ECLI:CZ:US:2008:1.US.1362.08.1
sp. zn. I. ÚS 1362/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. V.J., zastoupeného Mgr. Jiřím Ježkem, advokátem se sídlem Ostrava, Dvořákova 26, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2008, čj. 4 Tmo 25/2008 - 219, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včasnou ústavní stížností domáhal zrušení výše označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 2008, čj. 11 Tm 19/2006 - 213, kterým nebyla stěžovateli přiznána odměna a náhrada hotových výdajů v trestní věci M. B. ve výši 11 959,50 Kč. Svůj nárok totiž uplatnil až po uplynutí jednoho roku ode dne, kdy se dozvěděl, že jeho povinnost obhajovat zanikla.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu, zejména na rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 287/04, I. ÚS 344/04 a IV. ÚS 167/05. Nepřiznáním odměny za obhajobu došlo k porušení nejen jednoduchého práva, ale i práva ústavního, konkrétně ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR i čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel uvedl, že obecné soudy odmítly přiznat mu nárok na odměnu advokáta s odůvodněním, že nárok byl uplatněn po uplynutí jednoroční prekluzivní lhůty podle §151 odst. 2 tr. řádu. Rozsudek v jím obhajované trestní věci nabyl právní moci dne 19. 5. 2006 a stěžovatel uplatnil svůj nárok až dne 6. 6. 2007. Již ve stížnosti proti rozhodnutí okresního soudu poukázal na skutečnost, že při vyhlášení rozsudku dne 28. 4. 2006 nebyl přítomen zástupce OSPOD, který měl ve věci mladistvého obviněného právo podat v jeho prospěch odvolání. Stěžovatel tedy nevěděl, zda a kdy byl rozsudek tomuto orgánu doručen a zda ten svoje právo podat odvolání využil. Stěžovatel tak nevěděl, kdy rozsudek nabyl právní moci a kdy tedy jeho povinnost obhájce skončila.
Pokud trestní řád stanoví, že nárok je třeba uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že jeho povinnost obhajovat skončila, nelze toto ustanovení vykládat tak, že lhůta běží ode dne, kdy se to obhájce mohl dozvědět. V této souvislosti odkázal na četnou judikaturu, která řeší pojem "dozvědět se" ve vztahu k promlčení nároku na náhradu škody, což je podobný případ. Nikde se v takovém případě nevyžaduje, aby poškozený vynaložil nějakou iniciativu si případnou informaci zjistit.
Ze shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě vyplývá, že stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu byla zamítnuta, protože nárok na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů uplatnil stěžovatel, jako obhájce, až po uplynutí zákonné jednoroční prekluzivní lhůty. Rozsudek v trestní věci obžalovaného M. B. (v té době mladistvého) byl vyhlášen okresním soudem dne 28. 4. 2006, za osobní přítomnosti stěžovatele, jako obhájce jmenovaného. Po poučení o opravném prostředku se práva odvolání vzdali obžalovaný a intervenující státní zástupce. Stěžovatel si ponechal lhůtu na rozmyšlenou. Nepřítomni byli opatrovník obžalovaného a zástupce OSPOD ÚMOb Ostrava - Vítkovice. Rozsudek byl doručen dne 10. 5. 2006 obžalovanému, Okresnímu státnímu zastupitelství Ostrava, obhájci, opatrovnici A. B> a orgánu OSPOD ÚMOb Ostrava - Vítkovice. Právní moci nabyl dne 19. 5. 2006, po marném uplynutí lhůty k opravnému prostředku orgánu OSPOD, opatrovnici i stěžovateli. Bylo tak na obhájci, aby se v rámci poskytované právní služby informoval u okresního soudu, zda byl, někým z oprávněných, podán opravný prostředek. Není povinností soudu prvního stupně sdělovat stranám, že odvolání nebylo podáno. Obhájce (stěžovatel), jako osoba znalá práva, si byl vědom běhu zákonné osmidenní lhůty k podání opravného prostředku, která všem oprávněným osobám, tedy i jemu, uplynula dne 19. 5. 2006.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právním názorem obou obecných soudů a tvrdí, že ustanovení §151 odst. 2 tr. řádu nelze uplatňovat restriktivně, to znamená, že je třeba přijmout výklad, že jednoroční promlčecí lhůta začíná běžet ode dne, kdy se obhájce dozvěděl o ukončení obhajoby, a nikoliv ode dne, kdy se to mohl dozvědět. Stěžovatel tak požaduje po Ústavním soudu, aby posuzoval výklad ustanovení trestního řádu obecnými soudy, což Ústavnímu soudu nepřísluší.
Jak Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, jeho úkolem je přezkoumávání ústavnosti napadených rozhodnutí. Prostor k jeho derogačnímu zásahu se otevírá teprve na základě zjištění, že bylo porušeno některé ze základních práv, zakotvených zejména v Listině základních práv a svobod. K tomu v přezkoumávané věci nedošlo. Právní závěry odvolacího soudu jsou ústavně konformní a ve věci nebylo nalezeno nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud konstatuje, že od obhájce, jako osoby znalé práva, se rovněž očekává respektování soukromoprávní zásady "právo patří bdělým". Jako obhájci v trestní věci, majícímu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů, mu nic nebránilo opatřit si, ve vlastním zájmu, základní informace pro uplatnění svých nároků, za podmínek stanovených zákonem. Pokud se tedy po dobu jednoho ruku nezajímal o finanční náhradu za poskytnuté právní služby, nesvědčí to o jeho řádné péči o vlastní záležitosti.
Na základě uvedených skutečností dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu