum zpřístupnění 14. 1. 2008
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Židlická Michaela
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro nedodržení lhůty
odmítnuto pro nepříslušnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §229 odst.4
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/žaloba pro zmatečnost
Věcný rejstřík  
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-429-05_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 57367
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-09