ECLI:CZ:US:2008:1.US.257.06.1
sp. zn. I. ÚS 257/06
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 4. listopadu 2008 sp. zn. I. ÚS 257/06 ve věci ústavní stížnosti Ing. A. K. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2006 č. j. 4 Ads 23/2005-50, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina kasační stížnost týkající se její žádosti o přiznání vyrovnávacího přídavku ke starobnímu důchodu.
Výrok
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2006 č. j. 4 Ads 23/2005-50 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody:
Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta stěžovatelčina kasační stížnost proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2004 č. j. 3 Cad 23/2004-18, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 11. 2. 2004 č. X/521, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatelky o přiznání vyrovnávacího přídavku k důchodu vyplácenému Sociálnou pojisťovnou v Bratislavě a dílčímu českému starobnímu důchodu.
Stěžovatelka, státní občanka České republiky, v podstatě namítá, že Nejvyšší správní soud nerespektoval ty nálezy Ústavního soudu, v nichž Ústavní soud konstatoval, že postup správního orgánu při aplikaci Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení č. 228/1993 Sb. (dále též jen "Smlouva"), jestliže nepřiznal přídavek ke starobnímu důchodu, je protiústavní, čímž zasáhl do jejích základních práv.
V další části ústavní stížnosti se stěžovatelka věnovala konkrétním pasážím napadeného kasačního rozsudku a jeho závěrům, se kterými nesouhlasila a s nimiž převážně v rovině podústavního práva polemizovala.
II.
Nejvyšší správní soud se vyjádřil k ústavní stížnosti a znovu podrobně rozebral celou problematiku důchodových nároků pojištěnců bývalé České a Slovenské Federativní Republiky, aplikace vnitrostátních předpisů a Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení. S upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem souhlasil.
Stěžovatelka byla dotázána, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem s tím, že pokud se nevyjádří ve stanovené lhůtě, bude mít Ústavní soud za to, že souhlasí. Na tento presumovaný dotaz stěžovatelka ve stanové lhůtě neodpověděla.
Podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Podmínky tohoto ustanovení jsou splněny, a proto Ústavní soud od ústního jednání upustil.
III.
Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatelky a účastníka řízení vyžádal spis Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 4 Ads 23/2005, z něhož zjistil následující skutečnosti.
Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ) rozhodnutím ze dne 11. 2. 2004 č. X/521 zamítla žádost stěžovatelky o přiznání vyrovnávacího přídavku k důchodu, který jí vyplácí Sociálna pojišťovna - ústředí Bratislava podle Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení, a důchodu dle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v platném znění.
Toto rozhodnutí napadla stěžovatelka správní žalobou. Nezpochybňovala sice, že by ČSSZ při rozhodování o správní žalobě nepostupovala správně, jestliže aplikovala v prvé řadě Smlouvu mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení č. 228/1993 Sb. a přiznala jí starobní důchod za dobu zaměstnání v České republice po roce 1992. Stěžovatelka však namítala, že spolu se slovenským starobním důchodem nepobírá tolik, kolik by činil starobní důchod náležející za československé a české doby zaměstnání podle českých předpisů. Podle mezinárodněprávně uznávané zásady nesmí být občan uzavřením sociální smlouvy krácen ve svých nárocích, které by měl bez její existence.
Městský soud v Praze správní žalobu rozsudkem ze dne 29. 10. 2004 č. j. 3 Cad 23/2004-18 zamítl. Tento rozsudek napadla stěžovatelka kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 27. 1. 2006 č. j. 4 Ads 23/2005-50 zamítl. V odůvodnění rozsudku se obsáhle zabýval celkovou problematikou dávek důchodového pojištění, které jsou přiznávány za použití citované Smlouvy. Dále poukázal na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005 sp. zn. 3 Ads 2/2003.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody jednotlivce; základní práva a svobody totiž vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Přehlédnout "vyzařování" základních práv a svobod do právních norem podústavního práva při jejich aplikaci a interpretaci, jež je v zásadním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý právní formalismus), pak znamená porušení základního práva či svobody jednotlivce.
Podstatou ústavní stížnosti je otázka, zda rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, dle kterého stěžovatelka nemá podle zákona nárok na tzv. vyrovnávací příspěvek, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na důchod za rovných podmínek podle čl. 1 Listiny ve spojení s čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a s čl. 30 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 89 odst. 2 Ústavy. To proto, že Nejvyšší správní soud rozhodl v rozporu s předcházející judikaturou Ústavního soudu řešící případy podobné stěžovatelčině věci, neboť dospěl k závěru, že není zákonný podklad poskytování "vyrovnávacího příspěvku" požadovaného stěžovatelkou. Projednávaná věc spadá pod problematiku, kterou se Ústavní soud opakovaně zabýval v nálezech sp. zn. II. ÚS 405/02 ze dne 3. 6. 2003 (N 80/30 SbNU 245), sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173), sp. zn. IV. ÚS 158/04 ze dne 4. 4. 2005 (N 72/37 SbNU 23), sp. zn. Pl. ÚS 4/06 ze dne 20. 3. 2007 (N 54/44 SbNU 665), sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465) a sp. zn. IV. ÚS 298/06 ze dne 13. 12. 2007 (N 222/47 SbNU 921), dostupných též na http://nalus.usoud.cz; v nich vyložil, jak je třeba při uplatnění práva jednotlivce na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří podle čl. 30 odst. 1 Listiny interpretovat a aplikovat příslušná zákonná ustanovení, resp. jak nahlížet na článek 20 Smlouvy uzavřené mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení či na Nařízení Rady (EHS) č. 1408/71.
Přestože byly právní názory Ústavního soudu na problematiku tzv. slovenských důchodů správním soudům známy, Nejvyšší správní soud je v případě stěžovatelky nereflektoval a svoje rozhodnutí opřel o právní názor vyjádřený v rozsudku svého rozšířeného senátu č. j. 3 Ads 2/2003-112 ze dne 26. 10. 2005. Tento rozsudek byl reakcí na shora uvedený kasační nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 252/04; rozšířený senát Nejvyššího správního soudu však v něm předložil Ústavnímu soudu vlastní (opačnou) výkladovou verzi, fakticky setrval na původním názoru senátním a nosné důvody svého rozhodnutí opětovně založil na okolnostech situovaných mimo ústavní rámec, který Ústavní soud již dříve vytyčil jako rozhodný. Rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu 3 Ads 2/2003 ze dne 26. 10. 2005 byl ovšem zrušen výše citovaným plenárním nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/06.
Podrobnou prezentaci právních závěrů těchto nálezů Ústavní soud následně předložil v odůvodnění nálezu sp. zn. IV. ÚS 301/05 (část II. C body 100 až 113). Rovněž zde se, s odkazem na závěry plenárního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/06, Ústavní soud vyjádřil k problematice precedenční závaznosti nálezů Ústavního soudu, jejich respektování Nejvyšším správním soudem či možnosti jim konkurovat svými úvahami (body 59 až 98 a body 114 až 119). V závěru tohoto nálezu se pak Ústavní soud podrobněji vyslovil i k otázce závazků České republiky vyplývajících z mezinárodního práva veřejného, k dopadu Smlouvy o sociálním zabezpečení uzavřené mezi Českou republikou a Slovenskou republikou, jakož i k Nařízení Rady (EHS) 1408/71 a zabýval se konkurujícími úvahami Nejvyššího správního soudu, které ho nepřesvědčily o potřebě modifikovat vlastní rozhodovací praxi opírající se o ústavněprávní výklad řešené problematiky (bod 136).
V.
Závěry, k nimž Ústavní soud dospěl ve výše citovaných nálezech, se plně vztahují i na projednávanou věc; pro řešení daného případu obecnými soudy představují "zákon" v materiálním smyslu (viz rozhodnutí ESLP Kruslin proti Francii, ze dne 24. 4. 1990, 11801/85, §29 či Markt Intern Verlag GmbH a Klaus Beermann proti SRN ze dne 20. 11. 1989, 10582/83, §30, dostupné v el. verzi na http://www.echr.coe.int/Hudoc.htm). Z toho plyne, že stěžovatelce vzniklo za těchto okolností legitimní očekávání toho (čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě v judikatuře ESLP - přiměřeně srov. např. rozhodnutí velkého senátu ze dne 5. 1. 2000, Beyeler proti Itálii, 33202/96: §100, nebo rozhodnutí první sekce ze dne 19. 6. 2001, Zwierzyński proti Polsku, 34049/96: §63, či rozhodnutí velkého senátu ze dne 22. 6. 2004, Broniowski proti Polsku, 31443/96: §129 aj. dostupné v el. verzi na http://www.echr.coe.int/Hudoc.htm), že jí bude přiznána majetková hodnota v podobě dávky, jejíž výše bude stanovena dle zásad respektujících rovnost stěžovatelky v právu na přiměřené zabezpečení ve stáří (čl. 1 ve spojení s čl. 30 odst. 1 Listiny). Tak bylo judikováno shora citovanými rozhodnutími Ústavního soudu, od nichž se Ústavní soud nemá důvodu odchýlit ani v této souzené věci [srov. nález sp. zn. II. ÚS 156/06 ze dne 6. 3. 2008 (N 50/48 SbNU 585)].
Za tohoto stavu Ústavní soud dovozuje, že nerespektováním základních práv a svobod podle čl. 1 Listiny byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. ledna 2006 č. j. 4 Ads 23/2005-50 porušena základní práva stěžovatelky garantovaná čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 30 odst. 1 Listiny.
Napadeným rozsudkem vybočil Nejvyšší správní soud i z vázanosti založené citovanými nálezy Ústavního soudu. Tím porušil i čl. 89 odst. 2 Ústavy.
Proto Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadený rozsudek podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.