infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.06.2007, sp. zn. IV. ÚS 59/07 [ usnesení / FORMÁNKOVÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2007:4.US.59.07.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2007:4.US.59.07.1
sp. zn. IV. ÚS 59/07 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. M., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Jančou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Brno, Jeřábkova 5, směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. listopadu 2006, sp. zn. 62 C 1695/2005, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť měl za to, že jím bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") jakož i práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Shora označeným rozsudkem Městského soudu v Brně byla stěžovateli jakožto žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 808,- Kč (výrok I.) a rovněž zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 4.348,50 Kč (výrok II.). S ohledem na výši žalované částky nebyly další opravné prostředky přípustné. Proto se stěžovatel obrátil přímo na Ústavní soud. Stěžovatel ve svém podání uvedl, že Dopravní podnik hl. města Prahy, a.s., jej žaloval proto, že se dne 13. července 2004 při jízdě dopravním prostředkem neprokázal platnou jízdenkou. Totožnost měl stěžovatel kontrolnímu orgánu dopravce prokázat řidičským průkazem č. AK 548 451, vydaným Policií ČR dne 19. srpna 1996. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že teprve v řízení u soudu se dozvěděl, že byl výše označený řidičský průkaz vydán na jeho jméno. Stěžovatel už v řízení před soudem konstatoval, že tento řidičský průkaz nebyl vydán na jeho žádost, a on se nestal jeho držitelem. Stěžovatel v soudním řízení dále namítal, že podpis na protokolu o vydání řidičského průkazu není jeho, stejně jako podpisy na zápisech o přepravní kontrole (mimo 13. července 2004 rovněž ze dne 23. března 1999 a ze dne 28. srpna 2004). Soud k těmto námitkám nepřihlédl a nepřihlédl ani k tvrzení stěžovatele, že v protokolu o převzetí řidičského průkazu není uvedeno číslo občanského průkazu, či jiného dokladu, kterým by byla osoba přebírající identifikována. Městský soud v Brně nevyhověl ani návrhu stěžovatele, aby byl vyslechnut kontrolor žalobce, který by mohl stěžovatele identifikovat. Stěžovatel tak dovodil zkrácení ve svém právu na rovnost účastníků řízení za situace, kdy žalobce nebyl schopen prokázat, že stěžovatel porušil svoji smluvní povinnost, a naopak na stěžovateli bylo, aby prokázal, že neabsolvoval jízdu bez platné jízdenky. Stěžovatel rovněž namítl, že z napadeného rozhodnutí se podává, že mu byla ustanovena "opatrovnice J. K.", která se však, na rozdíl od jím zvoleného obecného zmocněnce JUDr. P. Š. (plná moc č.l. 23) jednání nezúčastnila. Stěžovatel tak až do doručení rozhodnutí nebyl informován, že by mu byla soudem ustanovena opatrovnice, navíc průběh jednání nebyl soudkyní řádně protokolován ani na diktafon a jednání nebyla přítomna ani zapisovatelka. S ohledem na uvedené okolnosti se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud rozhodnutí Městského soudu v Brně zrušil. Poté, co Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí i s obsahem spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 62 C 1695/2005, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů. Stěžovatel svoji ústavní stížnost založil výhradně na nesouhlasu se závěry soudu, které, podle jeho názoru, jsou v rozporu s procesními pravidly. Obrana stěžovatele v řízení před obecným soudem a rovněž i před Ústavním soudem je založena na konstrukci, že neznámá osoba nahlásila na Policii ČR ztrátu řidičského průkazu evidovaného na jméno stěžovatele. Tato osoba si nechala vystavit duplikát řidičského průkazu a tento po převzetí následně zneužívala. Ze skutečnosti, že převzetí řidičského průkazu bylo Policií ČR provedeno na základě kontroly průkazu totožnosti, avšak údaj o druhu či evidenčním čísle tohoto dokladu Policie ČR nezaznamenávala, dospěl stěžovatel k závěru, že průkaz byl vydán bez jakékoliv kontroly osobě, která se k jeho převzetí dostavila. Pokud Městský soud v Brně tuto konstrukci neakceptoval, měl svým rozhodnutím zkrátit stěžovatele v naříkaných právech. Ústavní soud takové přesvědčení nesdílí a s nepodloženými závěry stěžovatele nesouhlasí. Městský soud v Brně se ve svém rozhodnutí vypořádal s námitkami stěžovatele a provedení důkazů hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech. Vytýká-li stěžovatel soudu, že nevyhověl návrhu na provedení dalšího důkazu, je v této souvislosti nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen. Ústavní soud rovněž konstatuje, že jeho úkolem není řešení otázky, zda obecný soud "správně" zhodnotil všechny důkazy, nýbrž zjistit, zda důkazy byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk z roku 1988, A - 140, §46). Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecný soud v jeho věci dospěl k jinému právnímu závěru než on, aniž by uvedl další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takové tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny základních práv a svobod (např. IV. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 28, Praha 1994, str. 219), aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět. Je totiž věcí obecných soudů, aby po seznámení se s veškerými relevantními fakty dospěly k závěru o oprávněnosti či neoprávněnosti návrhu. Pokud obecný soud na jejich základě dospěl, při dodržení procesních předpisů, k nějakému závěru, není věcí Ústavního soudu, aby předložená fakta znovu přehodnocoval za situace, kdy nedošlo ke zkrácení účastníka řízení v jeho základních právech. Soud prvého stupně tedy zcela v rámci své zákonem stanovené pravomoci posuzoval jednotlivé důkazy a pokud dospěl k závěru o věrohodnosti jednoho a naopak o nevěrohodnosti jiného důkazu, postupoval tedy v souladu s procesními předpisy. Za situace, kdy své rozhodnutí řádně odůvodnil, nelze na takovém závěru shledat zkrácení v právu na spravedlivý proces. Na druhé straně je třeba konstatovat, že Městský soud v Brně v napadeném rozhodnutí označil stěžovatele za osobu neznámého pobytu, které byl ustanoven opatrovník, a to přesto, že stěžovatel zásilky jemu adresované řádně přebíral, shodně jako jím ustanovený obecný zmocněnec, který se jednání soudu účastnil. Naopak ze spisu Městského soudu v Brně není patrné, že by byl stěžovateli ustanoven opatrovník. Toto procesní pochybení však nebylo způsobilé zkrátit stěžovatele v jeho základních právech a bylo napravitelné opravou napadeného rozhodnutí. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. června 2007 Miloslav Výborný předseda IV. senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2007:4.US.59.07.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 59/07
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 27. 6. 2007
Datum vyhlášení  
Datum podání 8. 1. 2007
Datum zpřístupnění 26. 7. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Formánková Vlasta
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §132, §29
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstřík důkaz/volné hodnocení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-59-07_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 55539
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-10