infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21.11.2007, sp. zn. IV. ÚS 652/06 [ nález / VÝBORNÝ / výz-2 ], paralelní citace: N 202/47 SbNU 613 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2007:4.US.652.06.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K náhradě za nucené omezení vlastnického práva podle §60 vodního zákona

Právní věta Formulace ustanovení §60 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), nezavdává žádné pochybnosti stran proporcionality jím konstruovaného omezení vlastnického práva, neboť je vymezuje nejen účelově, ale i rozsahově a personálně. Zákonodárce může stanovit omezení výkonu vlastnických práv a v citovaném ustanovení vodního zákona tak učinil, neboť uložil vlastníkům pozemků sousedících s vodním dílem povinnost umožnit vstup na své pozemky jiným osobám za stanoveným účelem. Zároveň však zakotvil, že se tak může stát jen po předchozím projednání s nimi. Tato podmínka implikuje jednání obou stran, zjevně však nemůže pro všechny případy předpokládat dosažení dohody nejen o způsobu, času, rozsahu a dalších okolnostech průchodu. Lze tedy mít za to, že v případě nedohody musí eventuální spory na základě žaloby řešit soud (pokud nepůjde o kompetenci Ministerstva zemědělství nebo vodoprávního úřadu ve smyslu ustanovení §53 vodního zákona). Z citovaného ustanovení tak v žádném případě nevyplývá, že by vstup na cizí pozemky, a tedy do jisté míry i jejich užití, měl být strpěn bez náhrady předpokládané čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

ECLI:CZ:US:2007:4.US.652.06.1
sp. zn. IV. ÚS 652/06 Nález Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 21. listopadu 2007 sp. zn. IV. ÚS 652/06 ve věci ústavní stížnosti R. F. proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2006 č. j. 20 Co 147/2006-387, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na vyslovení povinnosti zaplatit částku 10 028,50 Kč, kterou stěžovatel požadoval z titulu náhrady za omezení svého vlastnického práva k pozemku, spočívajícího v průchodu přes tento pozemek za účelem provozu a provádění údržby sousedící malé vodní elektrárny. Výrok II rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2006 č. j. 20 Co 147/2006-387 se ruší, neboť tímto rozhodnutím a postupem jemu předcházejícím byla porušena základní práva a svobody stěžovatele zakotvená v čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odůvodnění: I. 1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel, s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a o porušení čl. 4 odst. 4 Listiny a čl. 1 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), domáhal ve specifikovaném rozsahu zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále též "krajský soud"). 2. Stěžovatel uvedl, že se žalobou domáhal po žalovaných vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího ve výši nájmu obvyklého v místě a čase za pozemky, které mu bez jeho souhlasu a proti jeho vůli zabrali a užívali ke svým podnikatelským účelům - stavbě a provozu malé vodní elektrárny. Okresní soud v Náchodě (dále též "okresní soud") žalobě vyhověl, k odvolání žalovaných však krajský soud shora označeným rozsudkem zrušil rozsudek okresního soudu, pokud jím byla uložena povinnost žalovaných zaplatit stěžovateli částku 22 800 Kč s úrokem z prodlení, a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I), neboť žalovaní tuto částku v průběhu odvolacího řízení stěžovateli zaplatili a stěžovatel vzal v uvedeném rozsahu žalobu zpět. Co do úhrady částky 10 028,50 Kč s příslušenstvím rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II) s odůvodněním, že podle ustanovení §60 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), mohou žalovaní vstupovat na pozemky stěžovatele bez poskytnutí náhrady za omezení jeho vlastnického práva. Ve zbývající části rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok III). 3. Stěžovatel označil výklad vodního zákona, jak ho provedl Krajský soud v Hradci Králové, za neodůvodněně extenzivní a upozornil, že omezit vlastníka pozemku v jeho právech "bez náhrady" lze pouze v případech uvedených v ustanovení §50 písm. e) a §51 odst. 1 písm. b) vodního zákona; na ostatní povinnosti se dle jeho názoru tzv. bezplatnost užívání nevztahuje. Argumentaci krajského soudu opírající se o rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1511/2003 stěžovatel odmítl jako nepodloženou, neboť Nejvyšší soud se zabýval úplatou za využití vodního díla v korytu řeky, o což v jeho věci nešlo. Stěžovatel s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 137/03 ze dne 18. 11. 2003 (N 135/31 SbNU 199) shrnul, že nevyplacenou, resp. nepřiznanou náhradu za užívání pozemků považoval za bezdůvodné obohacení žalovaných, a upozornil, že tentýž senát Krajského soudu v Hradci Králové v jiném řízení (sp. zn. 20 Co 108/2006) shledal malou vodní elektrárnu provozovanou žalovanými neoprávněnou stavbou podle §135c občanského zákoníku. 4. Společně s ústavní stížností stěžovatel požádal, aby Ústavní soud zavázal vedlejší účastníky povinností nahradit mu náklady řízení. II. 5. Krajský soud v Hradci Králové, ač vyzván, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil a sdělil, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, svého práva nevyužil. Ústavní soud dovodil souhlas účastníka řízení s upuštěním od ústního jednání za použití ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu a §101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). 6. Vedlejší účastníci, v řízení před obecnými soudy žalovaní, ve společném podání ze dne 22. 11. 2006 navrhli zamítnutí ústavní stížnosti. Uvedli, že rozsah užívání nemovitostí vlastněných stěžovatelem představuje v průměru jednodenní pěší přístup jedné osoby za účelem kontroly plně automatizovaného provozu malé vodní elektrárny, přičemž dotčené pozemky stěžovatel žádným způsobem nevyužívá; v katastru nemovitostí jsou vedeny jako ostatní plochy, resp. zahrada. Za využívání pozemků pro stavbu malé vodní elektrárny poskytli stěžovateli náhradu ve výši 22 800 Kč a za zřízení věcného břemene ve svůj prospěch zaplatili náhradu 80 000 Kč, což je více než desetinásobek tržní ceny dotčených pozemků. Připomněli, že při stavbě malé vodní elektrárny vycházeli z údajů v katastru nemovitostí, právního názoru stavebního úřadu a reálného stavu držby předmětných nemovitostí. Ze všech těchto skutečností měli za to, že pozemek je ve vlastnictví státu a v užívání tehdejšího Městského národního výboru v Hronově. Vedlejší účastníci dále uvedli, že pro přístup k malé vodní elektrárně využívají jiný pozemek se zřízeným věcným břemenem (p. č. 1704/01 v katastrálním území Hronov), takže přístupem k malé vodní elektrárně bylo dotčeno jen cca 10 m2 stěžovatelových pozemků; úvahu o závažnosti tohoto zásahu do stěžovatelových práv ponechali na Ústavním soudu. K napadenému rozhodnutí uvedli, že krajský soud správně dovodil, že stavba malé vodní elektrárny je stavbou veřejně prospěšnou a přístup k ní je ve veřejném zájmu, neboť ji lze do jisté míry přirovnat k výkonu státní správy v oblasti vodních toků a nakládání s nimi. Závěrem svého vyjádření vedlejší účastníci dali k úvaze, zda zásah do práv stěžovatele je takového charakteru, aby mu za něj náležela náhrada, a to i s ohledem na čl. 11 Listiny, a zda lze ustanovení §60 vodního zákona vykládat tak, že vlastníku dotčeného pozemku náleží jiná náhrada, než která je výslovně uvedena v odstavci 2 (tj. náhrada škody). Vyzvali Ústavní soud, aby se zabýval i tím, zda subjektem povinným zaplatit stěžovateli případnou náhradu není stát, neboť dle jejich názoru právě stát rozhodl o zvýhodnění provozovatelů vodních děl při nezbytném přístupu k dílům přes cizí pozemky a ve svém vlastním zájmu (dodržování mezinárodních smluv, zajištění příznivého životního prostředí) rozhodl o preferenci získávání elektrické energie z obnovitelných zdrojů. 7. Na vyjádření vedlejších účastníků stěžovatel reagoval replikou ze dne 8. 3. 2007, ve které zopakoval některá tvrzení uplatněná již v ústavní stížnosti, a dále uvedl, že se dlouhodobě snaží o odstranění neoprávněné stavby malé vodní elektrárny vedlejších účastníků, aby na jejím místě vybudoval vlastní, novou a výkonnější. V tom mu je bráněno, a proto se domáhá náhrady za omezení vlastnického práva. Ústavní soud zaslal repliku stěžovatele vedlejším účastníkům, kteří se k ní nevyjádřili. 8. Na výzvu Ústavního soudu, zda souhlasí s upuštěním od jednání, stěžovatel ani vedlejší účastníci nereagovali. Ústavní soud tedy předpokládal, že neměli námitky proti rozhodnutí věci bez nařízeného ústního jednání, a to na základě aplikace ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením §101 odst. 4 o. s. ř. Protože Ústavní soud od ústního jednání další objasnění věci neočekával, bylo od něj upuštěno podle ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. III. 9. Ze spisu Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 8 C 214/97, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že se stěžovatel žalobou domáhal po vedlejších účastnících vydání bezdůvodného obohacení za užívání části své pozemkové parcely původně označené p. č. 543 v katastrálním území Hronov. Obecné soudy ve věci opakovaně rozhodovaly, až Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 22. 12. 2005 č. j. 8 C 214/97-350 žalobě vyhověl a zavázal vedlejší účastníky povinností zaplatit stěžovateli společně a nerozdílně částku 32 828,50 Kč se stanovenými úroky z prodlení (výrok I); výroky II a III rozhodl o náhradě nákladů řízení. Okresní soud vzal po provedeném dokazování za prokázané, že vedlejší účastníci užívají konkrétně vymezenou část pozemků stěžovatele bez právního důvodu a nehradí za jejich užívání žádnou náhradu. Okresní soud se vyjádřil k nezpoplatnitelnosti užívání té části pozemků, která je přístupovou trasou k malé vodní elektrárně, vyložil, že z ustanovení §60 vodního zákona nezpoplatitelnost nevyplývá, neboť podmínka "předchozího projednání" uvedená v citovaném ustanovení vodního zákona předpokládá nesporně dohodu o podmínkách, tedy i úplatě za umožnění přístupu; opačný výklad by byl v rozporu s principem ochrany vlastnictví. Podle okresního soudu však bylo rozhodující, že citované ustanovení nebylo možné na projednávanou věc vztáhnout, neboť je aplikovatelné pouze v případech oprávněných staveb vodních děl, což v daném případě naplněno nebylo. 10. Jak již bylo uvedeno, v průběhu odvolacího řízení vedlejší účastníci zaplatili stěžovateli částku 22 800 Kč za užívání 64 m2 pozemků za období do 27. 4. 2006, pročež stěžovatel vzal žalobu v rozsahu této částky zpět; krajský soud rozsudkem ze dne 30. 6. 2006 č. j. 20 Co 147/2006-387 zrušil rozsudek okresního soudu v části ukládající žalovaným zaplatit žalobci částku 22 800 Kč s úrokem z prodlení ode dne 14. 3. 2006 a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I). Pokud šlo o povinnost vedlejších účastníků k úhradě zbývající žalované částky 10 028,50 Kč s příslušenstvím, považoval krajský soud odvolání vedlejších účastníků za důvodné a rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II). Svoje rozhodnutí odůvodnil poukazem na vodní zákon, jehož smyslem je zvýhodnit provozovatele vodních děl, kterým je i malá vodní elektrárna, z důvodu preference levné a ekologicky získané elektrické energie. Účelu tohoto zákona proto odpovídá i zákonná úprava možnosti vstupu na pozemky sousedící s vodními díly těm, kdo zajišťují jejich provoz a údržbu. Krajský soud odkázal na oprávnění při správě vodních toků a na povinnosti vlastníků pozemků, na nichž se nacházejí koryta vodních toků, pozemků sousedících s koryty vodních toků, včetně vlastníků staveb a zařízení v korytech vodních toků nebo sousedících s nimi (ustanovení §49-52 vodního zákona) a dovodil, že v obou případech se jedná o omezení ve výkonu vlastnického práva bez náhrady, a to na základě zákona; dle jeho výkladu tedy stěžovatel neměl právo na náhradu za to, že vedlejší účastníci, zajišťující provoz malé vodní elektrárny, vstupují na jeho pozemky. IV. 11. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 12. Stěžovatel namítl porušení čl. 11 odst. 4 Listiny, podle kterého vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu, a porušení čl. 36 odst. 1 Listiny zaručujícího každému právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. 13. K obsahu vlastnického práva a jeho ochraně Ústavní soud judikoval již mnohokrát. V obecné rovině vyložil, že Listina sama neobsahuje definici obsahu vlastnického práva a že její čl. 11 odst. 1 zaručující každému právo vlastnit majetek a přiznávající vlastnickému právu všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu nelze chápat tak, že vlastnické právo je absolutně neomezené. Naopak v čl. 11 odst. 3 Listina zjevně připouští omezení vlastnického práva, neboť zákonodárce může vlastnické právo zákonem omezit z důvodu ochrany práv druhých a ochrany obecných zájmů, zejména lidského zdraví, přírody a životního prostředí. S ohledem na povinnost šetřit podstatu a smysl vlastnického práva (čl. 4 odst. 4 Listiny) přitom nesmí být vlastnické právo takto omezeno ve větší než přiměřené míře. Tato interpretace je v souladu též s ochranou vlastnictví podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol"), podle kterého "každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva". Podle tohoto ustanovení Evropský soud pro lidská práva, stručně řečeno, posuzuje, zda omezení užívání majetku (vlastnického práva) sleduje legitimní cíl, zda je v souladu s vnitrostátním právem a zda je přiměřené ve vztahu ke sledovanému cíli [srov. nález sp. zn. II. ÚS 482/02 ze dne 8. 4. 2004 (N 52/33 SbNU 39, 44-45)]. 14. Ještě předtím, než Ústavní soud přistoupil k posouzení věci samé, musel uvážit, do jaké míry obstojí z hlediska ochrany základních práv samo ustanovení §60 odst. 1 vodního zákona, o jehož aplikaci se stěžované rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové opírá. 15. Ustanovení §60 odst. 1 vodního zákona zní: "(1) Vlastníci pozemků sousedících s vodním dílem jsou povinni po předchozím projednání s nimi umožnit za účelem provozu a provádění údržby vodních děl v nezbytném rozsahu vstup na své pozemky těm, kteří zajišťují provoz nebo provádějí údržbu těchto vodních děl.". 16. Je zjevné, že citované ustanovení není normou "zbavující" fyzickou či právnickou osobu majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu, tedy normou jsoucí podkladem pro vyvlastnění ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny. Nepochybně však jde o zákonné ustanovení, jímž se vlastnické právo omezuje. 17. Ustanovení čl. 1 odst. 2 Dodatkového protokolu výslovně stanoví, že právo fyzické či právnické osoby na pokojné užívání jejího majetku nebrání právu státu "přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem". Rovněž článek 11 odst. 4 Listiny předpokládá nucené omezení vlastnického práva zákonem ve veřejném zájmu; takováto zákonná úprava však musí respektovat požadavky striktně stanovené článkem 4 Listiny. 18. Kritéria, kterými je třeba poměřovat kolidující základní práva či veřejné statky, Ústavní soud definoval a podrobně rozvedl v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/96 ze dne 9. 10. 1996 (N 99/6 SbNU 213, 220-221; 280/1996 Sb.). Ústavní soud zde výslovně uvedl, že "k omezení základních práv či svobod, i když jejich ústavní úprava omezení nepředpokládá, může dojít v případě jejich kolize nebo v případě kolize s jinou ústavně chráněnou hodnotou, jež nemá povahu základního práva a svobody (veřejný statek)". Tato kritéria jsou použitelná i v projednávané věci. 19. Podle čl. 7 Ústavy stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství. 20. Ústavní soud je přesvědčen, že omezení vlastnického práva na základě ustanovení §60 odst. 1 vodního zákona je možno interpretovat souladně s čl. 11 odst. 4 Listiny jako přípustné omezení vlastnického práva. Podle názoru Ústavního soudu toto omezení obstojí z hlediska všech kritérií vytýčených nálezem citovaným v odstavci 18. Je třeba vzít v úvahu nejen to, že jde o restrikci ospravedlnitelnou tím, že jedině při její existenci může být realizováno vlastnické právo vlastníka vodního díla, tedy stejné (a přirozeně též stejně ústavně chráněné) právo, ale především, jak plyne z citovaného čl. 7 Ústavy, že ochrana životního prostředí, jejímž nedílným komponentem je provoz a údržba vodních děl, je veřejným statkem, pro jehož zájem je možno zákonem ústavně chráněné základní právo na vlastnictví omezit. 21. Formulace ustanovení §60 odst. 1 vodního zákona přitom nezavdává žádné pochybnosti stran proporcionality jím konstruovaného omezení vlastnického práva, neboť jej vymezuje nejen účelově, ale i rozsahově a personálně. 22. Ústavní soud, poté, co uzavřel, že aplikované ustanovení vodního zákona netrpí deficitem protiústavnosti [pročež nevyvstal důvod k podání návrhu na jeho zrušení podle ustanovení §64 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], mohl přistoupit k přezkumu správnosti aplikace a interpretace tohoto ustanovení soudem v projednávané věci. 23. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, v některých případech se stává, že obecné soudy při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva pochybí natolik, že toto pochybení má ústavněprávní relevanci. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod, což odůvodňuje ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů. První skupinu představují případy, ve kterých posuzuje skutečnost, zdali ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu [např. nález sp. zn. III. ÚS 256/01 ze dne 21. 3. 2002 (N 37/25 SbNU 287) a další]. Další skupinou jsou případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, normy jednoduchého práva [např. např. nález sp. zn. II. ÚS 22/94 ze dne 4. 10. 1995 (N 55/4 SbNU 67), nález sp. zn. III. ÚS 114/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 9/3 SbNU 45) a další]. Konečně třetí skupinou případů jsou v řízení o ústavních stížnostech případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. V dosavadní judikatuře ve věcech ústavních stížností [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375)] Ústavní soud interpretoval pojem svévole ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy [srov. i nález sp. zn. III. ÚS 606/04 ze dne 15. 9. 2005 (N 177/38 SbNU 421)]. 24. Při posouzení projednávané věci vzal Ústavní soud na vědomí, že náhrada za omezení vlastnického práva stěžovatele k pozemkům, které byly dotčeny stavbou malé vodní elektrárny, byla vypořádána v jiném řízení formou zřízení věcného břemene za úplatu a dále že vedlejší účastníci uhradili stěžovateli částku 22 800 Kč za užívání dalších 64 m2 pozemků. Z právních závěrů obecných soudů přijatých na základě provedeného dokazování naopak nevyplynulo, že by stěžovatel byl v důsledku konání vedlejších účastníků (tj. průchodem po části svého pozemku) omezen ve výkonu svého vlastnického práva takovou měrou, že by toto omezení prokazatelně podstatně znemožnilo výkon jeho vlastnického práva v některé z jeho složek. Nicméně k jistému omezení práva stěžovatele k předmětu jeho vlastnictví dochází. Toto omezení zákonodárce formuloval v ustanovení §60 vodního zákona, jehož aplikace a interpretace se stala pro věc zcela zásadní. 25. Zákonodárce může stanovit omezení výkonu vlastnických práv a v citovaném ustanovení vodního zákona tak učinil, neboť uložil vlastníkům pozemků sousedících s vodním dílem povinnost umožnit vstup na své pozemky jiným osobám za stanoveným účelem. Zároveň však zakotvil, že se tak může stát jen po předchozím projednání s nimi. Tato podmínka implikuje jednání obou stran, zjevně však nemůže pro všechny případy předpokládat dosažení dohody nejen o způsobu, času, rozsahu a dalších okolnostech průchodu. Lze tedy mít za to, že v případě nedohody musí eventuální spory na základě žaloby řešit soud (pokud nepůjde o kompetenci Ministerstva zemědělství nebo vodoprávního úřadu ve smyslu ustanovení §53 vodního zákona). Z citovaného ustanovení tak v žádném případě nevyplývá, že by vstup na cizí pozemky, a tedy do jisté míry i jejich užití, měl být strpěn bez náhrady, jak je např. výslovně uvedeno v §50 písm. e) či §51 písm. b) vodního zákona. 26. Krajský soud při své argumentaci oprávněními při správě vodních toků a povinnostmi vlastníků staveb a pozemků v korytech vodních toků a v jejich sousedství (§49-52 vodního zákona) zřejmě pominul odlišný charakter této právní úpravy, která má sloužit ke správě vodních toků spočívající především v péči o vodní koryta, v provozu a údržbě vodních děl nezbytných k zabezpečení funkcí vodního toku (srov. §47 odst. 2 vodního zákona), na rozdíl od oprávnění vstupu na cizí pozemky uvedeného v §60 vodního zákona. Toto oprávnění v projednávaném případě slouží k údržbě a kontrole malé vodní elektrárny, jejíž provozování je formou podnikání. I když zákonodárce může omezit vlastnické právo ve prospěch soukromých osob, jestliže jde o veřejný zájem, je třeba odlišovat různé případy omezení vlastnického práva a účely těchto omezení. Při právním hodnocení je třeba zohlednit případy, kdy se jedná pouze o plnění veřejného zájmu údržby a péče o vodní toky bez tvorby zisku, od případů souvisejících s podnikáním, byť státem podporovaným. 27. Ústavní soud, maje na paměti předmět sporu (vydání bezdůvodného obohacení), uzavřel, že pokud Krajský soud v Hradci Králové opřel svoje rozhodnutí o ustanovení §60 odst. 1 vodního zákona, je třeba, aby tuto právní normu vyložil ústavně konformním způsobem podle vodítek naznačených shora. Otázka výše náhrady pak může být zodpovězena pouze po zvážení rozsahu kolize vlastnického práva stěžovatele se zájmy vedlejších účastníků řízení, v jejichž vlastnictví se nachází vodní dílo, které provozují a udržují. Je přitom zjevné, že rozsah a intenzita omezení vlastnického práva stěžovatele průchodem přes jeho pozemek se jeví výrazně nižší ve srovnání s omezením u pozemků, které vedlejší účastníci pro účely provozu malé vodní elektrárny zastavěli či oplotili; analýza kvantifikující tento rozsah (a intenzitu) omezení, od níž odvisí výše stěžovatelova nároku, je plně v jurisdikci obecných soudů, takže není namístě, aby v tomto směru Ústavní soud následné úvahy krajského soudu jakkoliv limitoval. 28. Uvedené je možno shrnout tak, že Krajský soud v Hradci Králové interpretoval a aplikoval jednoduché právo způsobem, který nelze aprobovat, neboť se v důsledku této interpretace a aplikace jeho rozhodnutí stalo rozporným s ústavně zakotveným právem dovolujícím nucené omezení vlastnického práva jen za náhradu (čl. 11 odst. 4 Listiny); tím došlo k užití státní moci mimo meze stanovené čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, což současně vedlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 29. Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele, aby vedlejší účastníky zavázal povinností hradit mu náklady řízení. Podle ustanovení §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu si hradí vzniklé náklady účastníci či vedlejší účastníci sami. K postupu podle odstavce 4 citovaného ustanovení, podle kterého Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledků řízení uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení, neshledal Ústavní soud v projednávaném případě důvod. 30. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadený rozsudek ve výroku II zrušil.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2007:4.US.652.06.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 652/06
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 202/47 SbNU 613
Populární název K náhradě za nucené omezení vlastnického práva podle §60 vodního zákona
Datum rozhodnutí 21. 11. 2007
Datum vyhlášení 19. 12. 2007
Datum podání 11. 10. 2006
Datum zpřístupnění 2. 1. 2008
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 2
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodaj Výborný Miloslav
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 7
  • 2/1993 Sb., čl. 11 odst.4, čl. 11 odst.3, čl. 36 odst.1
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 1
Ostatní dotčené předpisy
  • 254/2001 Sb., §60
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/vyvlastnění a nucené omezení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/zákaz zneužití vlastnictví a limity jeho výkonu
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstřík vlastnické právo/omezení
stavba
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka Po nálezu IV. ÚS 652/06 z 21. 11. 2007 následuje usnesení IV. ÚS 1991/09 ze 17. 5. 2010
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-652-06_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 57249
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-09