ECLI:CZ:US:2008:1.US.2534.08.1
sp. zn. I. ÚS 2534/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: FAMITO, spol. s r. o., se sídlem Hradec Králové, Kladská 1093/8a, zastoupené Mgr. Jitkou Uhlířovou, advokátkou se sídlem Hradec Králové, Mrštíkova 1122, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, čj. 9 Afs 209/2007 - 72, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 8. 2007, čj. 30 Ca 30/2007 - 41, a 30 Ca 45/2007 - 26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v daňovém řízení. Tvrdí, že skutková zjištění, z nichž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemají oporu ve spise, neboť při hodnocení vztahu vynaložených nákladů k dosaženému zisku nepřihlédl ke všem okolnostem případu. Obecné soudy nehodnotily důkazy v jejich vzájemné souvislosti, neboť uskutečněné obchodní transakce posuzovaly izolovaně. Pokud by k cirkulaci zboží nedošlo, nemohla by stěžovatelka pokračovat v podnikatelské činnosti a zajistit tak její kontinuitu. Musela vykázat dostatečný obrat, aby k uzavření factoringové smlouvy vůbec došlo. Tím, že byly navýšeny její pohledávky, byl factoringovou společností poskytnut vyšší objem peněžních prostředků, nutných pro její další podnikání. Pokud by dodané zboží prodávala přímo obchodním řetězcům s delší dobou splatnosti, nebyla by schopna zajistit nákup dalšího zboží, vytvořit zisk a odvést daň z příjmu. Dostatečně prokázala, že její celkové obchodování bylo ziskové, napadená rozhodnutí ji tak bezdůvodně sankcionují za její úspěšnou podnikatelskou činnost. Došlo tak k zásahu do jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka provozuje velkoobchod a jejím dodavatelem je i firma Michal Podraský - FAMITO. Odběrateli jsou standardně velké obchodní řetězce. Stěžovatelka uzavřela, dne 5. srpna 1998, smlouvu o factoringové spolupráci se společností O. B. HELLER (dále též "factor"). Postoupení pohledávek bylo úplatné, na pohledávky před jejich splatností se factor zavázal poskytnout zálohu do výše 70% z výše úplaty za její postoupení. Stěžovatelka poté dodala vybraným odběratelům, odlišným od odběratelů standardních, zboží se slevou 6%. Ihned poté bylo zboží ve stejném množství a sortimentu těmito odběrateli prodáno firmě M. P. - FAMITO. Odtud se totožné zboží vrátilo zpět do skladové evidence stěžovatelky, přičemž zaplacená kupní cena byla bez 6% slevy. Teprve poté bylo zboží prodáváno standardním odběratelům.
Finanční úřad v Hradci Králové (dále "správce daně"), dne 19. 10. 2005, pod čj. 197112/05/228912/2574 a čj. 197123/05/228912/2574, stěžovatelce dodatečně vyměřil daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období let 2001 a 2002. Odvolání stěžovatelky správce daně zamítl rozhodnutími ze dne 23. 6. 2006, čj. 197/120/2006 a čj. 198/120/2006. Žaloba stěžovatelky byla rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 8. 2007, čj. 30 Ca 30/2007 - 41, a 30 Ca 45/2007 - 26, zamítnuta. Kasační stížnost stěžovatelky byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, čj. 9 Afs 209/2007 - 72, rovněž zamítnuta jako nedůvodná.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudní orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim ani instančně nadřazen. Ústavní soud proto neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, č. 5). Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Jejím těžištěm je polemika s právními závěry správce daně a obecných soudů o tom, zda ztráta stěžovatelkou uskutečněné obchodní transakce, představuje výdaj na dosažení, zajištění a udržení příjmů ve smyslu §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o dani z příjmů").
Pokud jde o daňové řízení, Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/95 konstatoval, že je postaveno na zásadě, podle které má daňový subjekt jednak povinnost daň přiznat (břemeno tvrzení), ale také své tvrzení doložit (břemeno důkazní). Tato zásada je vyjádřena v §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o správě daní a poplatků"). Podle uvedeného ustanovení platí, že důkazní břemeno nese daňový subjekt, který je povinen prokázat svá tvrzení. Pokud správce daně vyjádří, ve smyslu §43 cit. zákona, pochybnosti o správnosti, pravdivosti, průkaznosti nebo úplnosti daňového přiznání a dokladů daňovým subjektem předložených, nebo o pravdivosti údajů v nich uvedených, vyzve daňový subjekt, aby neúplné údaje doplnil, nejasnosti vysvětlil a nepravdivé údaje opravil nebo pravdivost údajů řádně prokázal. Neprokáže-li uvedené skutečnosti, tedy neunese-li důkazní břemeno, je správce daně ze zákona oprávněn stanovit daň, resp. doplatek daně.
Povinností daňového subjektu je vždy prokázat, že výdaje v tvrzené výši byly vynaloženy a že se jedná o výdaje na dosažení, zajištění a udržení dosažitelných příjmů. Pokud tyto skutečnosti prokázat nemůže, nemohou být takové výdaje posouzeny jako daňově uznatelné, bez ohledu na to, z jakých důvodů této situaci došlo.
Jak sama stěžovatelka uvedla, obchody uzavírala pouze formálně, bez skutečného záměru zboží odběratelům prodat, s cílem navýšit obrat. Skutečnost, že uzavírala své obchodní transakce se ztrátou fiktivně jen proto, aby mohla uzavřít factoringovou smlouvu, však nelze z příslušného důkazního materiálu spolehlivě dovodit. Vzájemnou vazbu mezi ztrátovými případy a možností získat finanční prostředky prostřednictvím factoringu neprokázala. Stěžovatelka tak účelově vytvářela ztrátové obchody, přičemž je následně účtovala jako náklady vynaložené k dosažení zisku. Záměrné vytváření pouze formálního oběhu zboží tak představuje zastřený stav podle §2 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků. Stěžovatelka rovněž neprokázala, že poskytnutá částka ve výši 6 % měla charakter slevy, a ne finanční satisfakce fiktivním odběratelům za jejich služby.
Ze skutečnosti, že stěžovatelka neprokázala jí tvrzené skutečnosti v daňovém řízení, které prokázat měla, nelze tedy dovozovat, že by napadená rozhodnutí byla vydána na základě neúplných skutkových zjištění. Povinností správce daně je především chránit zájmy státu, jimiž se v této souvislosti rozumí stanovit a vybrat v zákonem stanovené výši a lhůtě příslušné daně, přičemž přitom dbá i na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a dalších osob zúčastněných v daňovém řízení.
Jak Ústavní soud zjistil z listinného materiálu, tytéž námitky, jako v ústavní stížnosti, uvedla stěžovatelka v odvolání, ve správní žalobě i v kasační stížnosti. Závěry finančních orgánů posoudil Krajský soud v Hradci Králové, a poté i Nejvyšší správní soud. Oba shodně dovodily správnost postupu finančních orgánů při posuzování nároku stěžovatelky na odpočet vynaložených nákladů ve smyslu §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů a shodně dospěly k závěru, že stěžovatelka neprokázala, že její ztráta představuje výdaj na dosažení, zajištění a udržení příjmů, jak tvrdila. Způsob a rozsah dokazování byl přitom shledán postačujícím a odpovídajícím §2 a §31 zákona o správě daní a poplatků. Doměření daně jejím správcem tak bylo opodstatněné.
Stěžovatelka tak převážně opakuje argumentaci, se kterou se již soudy odpovídajícím způsobem vypořádaly, tzn. že v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Stěžovatelka se tak v podstatě domáhá dalšího přezkumu rozhodnutí obecných soudů Ústavním soudem, jež mu však nepřísluší.
Právo na soudní ochranu, kterého se stěžovatelka dovolává, není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení. Uvedeným základním právem je toliko zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Oba soudy svým způsobem rozhodování i postupem v řízení respektovaly elementární požadavky spravedlnosti, do práva na soudní ochranu stěžovatelky tak nezasáhly. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními ani libovůle v rozhodování, je nutno považovat postup obecných soudů za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu