infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18.12.2008, sp. zn. I. ÚS 2262/08 [ usnesení / JANŮ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2008:1.US.2262.08.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2008:1.US.2262.08.1
sp. zn. I. ÚS 2262/08 Usnesení Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CET 21, spol. s r. o., se sídlem v Praze 5, Kříženeckého nám. 1078/5, zastoupené JUDr. Vladimírem Kroupou, advokátem se sídlem v Praze 6, Zavadilova 1925/15, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2008, č. j. 4 As 35/2007-120, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §32 odst. 1 písm. g) a ustanovení §60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 9. 2008, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Svou ústavní stížnost spojila stěžovatelka s návrhem na zrušení ustanovení §32 odst. 1 písm. g) a ustanovení §60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 231/2001 Sb."). Z obsahu ústavní stížnosti, správního spisu a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 10 Ca 327/2006, které si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále také jen "městský soud") ze dne 23. 1. 2007, č. j. 10 Ca 327/2006 - 61, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. Rpo/145/05, č. j. jfu/5877/06, kterým bylo ve výroku č. 1 vysloveno: "Účastník řízení dne 30. září 2005 odvysílal na programu Nova v rámci sérii pořadů s názvem Big Brother od 17:15 do 18:10 hod. díl, ve kterém byly zjištěny nevhodné formy komunikace (vulgarita, hrubost), včetně fyzického násilí, pro děti nevhodná prezentace sexuální tématiky - zejména odosobněná komunikace, manipulace, explicitní zobrazování sexuálního styku a častá prezentace kouření a konzumace alkoholu některých soutěžících. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání doplnila, že konkrétní formy prezentace jsou obsaženy v odůvodnění. Ve výroku č. 2 rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání bylo vysloveno, že: "Tímto jednáním došlo k porušení povinnosti stanovené §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., dle nějž je provozovatel vysílání povinen nezařazovat do vysílání v době od 06:00 hodin do 22:00 hodin pořady, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých." Výrok č. 3 tohoto rozhodnutí pak obsahoval uložení sankce za uvedený správní delikt: "Za porušení povinnosti uvedené v odst. 2 výše uvedeným způsobem se účastníkovi řízení podle ustanovení §60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb. ukládá pokuta ve výši 1 000 000Kč". Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, ve které namítala, že se při výkladu neurčitých pojmů uvedených v ustanovení §32 odst. 1 písm. g) a ustanovení §60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb. městský soud dostatečně nevypořádal se stavem společnosti, v jaké děti a mladiství žijí. Zároveň namítla, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání měla z důvodu právní jistoty vyložit tyto neurčité pojmy předem, a nikoliv ex post a odkázala přitom na relevantní judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka se dále v kasační stížnosti ohradila proti tomu, že nebyla před uložením pokuty Radou pro rozhlasové a televizní vysílání předem upozorněna na porušení §59 zákona č. 231/2001 Sb., a nebyla jí stanovena lhůta k nápravě, když podle ní nemůže být upozornění obecného charakteru. Dle stěžovatelky došlo k vadě řízení před Radou pro rozhlasové a televizní vysílání, která spočívá v tom, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, jenž mohl mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.V kasační stížnosti stěžovatelka dále tvrdila, že rozsudek soudu trpí vadami řízení, které mohly mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Z tohoto pohledu napadá především hodnocení soudu o tom, že postupem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání nebylo porušeno právo stěžovatelky seznámit se s podklady rozhodnutí. Brojila i proti způsobu, jakým Rada pro rozhlasové a televizní vysílání vedla ve věci správní spis. Dále stěžovatelka namítala, že při právním posouzení věci nebylo přihlédnuto k nové hmotněprávní úpravě, a to k zákonu č. 235/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Tento zákon novelizoval zákon č. 231/2001 Sb. tak, že stanovil novou povinnost provozovateli televizního vysílání, a to nezařazovat do programu pořady a reklamy, které obsahují vulgarismy a nadávky. Povinnost použít novou právní úpravu stěžovatelka dovozuje ze skutečnosti, že k datu její účinnosti (31. 5. 2006) nebylo rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání doposud předáno k poštovní přepravě, byť již v té době bylo vydáno. V kasační stížnosti stěžovatelka městskému soudu také vytkla, že se nevypořádal s námitkou, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání postupovala při ukládání pokuty nezákonně, neboť neodůvodnila všechna kritéria vymezená v ustanovení §61 odst. 2 a 3 zákona č. 231/2001 Sb., z nichž vycházela při stanovení pokuty. Namítla, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání tato kritéria chybně či nesrozumitelně, příp. vůbec nevyložila a nepodřadila pod ně konkrétné jednání. Z uvedeného stěžovatelka dovodila nezákonné uložení pokuty, resp. libovůli Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, a vyslovila nesouhlas se závěry soudu, který její rozhodnutí potvrdil. Závěrem stěžovatelka vyslovila nesouhlas s výší pokuty, přičemž konkrétně uváděla, že pokuta byla uložena ve zjevně nepřiměřené výši a soud ji měl na základě její žádosti snížit. Ohradila se také proti tomu, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání neprovedla důkaz záznamem pořadu VyVolení či Snowborďáci, za něž byla uložena provozovatelům televizního vysílání pokuta v jiné výši. Kasační stížnost byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka zejména namítá, že se Nejvyšší správní soud nevypořádal dostatečně s námitkou, že zjištěné skutky nedosahovaly té "kvality", aby mohlo jít o naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle ustanovení §60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb. Stěžovatelka spatřuje zásah do práva zaručeného čl. 39 Listiny základních práv a svobod v tom, že nebylo správně interpretováno ustanovení §59 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb. (dojde-li k nápravě ve stanovené lhůtě, Rada sankci neuloží). Nejvyšší správní soud nesprávně dovodil, že stěžovatelka byla již v minulosti upozorněna na porušení zákona a že jí byla stanovena lhůta k nápravě ve smyslu §59 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb. Současně stěžovatelka připomíná, že s ní byla vedena správní řízení i za odvysílání jiných dílů série a různými senáty městského soudu byla většina napadených správních rozhodnutí, kterými byla stěžovatelce uložena pokuta za porušení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., zrušena, popřípadě došlo k moderaci uložené pokuty. Tato rozhodnutí, na nichž stěžovatelka dokládá aplikační nejasnosti ohledně §32 odst. 1 písm. g) a §60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb., jí však nebyla doručena před odvysíláním pořadu Big Brother ze dne 30. 9. 2005. Stěžovatelka dále poukazuje na skutečnost, že dne 31. 5. 2006 vstoupil v účinnost zákon č. 235/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 231/2001 Sb., tak, že do ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. bylo vloženo písmeno j), podle něhož je provozovatel televizního vysílání povinen nezařazovat do programu pořady a reklamy, které obsahují vulgarismy a nadávky, porušení uvedené povinnosti však není správním deliktem. Stěžovatelka uzavírá, že série televizních pořadů, odvysílaná pod názvem "Big Brother", "byla chráněna ústavně zaručeným právem na svobodu projevu a na informace" (čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv svobod), které lze omezit, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Takové požadavky dle stěžovatelky v její věci splněny nebyly. V této souvislosti odkazuje stěžovatelka také na Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, Evropskou úmluvu o přeshraniční televizi a Úmluvu o právech dítěte. Podle §42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud účastníkům řízení, aby se vyjádřily k ústavní stížnosti. Nejvyšší správní soud uvedl, že námitky uvedené v ústavní stížnosti jsou v rozhodující míře obdobné námitkám, které stěžovatelka uvedla již v kasační stížnosti. Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší správní soud setrvává na svých závěrech vyvozených v podrobném a rozsáhlém odůvodnění napadeného rozsudku, v plném rozsahu se na tento rozsudek odvolává a ústavní stížnost navrhuje jako nedůvodnou zamítnout. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání ve vyjádření k ústavní stížnosti zejména uvedla, že v rámci správního řízení bylo na ní, aby posoudila, jaké druhy chování, resp. jaké scény považuje za způsobilé možného ohrožení dětských a mladistvých diváků. Pokud jde o stěžovatelkou namítanou "kvalitu" skutků, zdůrazňuje, že v napadeném pořadu shledala řadu možných pochybení, jejichž kumulací došlo zcela nepochybně k vytýkanému jednání stěžovatelky, tedy k porušení §32 odst. 1 písm. g) zák. č. 231/2001 Sb. Namítá-li stěžovatelka, že měla být v její věci aplikována nová právní úprava, má Rada pro rozhlasové a televizní vysílání zato, že tato úprava se na posuzovaný pořad nevztahovala, neboť povinnost v ní obsažená je zásadně odlišná od povinnosti uložené ustanovením §32 odst. 1 písm. g) zák. č. 231/2001 Sb. Pokud jde o námitku stěžovatelky, že nebyla upozorněna na porušení zákona a nebyla jí stanovena lhůta k nápravě, zde odkazuje Rada pro rozhlasové a televizní vysílání na výklad §59 zák. č. 231/2001 Sb., učiněný Nejvyšším správním soudem, se kterým se plně ztotožňuje. K námitce stěžovatelky, že bylo zasaženo rozhodnutím Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a správních soudů do jejích ústavně zaručených práv, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání podotýká, že ústavně zaručená práva mohou být omezena, v případě kolize dvou základních práv dokonce jedno z nich omezeno být musí, v dané věci tak byla omezena svoboda projevu ve prospěch práv dětí a veřejného legitimního zájmu na jejich výchově, což je ústavně souladné řešení. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání má také zato, že jí stěžovatelce udělená sankce byla zcela v souladu se zákonnými ustanoveními zák. č. 231/2001 Sb. a správního řádu. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání proto navrhuje ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítnout. Po přezkoumání vyžádaného soudního spisu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných ustanovení zákona č. 231/2001 Sb. tedy jednoduchého práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 83 a čl. 90 Ústavy). Ústavní soud k stěžovatelkou uplatněným námitkám k výkladu a aplikaci "jednoduchého" práva zdůrazňuje, že v období neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu byl sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy Nejvyššího správního soudu, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). Takové pochybení však v projednávané věci Ústavní soud nezjistil, když po přezkoumání vyžádaného soudního a správního spisu dospěl k závěru, že řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu o zákonném postupu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání při uložení pokuty podle ustanovení §60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb., je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který, se se všemi námitkami stěžovatelky, v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádal způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti. V této souvislosti Ústavní soud zejména upozorňuje na tu část odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, ve které se uvádí, že "pro posouzení vymezení významu skutkové podstaty právní tohoto ustanovení zákona je zapotřebí zdůraznit, že pro její naplnění dostačuje pouhá schopnost předmětných pořadů a upoutávek (které jsou potenciálním nosičem prezentace závadného chování) ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Skutková podstata deliktu tedy může být naplněna bez ohledu na to, zda došlo byť alespoň u jedné osoby spadající do chráněné kategorie dětí a mladistvých ke skutečnému ohrožení jejího fyzického, psychického nebo mravního vývoje. Skutková podstata deliktu tedy v tomto případě postihuje potencialitu, nikoliv realitu dopadu odvysílaného pořadu či upoutávky na chráněnou skupinu dětí a mladistvých. Zakotvení této skutkové podstaty nelze tedy chápat jinak než jako zákonnou realizaci povinnosti státu ochránit děti (v terminologii ÚPD) před potenciálními škodlivými a rušivými vlivy masmediální komunikace, což je forma státní ingerence do základních práv, která je v souladu se zájmem společnosti jako celku a nezasahuje přitom nepřiměřeně do práv provozovatele vysílání. Správní orgán kompetentní k výkonu kontroly nad provozovaným vysíláním tedy není povinen prokazovat reálné naplnění skutkové podstaty, nýbrž pouze přesvědčivě, racionálně a řádně odůvodnit, z jakého důvodu považuje určité prezentované jednání za podřaditelné pod skutkovou podstatu deliktu". Ústavní soud ve světle výše uvedeného dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení zákona č. 231/2001 Sb. byly provedeny Radou pro rozhlasové a televizní vysílání i obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Ostatně ke shodnému závěru dospěl Ústavní soud i ve svých rozhodnutích o ústavních stížnostech stěžovatelky o témže skutkovém a právním základě, které jako zjevně neopodstatněné usneseními ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1979/08, ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. IV.ÚS 2449/08, ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. IV. ÚS 2549/08 a ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. III. ÚS 2122/08, odmítl, neshledávaje po přezkoumání napadených rozhodnutí "nic, co by odporovalo jakýmkoli principům, právům nebo svobodám zaručených ústavními normami České republiky ... včetně ... čl. 17 a čl. 39 Listiny" (srov. sp. zn. IV. ÚS 1979/08). Podle závěrů, podávajících se z usnesení sp. zn. IV. ÚS 1979/08, rozhodl Nejvyšší správní soud "v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině" a jeho rozhodnutí je "přehledně, srozumitelně a ... podrobně odůvodněno"; bez "jakýchkoli pochyb" se též Nejvyšší správní soud "dostatečně vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky, a to včetně námitky, že zjištěné skutky nedosahovaly té "kvality", aby mohlo jít o naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle ustanovení §60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb.". K řečenému pak v usnesení sp. zn. IV.ÚS 2449/08 Ústavní soud doplnil, že zde "tvrzený zásah do práva na svobodu projevu a šíření informací je zjevně souladný s nároky kladenými Listinou i Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod; na tomto závěru nemůže nic změnit ani fakt, že podmínky tohoto zásahu jsou vymezeny poměrně abstraktně". Ústavní soud neshledal v projednávané věci důvod se od těchto závěrů odchýlit, a proto vzhledem k tomu, že neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, byl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut i návrh na zrušení ustanovení §32 odst. 1 písm. g) a ustanovení §60 odst. 3 písm. d) zákona o rozhlasovém a televizním vysílání. Jde totiž o návrh akcesorický, který sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti. Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. prosince 2008 Ivana Janů předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2008:1.US.2262.08.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 2262/08
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 18. 12. 2008
Datum vyhlášení  
Datum podání 8. 9. 2008
Datum zpřístupnění 21. 1. 2009
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgán SOUD - NSS
Soudce zpravodaj Janů Ivana
Napadený akt rozhodnutí soudu
zákon; 231/2001 Sb.; o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů; §32/1/g, §60/3/d
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 17 odst.4, čl. 39
Ostatní dotčené předpisy
  • 231/2001 Sb., §32 odst.1 písm.g, §60 odst.3 písm.d, §59 odst.1, §61 odst.2, §61 odst.3, §59 odst.3
  • 235/2006 Sb.
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/svoboda projevu a právo na informace/svoboda projevu
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
Věcný rejstřík televizní a rozhlasové vysílání
pokuta
správní delikt
správní sankce
správní soudnictví
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-2262-08_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 60943
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-07