infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18.12.2008, sp. zn. I. ÚS 1436/08 [ usnesení / JANŮ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2008:1.US.1436.08.2

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2008:1.US.1436.08.2
sp. zn. I. ÚS 1436/08 Usnesení Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti Bc. M. U., zastoupené JUDr. Klárou Veselou Samkovou, advokátkou, se sídlem Španělská 6, 120 00 Praha 2, proti usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 21. 4. 2008, sp. zn. 4 T 14/2008, alternativně proti jinému zásahu veřejné moci spočívajícím v odepření vydání kopií listin ze spisu orgány činnými v trestním řízení, za účasti Okresního soudu v Přerově, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatelka se návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 10. 6. 2008 domáhala vydání nálezu, kterým by bylo vysloveno, že: "Varianta 1 Stěžovatelce M. U., náleží ve věci projednávané u Okresního soudu v Přerově pod spisovou značkou 4 T 14/2008 postavení poškozené. Usnesení sp. zn. 4 T 14/2008 ze dne 21. 4. 2008 se zrušuje a věc se vrací Okresnímu soudu v Přerově k novému projednání. nebo Varianta 2 Stěžovatelce M. U., která má ve věci projednávané u Okresního soudu v Přerově pod spisovou značkou 4 T 14/2008 postavení svědka a má právo na získání fotokopií vlastních výpovědí svědka učiněných jak před policejními orgány a státními zastupitelstvími, tak před soudem. Státní zastupitelství a Policie České republiky jsou povinny se zdržet dalších zásahů do ústavně zaručených lidských práv stěžovatelky a jsou povinny jí vydat v těch případech, kdy vystupuje jako svědkyně, fotokopie zápisů protokolů či záznamů o jejích výsleších, podání vysvětlení a výsleších samotných." Stěžovatelka tvrdí, že "dosavadním postupem orgánů činných v trestním řízení" došlo k porušení jejích ústavně zaručených lidských práv a svobod, a to k porušení čl. 6 odst. 1 "Úmluvy o základních lidských právech a svobodách" (pozn.: zjevně myšlena Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, publikována pod č. 209/1992 Sb.; dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 38 odst. 1 "Listiny základních lidských práv a svobod" (pozn.: zjevně myšlena Listina základních práv a svobod, publikována pod č. 2/1993 Sb.; dále jen "Listina"); dále čl. 8 Úmluvy, čl. 10 odst. 1, odst. 2 Listiny, čl. 13 Úmluvy, a to ve spojení jak s čl. 6 odst. 1, tak článkem 8 Úmluvy, čl. 10 odst. 3 Listiny. To vše samostatně a ve spojení s čl. 3 Úmluvy. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka nejprve rekapituluje skutkový průběh věci, ve které inciovala trestní stíhání J. Č. a Ing. P. H. Následně v průběhu února a března 2007 kontaktovali stěžovatelku P. Š., V. Z. a R. V., kteří po ní s příslibem finančních prostředků a dalších služeb požadovali, aby ve trestní věci v neprospěch J. Č. nadále nevypovídala. R. V. a P. Š. byli následně obviněni a obžalováni. Vede se proti nim trestní řízení u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 4 T 14/2008, pro podezření ze spáchání trestného činu podplácení podle §161 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona, trestného činu nadržování podle §166 odst. 1 trestního zákona ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona a trestného činu křivého obvinění podle §174 odst. 1, odst. 2 trestního zákona ve stádiu přípravy podle §7 odst. 1 trestního zákona. Stěžovatelka uvádí, že v počáteční fázi trestního řízení jí bylo přiznáno postavení poškozené. Stěžovatelka to dovozuje a dokládá výzvou policejního orgánu k podepsání předtisků poučení poškozeného ze dne 11. 4. 2007, svou žádostí o nahlédnutí do vyšetřovacího spisu ze dne 16. 4. 2007 a úředním záznamem o nahlédnutí do spisu ze dne 17. 4. 2007. Dne 27. 4. 2007 byla stěžovatelka vyrozuměna, že dle názoru dozorového státního zástupce není v uvedené trestní věci poškozenou. Tento právní názor jí byl následně dne 9. 8. 2007 a 24. 8. 2007 orgány činnými v trestním řízení potvrzen. Dopisem ze dne 3. 3. 2008 se stěžovatelka domáhala přiznání postavení poškozené v řízení před Okresním soudem v Přerově sp. zn. 4 T 14/2008. Po urgenci bylo dne 21. 4. 2008 rozhodnuto usnesením, které napadá ústavní stížností, o tom, že se jako poškozená nepřipouští do hlavního líčení. Dne 27. 5. 2008 požádala stěžovatelka soud o fotokopii své vlastní výpovědi svědka v předmětné věci. Na tuto žádost jí ke dni podání ústavní stížnosti nebylo odpovězeno. Stěžovatelka podrobněji rekapituluje "své úsilí o získání protokolů s vlastní výpovědí." Vychází z teze, že " ... právo na obdržení protokolu o jeho vlastní výpovědi je nejen poškozeného, ale i svědka. Je osobnostním právem nejen poškozeného, ale práva i svědka ... vlastní výpověď je osobnostního charakteru, jako taková je nezcizitelná a každý má na ni právo bez ohledu na to, že toto právo není explicitně uvedeno v trestním řádu. Právo mít v držení záznam svého vlastního projevu vyplývá dle mého názoru mimo jiné i z článku 8 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, který zaručuje každému právo na soukromý život. Záznam vlastního projevuje bezesporu projevem soukromého života, který nemůže být nikdy a nikomu zcizen." Polemizuje s takovým výkladem, podle kterého právo nahlížet do spisu v sobě nezahrnuje právo na pořízení kopie ze spisu. Dále poukazuje na to, že v jiném řízení, kde se rovněž v pozici svědka domáhala vydání kopie vlastní výpovědi, zaujalo např. Krajské státní zastupitelství v Brně právní názor, že "státní zástupce nemá povinnost poskytnout protokoly o její výpovědi vyslýchané osobě, ale současně mu ani žádné ustanovení trestního řádu v tomto nebrání." Z dalších skutečností dovozuje, že postup orgánů činných v trestním řízení není jednotný. Stěžovatelka je názoru, že právo svědka "na jeho vlastní výpověď" je možno dovodit z ústavních předpisů. V další části své ústavní stížnosti stěžovatelka polemizuje se závěry obecného soudu o tom, že není ve výše uvedené trestní věci poškozenou. Z podstaty věci a z výroků obžalovaného R. V. v médiích stěžovatelka dovozuje, že poškozenou je i ona sama. Podle stěžovatelky z její korespondence s orgány činnými v trestním řízení vyplývá, že "o vyšetřování daného případu se zajímalo Ministerstvo vnitra a to způsobem, který se jeví byt zcela nestandardním a z hlediska trestního řádu, zákona o policii a eventuálně dalších právních norem neodůvodněny. ... vyšetřováním bylo od samého počátku manipulováno, a to pravděpodobně ze strany Ministerstva vnitra." Podle názoru stěžovatelky je dále "nepochybné," že jí vznikla morální škoda tím, že "byla veřejně označena za osobu, která je schopna si říci o úplatek a následně si jej vzít." Z jednání obžalovaných dovozuje dále vznik "jiné škody", která jí měla vzniknout zásahem do soukromého, rodinného i profesního života. Ve věci dále nepochybně spatřuje příčinnou souvislost mezi protizákonným jednáním a způsobenou škodou. Jestliže tato příčinná souvislost mezi jednáním obžalovaného a škodou způsobenou stěžovatelce nebyla uznána v rámci trestněprávního řízení, domnívá se stěžovatelka, že nemůže být uznána ani v rámci eventuálního občanskoprávního řízení o žalobě podle ustanovení §§11 - 15 občanského zákoníku - žalobami na ochranu osobnosti. I občanskoprávní soud by totiž, podle názoru stěžovatelky, s velkou pravděpodobností vycházel z premisy zafixované soudem trestním, totiž, že mezi jednáním pachatele a škodou způsobenou stěžovatelce není příčinná souvislost. "Mělo tak dojít k porušení čl. 8 Úmluvy - práva na respektování soukromého a osobního života ve spojení s čl. 13 Úmluvy, práva na účinné právní prostředky nápravy. Nutnost opakovaného a bezúčelného domáhání se ochrany u orgánů PČR i soudu pak stěžovatelka považuje za porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť se nemůže domáhat svých zákonných práv u svého zákonného soudce. Je jí odepřena i možnost samotného procesu zaručeného čl. 6 odst. 1, dle kterého má každý právo na to, aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě posouzena. Tímto postupem PČR i soudu se stěžovatelka cítí být vystavena ponižujícímu zacházení, kdy se marně domáhá svých Ústavou zaručených práv. Stěžovatelka též upozorňuje na skutečnost, že porušení jejích zákonných práv zejména policejními orgány jí přineslo dlouhotrvající osobní utrpení, způsobené naprostou nemohoucností hájit svoje zájmy a očistit svoje jméno před celonárodní veřejností," uvádí stěžovatelka. V další části ústavní stížnosti se stěžovatelka podrobněji věnuje "zamítnutí žádostí o vydání fotokopií vlastních výpovědí." Za jádro problému považuje interpretaci pojmu "nahlížení", ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 trestního řádu, z něhož mohou orgány činné v trestním řízení nesprávně dovozovat, ze se nevztahuje na pořizování kopií ze spisu. Poukazuje na technický pokrok v oblasti pořizování fotokopií a na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Azs 3/2008. Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatelka považuje výpověď svědka za "nezcizitelný" projev osobní povahy, který může obsahovat citlivé údaje. Svědek sám, podle stěžovatelky, se svým projevem "nezcizitelně disponuje." Zamítnutím žádostí o vydání kopií výpovědí mělo dojít k porušení čl. 8 Úmluvy, zaručujícího právo na respektování soukromého a osobního života ve spojení s čl. 2 odst. 3 Listiny, dle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí byt nucen činit, co zákon neukládá a ve spojení s čl. 10 odst. 1 Listiny zaručujícího právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti. Dále mělo dojít k porušení čl. 10 odst. 3 Listiny, zaručujícího, že každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Vzhledem k masivní mediální kampani, která se okolo celé kauzy točila a točí, kdy stěžovatelka je již více než rok vystavena tlaku médií a "kritice celého národa," má stěžovatelka za to, že k porušení ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy došlo jak samostatně, tak ve spojení s čl. 3 Úmluvy, podle kterého nikdo nemůže být mučen nebo podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu. Stěžovatelka prohlašuje, že to, co si zažívala a zažívá, ji hluboce lidsky ponižuje, poškozuje její soukromí a osobní život a zejména s ohledem na to, že sama žije na malém městě, jí prakticky znemožňuje normální občanský život. Zároveň stěžovatelka namítá, že Okresní soud v Přerově ve svém "usnesení" odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2126/07. Stěžovatelka neví, na základě jakých úvah dospěl Okresní soud v Přerově k závěru, že usnesení Ústavního soudu je "aplikovatelné," neboť není rozhodnutím ve věci. Dále stěžovatelka polemizuje se závěry Ústavního soudu uvedené ve zmíněném usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2126/07 a vyjadřuje přesvědčení, že odepření postavení poškozené, má vliv i na její budoucí ochranu základních práv. Závěrem stěžovatelka předložila procesní návrhy. Návrh na projednání plénem Ústavního soudu odůvodnila tím, že věc se "bezprostředně dotýká velkého množství osob odlišných od stěžovatelky, totiž všech svědků v trestním řízení." Poukazuje na názor "Policejního prezidia MV," že postup orgánů činných v trestním řízení vůči svědkům není jednotný. Věc by měla být rozhodnuta plénem podle názoru stěžovatelky i z toho důvodu, že "jiný způsob, jak by mohlo dojít k úpravě postavení svědka, je novela trestního řádu. Je otázka, zda by novela trestního řádu byla s ohledem na rozložení politických sil v Parlamentě průchozí." Za další důvod považuje fakt, že její věc "se zprostředkovaně" dotýká "i řady dalších trestních i občanskoprávních případů, ve kterých samotná stěžovatelka hraje pouze okrajovou roli, ale kteréžto případy hrají zásadní roli v jejím vlastním životě a mají určující význam pro její vlastní postavení. Je to zejména celá kauza již zastaveného trestního stíhání místopředsedy vlády ČR J. Č., stejně jako občanskoprávní spor o ochranu osobnosti Nejvyšší státní zástupkyně R. V., místopředsedy Nejvyššího soudu P. K., bývalého ministra spravedlnosti P. N. a dalších proti bývalé nejvyšší státní zástupkyni M. B., stejně jako stíhání prominentního podnikatele a pravděpodobně multimilionáře (či multimiliardáře) R. V." Za této situace považuje stěžovatelka za vhodné, aby rozhodovalo právě plénum Ústavního soudu, které "by svojí vážností jí poskytlo dostatečně vyváženou ochranu. Nelze vyloučit, že by projednání věci Plénem mohlo mít objasňující dopad právě i na některé ze souvisejících kauz, které zdaleka ne všechny jsou zde vyjmenovány." Dále stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud určil, že se věcí bude zabývat přednostně, a to proto, aby své případné postavení poškozené v uvedeném řízení uplatnila. Konečně navrhuje, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení. II. Z napadeného usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 21. 4. 2008, sp. zn. 4 T 14/2008, plyne, že stěžovatelka se podle §206 odst. 3 trestního řádu výrokem nepřipouští jako poškozená k hlavnímu líčení. V odůvodnění soud uvedl, že žádost stěžovatelky není důvodná. Po rekapitulaci trestných činů, jež jsou součástí obvinění, dospívá k názoru, že objektem trestného činu podplácení dle §161 trestního zákona je zájem na řádném, nestranném, nezištném a zákonném obstarávání věcí obecného zájmu. Objektem trestného činu nadržování dle §166 trestního zákona je zájem na potlačování zločinnosti. Objektem trestného činu křivého obvinění dle §174 trestního zákona je zájem na řádné činnosti státních orgánů a zájem na ochraně občanů před lživými útoky na jejich práva, svobodu a čest. Dospěl k závěru, že z konkrétní právní kvalifikace obsažené v obžalobě vyplývá, že v případě trestného činu podplácení dle §161 a trestného činu nadržování dle §166 trestního zákona dochází k porušení výlučně veřejného zájmu, tedy celospolečenskému, nikoliv soukromému. Pojmově je tedy vyloučeno, aby u těchto trestných činů vystupovala fyzická osoba jako předmět útoku v postavení poškozeného. V případě trestného činu křivého obvinění podle §174 trestního zákona jde o ochranu jednak veřejného zájmu v podobě zájmu státu na ochraně řádné činnosti státních orgánů, a současně o ochranu jednotlivých fyzických osob, kdy jsou tyto chráněny před lživými útoky na jejich práva, svobodu a čest. Z popisu skutkové věty žalobního návrhu je však zřejmé, že dle názoru státního zástupce trestná činnost obou obžalovaných směřovala k tomu, aby bylo zahájeno trestní i kázeňské řízení proti příslušníkům Policie ČR - kpt. Ing. M. Š. a kpt. Mgr. J. S., včetně ukončení jejich služebního poměru u Policie ČR. Z toho soud dovodil, že to nebyla stěžovatelka, vůči komu směřoval útok obžalovaných způsobující relevantní škodu. Proto uzavřel, že stěžovatelka není poškozenou ve smyslu §43 odst. 1 trestního řádu. III. K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení Okresní soud v Přerově. Ten ve své písemné replice uvedl, že setrvává na právním názoru vysloveném v usnesení ze dne 21. 4. 2008, sp. zn. 4 T 14/2008. Stěžovatelka k výzvě Ústavního soudu písemně publikovala, že účastník řízení se ani nepokusil vypořádat s námitka ohledně ochrany základních práv. Zároveň vyjádřila lítost nad aplikační praxí obecných soudů, která vůbec nezohledňuje ochranu lidských práv při rozhodovací činnosti na základě pozitivního práva. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že soudcem zpravodajem ve věci byla určena soudkyně Ivana Janů, která předložila II. senátu Ústavního soudu k posouzení otázku své podjatosti ve věci. Usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 1436/08, bylo rozhodnuto tak, že soudkyně Ivana Janů není vyloučena z projednání a rozhodování věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 1436/08. IV. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je dílem návrhem, k jehož projednání není příslušný, dílem návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání a dílem návrhem zjevně neopodstatněným. IV.a Při výkonu svých kompetencí musí Ústavní soud respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překročit. Z této maximy zároveň plyne, že při rozhodování o ústavních stížnostech je zásadně vázán jejich petitem, který nemůže překročit. V tomto smyslu rovněž posuzuje jen ty skutečnosti, které se váží ke stížnostnímu návrhu. V nyní posuzované věci stěžovatelka předkládá v úvodu reprodukovaný návrh, který je prezentován jako alternativní ("nebo"), aniž by stěžovatelka ozřejmila, jaký cíl takovým postupem sleduje, resp. jak má Ústavní soud s takovým návrhem naložit. Z obsahu variant návrhů plyne, že případné souběžné vyhovění oběma návrhům (pokud byly shledány projednatelnými) se nijak nevylučuje, neboť se týkají rozdílných zásahů. Ústavní soud proto odhlédl od doslovné formulace stížnostního návrhu a obě "varianty" posoudil jako souběžné. Ústavní soud upozorňuje, že stížnostní návrhy mají ustálenou strukturu, která musí korespondovat s možným výrokem Ústavního soudu vyslovitelným ve vyhovujícím nálezu, aby o takovém návrhu mohl Ústavní soud (korespondujícím výrokem) bez dalšího rozhodnout. Podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") bylo-li vyhověno ústavní stížnosti Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo jestliže porušení základního práva spočívalo v jiném zásahu veřejné moci než rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením. V tomto smyslu posoudil Ústavní soud obě předložené varianty návrhu a konstatuje, že se jedná o komplikované návrhy složené z dalších dílčích podnávrhů, které je nutno posuzovat odděleně. Návrh na vyslovení, že stěžovatelce náleží ve věci projednávané u Okresního soudu v Přerově pod spisovou značkou 4 T 14/2008 postavení poškozené (tzn. věta první "Varianty 1") a návrh na vyslovení, že stěžovatelce, která má ve věci projednávané u Okresního soudu v Přerově pod spisovou značkou 4 T 14/2008 postavení svědka, náleží právo na získání fotokopií vlastních výpovědí (tzn. věta první "Varianty 2") nesplňují formální podmínky pro věcné posouzení Ústavním soudem, neboť se jedná o návrhy, k jejichž projednání není Ústavní soudu příslušný. Uvedené přesně vymezené návrhy z mezí §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu zjevně vybočují, neboť Ústavní není oprávněn rozhodovat přímo o právech a povinnostech fyzických nebo právnických, plynoucích z jednoduchého práva, resp. přímo rozhodovat o určitém procesním postavení osoby v rámci trestního řízení. Případné vyhovění takovému návrhu by bylo nepřípustným zásahem do pravomocí orgánů činných v trestním řízení. V části návrhu, která je vymezena větou první "Varianty 1" a větou první "Varianty 2," proto musí být ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu. IV.b Ústavní soud dále konstatuje, že návrh, aby Ústavní soud státnímu zastupitelství a Policii České republiky zakázal dále zasahovat do ústavně zaručených lidských práv stěžovatelky a přikázal jim určitým způsobem konat (věta druhá "Varianty 2"), je návrhem podaným po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu. Podle ustanovení §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu, jestliže zákon neposkytuje procesní prostředek k ochraně práva, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo. V nyní posuzované věci je zřejmé, že k údajnému jinému zásahu do základních práv stěžovatelky mělo dojít dne 24. 4. 2007, kdy byla stěžovatelka Policií České republiky, Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, expoziturou Ostrava, vyrozuměna, že ve věci není poškozenou, takže nemá právo pořizovat si fotokopie ze spisu. V pozdější korespondenci v dopisu ze dne 9. 8. 2008 policejní orgán a v dopisu ze dne 24. 8. 2007 rovněž dozorující státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Přerově požadavky stěžovatelky rovněž odmítl. I při interpretaci nejvýhodnější pro stěžovatelku, nejpozději při převzetí vyrozumění ze dne 24. 8. 2007 jí muselo být zřejmé, že ve věci není poškozenou, přičemž nemá ani odpovídající procesní práva. Ústavní stížnost směřující proti jinému zásahu veřejné moci, spočívajícím v odepření vydání fotokopie zápisů protokolů či záznamů o jejích výsleších, podání vysvětlení a výsleších samotných, byla podána k poštovní přepravě dne 9. 6. 2008, tedy zjevně po šedesátidenní lhůtě ode dne, kdy se stěžovatelka o tvrzeném porušení základního práva dozvěděla. Tento samotný závěr již postačuje k odmítnutí ústavní stížnosti, aniž by bylo potřeba (souběžně) zkoumat dodržení objektivní jednoleté lhůty. Korespondenci s Krajským státním zastupitelstvím v Brně (podnět k výkonu dohledu), ani s Policejním prezidiem, které stěžovatelka žádala o stanovisko, či orgány činnými v trestním řízení, následující po dni, kdy se stěžovatelka o údajném zásahu do svých práv dozvěděla, nelze v žádném případě považovat za využití prostředků ochrany práva, které by zakládalo nový běh lhůty pro podání ústavní stížnosti (od doručení rozhodnutí o tomto prostředku). Ústavní soud připomíná, že proti totožnému zásahu do základních práv ze strany orgánů činných v trestním řízení se stěžovatelka neúspěšně domáhala ochrany již v řízení sp. zn. II. ÚS 2126/07, které bylo ukončeno usnesením o odmítnutí návrhu pro nepřípustnost dne 5. 9. 2007. Pokud v nyní projednávané věci stěžovatelka opět požaduje, aby jí policejní orgán a státní zastupitelství umožnily pořízení fotokopií ze spisu, stejně jako v řízení předchozím, musí být s odstupem mnoha měsíců opožděnost takového postupu právní zástupkyni stěžovatelky evidentní. V uvedeném usnesení sp. zn. II. ÚS 2126/07 Ústavní soudu obiter dictum vyložil, jaké postavení požívá svědek v rámci trestního řízení z hlediska ústavního práva. Nad rámec nosných důvodů pro odmítnutí nyní posuzovaného návrhu Ústavní soud odkazuje na závěry tam vyslovené. Ve vymezeném rozsahu tedy Ústavní soud tuto část ústavní stížnosti odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. IV.c Ve vztahu k návrhu na zrušení usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 21. 4. 2008, sp. zn. 4 T 14/2008, jímž bylo vysloveno, že stěžovatelka se nepřipouští jako poškozená k hlavnímu líčení, Ústavní soud dospěl k závěru o jeho zjevné neopodstatněnosti. Ústavní soud předesílá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy další součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Nezabývá se eventuálním porušením procesních práv osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Ve vztahu k napadenému usnesení stěžovatelka tvrdí, že poškozenou je, neboť jednání obžalovaných mělo vést i k její diskreditaci, a domáhá se odpovídajícího procesního postavení. Stěžovatelka uvádí, že se snaží "hájit svoje zájmy a očistit svoje jméno před celonárodní veřejností," a domnívá se, že odepření postavení poškozené bude "mít vliv i na její budoucí ochranu základních práv." V usnesení soudu spatřuje porušení čl. 6 odst. 1, čl. 8 a čl. 13 Úmluvy. Z odůvodnění napadeného usnesení plyne, že obecný soud vyšel z celkové koncepce obžaloby, která v jednání obžalovaných spatřuje ohrožení veřejného zájmu, nikoliv způsobení subjektivní škody stěžovatelce. Ve vztahu k podstatě trestního řízení a postavení poškozeného v něm již Ústavní soud opakovaně judikoval, že účelem trestního řízení je ve shodě s ustanovením §1 odst. 1 trestního řádu náležité zjištění trestných činů a spravedlivě potrestání pachatelů při zachování fair procesu (srov. např. sp. zn. III. ÚS 271/96). Z čl. 80 odst. 1 Ústavy i z ustanovení §2 odst. 8 trestního řádu plyne, že veřejná žaloba v trestních věcech je svěřena výhradně do pravomoci státního zastupitelství, zatímco rozhodnutí o vině a trestu spadá do kompetence nezávislých soudů (srov. čl. 90 Ústavy, čl. 40 odst. 1 Listiny). Soud je tak limitován podanou obžalobou a projednávaným trestným činem. V napadeném usnesení je s odkazem na obžalobu podrobně vyloženo, z jakého důvodu není stěžovatelka považována za poškozenou pro účely probíhajícího trestním řízení. Ústavní soud není zásadně povolán k přezkumu právních závěrů činěných na základě jednoduchého práva, což platí i pro otázku koncepce obžaloby a posouzení okruhu poškozených. Trestní řízení totiž v podmínkách českého právního řádu není nástrojem apriorní ochrany subjektivních práv fyzických nebo právnických osob. Jestliže z koncepce trestního řízení nelze dovozovat ústavně chráněnou aktivní legitimaci fyzických a právnických osob k zahajování trestního řízení proti jinému (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 84/99, sp. zn. II. ÚS 361/96, sp. zn. I. ÚS 445/05 či sp. zn. III. ÚS 585/07), tím spíše nelze vysledovat ani ústavně chráněné právo fyzické osoby nebo právnické osoby zasahovat do koncepce obžaloby, jehož existence by jedině (hypoteticky) opravňovala Ústavní soud k zásahu do právních závěrů orgánů činných v trestním řízení ve prospěch individuálních zájmů jednotlivce. Pokud poškozený nemá ústavně zaručené právo na to, aby byl trestně stíhán ten, kdo mu škodu způsobil, tím spíše nemá ústavně zaručené právo, aby byl někdo trestně stíhán určitým způsobem, resp. aby do obžaloby bylo zahrnut určitý prvek jednání obžalovaného, který údajně poškozený pociťuje jako subjektivně výhodnější pro své osobní zájmy. Z článků 39 a 40 odst. 1 Listiny lze dovodit, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Nelze dovodit žádné základní právo na satisfakci za způsobený trestný čin v ústavní rovině, resp. ústavní právo "hájit svoje zájmy a očistit svoje jméno před celonárodní veřejností" v trestním řízení, v němž se rozhoduje o vině a trestu někoho jiného. Procesní práva zakotvená v trestním řádu ve prospěch poškozeného, která nesouvisejí přímo s právem poškozeného na náhradu škody způsobené mu trestným činem, nejsou jeho ústavně zaručenými základními právy. V trestním řízení totiž nejde o právo a věc poškozeného, či jakékoliv jiné fyzické a právnické osoby (jak to vyplývá z čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny; čl. 6 odst. 1 Úmluvy), ale o právo a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy), aby bylo stíháno a odsuzováno jednání, které zákon označuje za trestné. Ústavní soud zakotvení těchto práv poškozeného do trestního řádu chápe jako beneficium legis dané zákonodárcem, vycházející ze základního účelu trestního řízení, tedy aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni a aby trestní řízení působilo k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 642/04, sp. zn. III. ÚS 221/08). V tomto ohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné základní právo stěžovatelky, která se považuje za poškozenou, napadeným usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 21. 4. 2008, sp. zn. 4 T 14/2008, nebylo dotčeno. K závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti dále přispívá skutečnost, že k ochraně subjektivních zájmů jednotlivce, náleží stěžovatelce procesní prostředek, kterým je žaloba u příslušného soudu v občanském soudním řízení. V ústavní stížnosti je v podstatě naznačeno, že stěžovatelka se (patrně) dožaduje ochrany svých osobnostních práv. Ochranu jakýchkoliv základních práv a svobod je třeba přitom vždy chápat v dimenzi materiální, nikoliv v dimenzi formální. Existuje-li v právním řádu prostředek, jehož prostřednictvím lze dosáhnout ochrany práva před podáním ústavní stížnosti, je třeba, aby Ústavní soud trval na vyčerpání takového prostředku. Stěžovatelka měla a má otevřenou cestu k uplatnění svého tvrzeného nároku v řízení občanskoprávním. Tím jí veškerá práva ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny (zejm. právo na soudní ochranu ve své věci; právo na přístup k soudu) zůstávají zachována. Není opodstatněné tvrzení stěžovatelky, že by odepření postavení poškozené mělo mít "vliv i na její budoucí ochranu základních práv." Jednak stěžovatelka tyto obavy nijak nekonkretizuje, resp. neodůvodňuje, a jednak i ze samotného textu aplikovaného ustanovení §206 odst. 3 věty druhé trestního řádu plyne, že rozhodnutí o nepřipuštění poškozeného "nebrání uplatnění nároku na náhradu škody před příslušným orgánem." Pro posouzení uplatňovaných nároků v občanskoprávním řízení není existence nebo neexistence předchozího formálního postavení poškozeného zásadně rozhodná. Je tedy namístě uzavřít, že základní právo na přístup k soudu a spravedlivý proces byly stěžovatelce plně zachovány, neboť pro ochranu svých práv má stěžovatelka k dispozici právní prostředky, kterými se může sama i nadále domáhat ochrany svých především osobnostních práv, která měla být (výroky obviněných) porušena. Tvrzení, že postup orgánů činných v trestním řízení, které nyní probíhá před Okresním soudem v Přerově pod sp. zn. 4 T 14/2008, resp. postup tohoto soudu samého, je "ponižujícím zacházením" způsobujícím "utrpení" spadající pod čl. 3 Úmluvy, je rovněž zcela zjevně neopodstatněné, přesněji řečeno nepřípadné v kontextu faktických požadavků stěžovatelky v trestním řízení, jehož není přímým účastníkem (stranou). Nad rámec uvedeného Ústavní soud vázaný petitem připomíná, že se nezabýval námitkami, které jsou ve vztahu k některému z bodů petitu zřetelně irelevantními. Jedná se zejména o námitku zpochybňující řádnost odůvodnění napadeného usnesení s ohledem na použití odkazu na usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 2126/07. Ústavní soud zjišťuje, že tato námitka byla v ústavní stížnosti patrně omylem přiřazena napadenému usnesení. Zmínku o usnesení sp. zn. II. ÚS 2126/07 obsahuje pouze dopis Okresního soudu v Přerově ze dne 21. 4. 2008, sp. zn. 4 T 14/2008, který je v jedné části ústavní stížnosti nesprávně zaměněn za napadené usnesení. Toliko k polemice stěžovatelky se závěry usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2126/07, na něž je v dopise odkazováno, považuje za vhodné dodat (aniž by se k ní chtěl jakkoliv věcně vyjadřovat) několik praktických informací k práci s judikaturou Ústavního soudu. V postupu obecného soudu, který byl s usnesením Ústavního soudu zjevně obeznámen a odkázal na něj, netřeba hledat podezřelé ani konspirační jednání. Není totiž pravda, že by zmiňované usnesení Ústavního soudu bylo veřejnosti nepřístupné. Naopak, Ústavní soud všechna svá rozhodnutí, a to včetně těch nepublikovaných v tištěné Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, zveřejňuje prostřednictvím internetu na adrese http://nalus.usoud.cz. Uvedené usnesení sp. zn. II. ÚS 2126/07, jak je Ústavnímu soudu z vlastní činnosti známo, bylo zveřejněno dne 18. 9. 2007 přibližně v 0:00 hod. Jeho citace v dopisu ze dne 21. 4. 2008 je proto zcela jednoduše vysvětlitelná. K pochybnostem stěžovatelky o "aplikovatelnosti" tohoto (pouhého) usnesení Ústavního soudu lze uvést, že z dopisu neplyne, že by se obecný soud cítil konkrétním rozhodnutím Ústavního soudu formálně vázán, nýbrž že se fakticky ztotožňuje s obsaženou právní argumentací. V usnesení Ústavního soudu obsažený právní názor, není pro obecný soud formálně závazný, což však zároveň neznamená, že by jej nemohl přijmout za svůj, přibližně stejně jako doktrinální názor právních vědců publikovaný v odborné literatuře. Ve výše vymezené části Ústavní soud návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V. S ohledem na zásadu ultra petitum partium iudex condemnare non potest považuje Ústavní soud stížnostní návrh argumentačně za zcela vyčerpaný. Ve vztahu k procesním návrhům stěžovatelky nutno uvést následující: Návrh, aby předložená ústavní stížnost byla předložena plénu Ústavního soudu, není v dispozici stěžovatelky nýbrž v dispozici soudců příslušného senátu Ústavního soudu. Podle odst. 1 písm. h) sdělení Ústavního soudu č. 185/2008 Sb. si plénum Ústavního soudu vyhradilo rozhodování o věcech, ke kterým je jinak příslušný senát, a to na návrh kteréhokoli soudce senátu příslušného k projednání a rozhodování věci odůvodněný mimořádnou závažností rozhodované věci anebo nutností sjednocení judikatury Ústavního soudu, se souhlasem všech soudců senátu příslušného k projednávání a rozhodování věci, jakož i účastníků řízení v dané věci. V nyní projednávané věci žádný soudce I. senátu požadavek na předložení plénu Ústavního soudu nevznesl, a to proto, že stěžovatelka nepředkládá žádné závažné důvody, tím méně pak mimořádně závažné důvody, pro tento postup. Tvrzení, že věc přesahuje zájmy stěžovatelky není nijak doloženo a Ústavnímu soudu není známo, že by se věc měla "bezprostředně dotýkat velkého množství osob." Každý, kdo se cítí zkrácen na svých základních právech má možnost obrátit se sám na Ústavní soud. Sjednocování postupů orgánů činných v trestním řízení není vůbec úkolem Ústavního soudu, a to ani senátů ani pléna. Rozhodování plénem ani v případě čistě hypotetického vyhovění návrhu stěžovatelky by nepřineslo požadovanou "úpravu postavení svědka" bez novely trestního řádu, jak se stěžovatelka mylně domnívá, neboť pro takový účel by plénu musel být předložen (při splnění dalších podmínek) návrh na zrušení části zákona, t. j. trestního řádu, což ovšem ani stěžovatelka nečiní. Konečně argument, že jedině plénum namísto senátu Ústavního soudu stěžovatelce poskytne "vyváženou ochranu," i v souvislosti dalšími soudními řízeními, ve kterých stěžovatelka má hrát určitou roli, lze označit za naprosto scestný, neboť lze s určitostí vyloučit, že by plénum Ústavního soudu - rovněž vázané petitem - mohlo mít jakýkoliv požadovaný "objasňující vliv" na kteroukoliv ze "souvisejících kauz." Pro přednostní postup ve věci dle §39 zákona o Ústavním soudu, i vzhledem k výsledku řízení Ústavní soud neshledal důvod. Rozhodnutí o návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení je podmíněno "výsledkem řízení," resp. "neodmítnutím" ústavní stížnosti (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu; §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), je tedy zjevné, že podmínky předpokládané zákonem naplněny nejsou. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, dílem jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a dílem jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. prosince 2008 Ivana Janů předsedkyně senátu
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2008:1.US.1436.08.2
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 1436/08
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 18. 12. 2008
Datum vyhlášení  
Datum podání 10. 6. 2008
Datum zpřístupnění 21. 1. 2009
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - OS Přerov
Soudce zpravodaj Janů Ivana
Napadený akt rozhodnutí soudu
jiný zásah orgánu veřejné moci
Typ výroku odmítnuto pro nedodržení lhůty
odmítnuto pro nepříslušnost
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 80 odst.1, čl. 2 odst.3
  • 2/1993 Sb., čl. 2 odst.2, čl. 39, čl. 40 odst.1, čl. 10
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 8, čl. 6 odst.1, čl. 13, čl. 3
Ostatní dotčené předpisy
  • 140/1961 Sb., §160, §166, §174
  • 141/1961 Sb., §1 odst.1, §2 odst.8, §43, §65 odst.1, §206 odst.3
  • 182/2008 Sb., §1 písm.h
  • 40/1964 Sb., §11
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/ochrana lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména
základní práva a svobody/ochrana soukromého a rodinného života
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na účinné opravné prostředky
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /monopol soudu na rozhodování o vině a trestu
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstřík poškozený
spis/nahlížení do spisu
Policie České republiky
státní zástupce
úplatek
škoda
ochrana osobnosti
svědek
trestní řízení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-1436-08_2
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 60942
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-07