infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 05.11.2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07 [ nález / JANŮ / výz-3 ], paralelní citace: N 189/51 SbNU 307 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2008:1.US.2862.07.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K aplikaci moderačního práva soudu při rozhodování o nákladech řízení dle §150 o.s.ř.

Právní věta Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v §142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníkovi, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. S vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci má, jak uvedeno, hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, by měl soud vždy přistupovat k interpretaci a aplikaci §150 o. s. ř., jenž tuto zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit. Tento požadavek plně platí pro hledání smyslu slov citovaného ustanovení, podle něhož nepřiznání náhrady nákladů řízení může být jenom výjimečné a mohou jej ospravedlnit pouze důvody zvláštního zřetele hodné. Ustanovení §150 o. s. ř. tedy neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se proto bude spravedlivým jevit především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stadiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod.

ECLI:CZ:US:2008:1.US.2862.07.1
sp. zn. I. ÚS 2862/07 Nález Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 5. listopadu 2008 sp. zn. I. ÚS 2862/07 ve věci ústavní stížnosti M. M. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 7. 2007 č. j. 56 Co 400/2007-72, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení při aplikaci moderačního práva soudu, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení a A. M. jako vedlejší účastnice řízení. Výrok Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 7. 2007 č. j. 56 Co 400/2007-72 se zrušuje. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel brojil včas podanou ústavní stížností proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Krajský soud v Plzni změnil rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 2. 5. 2007 č. j. 7 C 60/2007-54 ve výroku II. o nákladech řízení tak, že uložil žalobkyni (vedlejší účastnici v řízení o ústavní stížnosti) povinnost zaplatit žalovanému (stěžovateli) náhradu nákladů řízení ve výši 1/3, tj. v částce 13 487 Kč. Stěžovatel se domáhal zrušení tohoto usnesení zejména z toho důvodu, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, především pokud jde o rovné postavení účastníků. II. 2. Z procesního spisu se podávají následující skutečnosti: 3. Okresní soud Plzeň-sever (dále též jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 2. 5. 2007 č. j. 7 C 60/2007-54 zamítl žalobu žalobkyně (vedlejší účastnice) o zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím a uložil jí povinnost zaplatit žalobci (stěžovateli) náklady řízení ve výši 40 460 Kč. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci řízení jsou bývalí manželé, jejichž manželství bylo rozvedeno podle §24a odst. 1 zákona o rodině. V čl. V. smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů pro dobu po rozvodu manželství ze dne 4. 5. 2006 se žalovaný (stěžovatel) zavázal zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu vyplývajícího ze společného jmění manželů 1 200 000 Kč, a to ve splátkách uvedených v této smlouvě. V čl. VIII. téže smlouvy si účastníci sjednali smluvní pokutu ve výši 150 000 Kč "pro případ porušení jakékoliv ze smlouvy vyplývající povinnosti" s tím, že nárok na náhradu škody není dotčen. Žalovaný (stěžovatel) zaplatil pět splátek opožděně (o sedm až dvanáct dní); žalobkyně jej proto vyzvala k zaplacení pěti smluvních pokut po 150 000 Kč, celkem tedy k zaplacení 750 000 Kč. Žalobou se žalobkyně domáhala pouze jedné smluvní pokuty; teprve u ústního jednání specifikovala, že jde o smluvní pokutu za opožděné zaplacení první splátky ve výši 200 000 Kč. V rámci právního posouzení soud prvního stupně podrobně vyložil, kdy je právní úkon neplatný pro rozpor s dobrými mravy a jak se tato obecná kritéria promítají do posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě. Na základě toho dospěl k závěru, že smluvní pokuta ve výši 75 % zajištěné částky je nepřiměřená s ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty, kterou by byl žalovaný (stěžovatel) povinen zaplatit za 11 dnů prodlení. Dále konstatoval, že smluvní pokuta byla sjednána sice pevně stanovenou částkou, ve vztahu k prodlení s placením jednotlivých splátek však neurčitě. Nebylo navíc zjištěno, že by zaplacením částky 200 000 Kč s jedenáctidenním prodlením mohla vzniknout žalobkyni škoda ve výši 150 000 Kč, což považoval soud prvního stupně za podstatné s ohledem na funkci smluvní pokuty spočívající v paušalizovaně vyjádřené náhradě škody; újma by navíc byla v tomto případě dostatečně kryta úroky s prodlení. Ujednání o smluvní pokutě je proto neplatné podle §39 občanského zákoníku. S ohledem na zásadu úspěchu ve věci přiznal soud žalovanému náhradu nákladů řízení. 4. Krajský soud v Plzni (dále též jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyně, směřujícímu jenom proti výroku o náhradě nákladů řízení, změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému (stěžovateli) 1/3 nákladů řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě je prostor pro částečnou aplikaci §150 o. s. ř., neboť aplikace §142 odst. 1 o. s. ř. se mu jeví jako nepřiměřeně tvrdá. V úvahu vzal skutečnost, že rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé záviselo na právním posouzení, a nikoliv na závěru, který by vyplýval ze zjištění, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení či břemeno důkazní. Dále vzal do úvahy sociální situaci a finanční poměry účastníků, jakož i dobu trvání řízení. Z toho dovodil, že žalovanému je namístě přiznat jenom třetinu vzniklých nákladů řízení. Neztotožnil se však s návrhem žalobkyně na nepřiznání žádné náhrady nákladů řízení. Nelze totiž pominout, že žalobkyně se rozhodla žalobu uplatnit a proti výroku ve věci samé odvolání nepodala; žalovanému (stěžovateli) nelze vytýkat, že si k obraně proti podané žalobě sjednal právní zastoupení a udělil plnou moc advokátovi. III. 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že okolnosti, které vedly k podání žaloby, byly od počátku neopodstatněné a nemravné, a proto žalobkyně musí z hlediska spravedlnosti nést následky svého jednání; nemůže být stěžovateli k újmě, aby hradil za žalobkyni odměnu svému advokátovi. Stěžovatel soud upozorňoval, že finanční situace žalobkyně je zcela odlišná, než sama uvádí, avšak soud se tím vůbec nezabýval. Žalobkyně své tvrzení nepodložila nějakým důkazem, a odvolací soud rozhodl bez jakéhokoliv přezkoumání její finanční situace. Rozhodnutí soudu je tak dle tvrzení stěžovatele projevem libovůle. 6. Krajský soud v Plzni se k ústavní stížnosti nevyjádřil. 7. Žalobkyně (vedlejší účastnice) navrhla zamítnutí ústavní stížnosti, neboť odvolací soud rozhodl dle §153 o. s. ř., a nikoliv dle své libovůle, a své rozhodnutí dostatečně a logicky odůvodnil. Majetkové poměry účastníků byly podrobně popsány v rozhodnutích soudů vydaných v řízení o výživném manželky (rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 9. 5. 2006 č. j. 3 C 187/2005-93 a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 10. 2006 sp. zn. 61 Co 412/2006), které vedlejší účastnice předložila soudu rozhodujícímu spor o smluvní pokutu. Z odůvodnění těchto rozhodnutí potom dle vedlejší účastnice vyplývá značný rozdíl v majetkových poměrech účastníků, který vedlejší účastnice dále rozvádí. Stěžovatel svou argumentaci ohledně svých špatných majetkových poměrů a dobrých majetkových poměrů vedlejší účastnice nikdy nedoložil jediným důkazem; naopak z provedených důkazů byl jednoznačně prokázán opak (v této souvislosti odkazuje vedlejší účastnice na shora označený rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 9. 5. 2006). Pod tlakem okolností (nejistota, zda stěžovatel bude platit výživné; nepřiznání nákladů řízení v řízení o výživném manželky) se vedlejší účastnice rozhodla vymáhat smluvní pokutu a bránit se ústavní stížností proti výroku o nákladech řízení [viz nález sp. zn. II. ÚS 198/07 ze dne 3. 5. 2007 (N 74/45 SbNU 171); na základě nálezu v této věci jí byla část nákladů řízení přiznána]. Smluvní pokuta dle mínění vedlejší účastnice naplňovala smysl prevence i represe. Zaplacení nákladů řízení v plné výši by ji i syna postihlo nepřiměřeným způsobem. 8. Stěžovatel v replice konstatoval, že rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever s věcí přímo nesouvisel a nebyl jako důkaz zkoumán. Odvolací soud majetkové poměry vedlejší účastnice vůbec nezkoumal a bez konkrétního odůvodnění rozhodl dle §150 o. s. ř. Vedlejší účastnice navíc žádné důkazy o majetkových poměrech, potažmo o své sociální nouzi nepředložila. IV. 9. Ústavní soud již v minulosti konstatoval [např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 323/05 ze dne 11. 7. 2006 (N 131/42 SbNU 45), I. ÚS 1126/07 ze dne 22. 11. 2007 (N 206/47 SbNU 647)], že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, do něhož mu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě, kdy by úvahy soudu vybočily z pravidel upravujících toto řízení v důsledku naprosté libovůle [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)]. I přes široký prostor pro úvahu, který občanský soudní řád v otázce nákladů řízení soudům poskytuje (včetně případného uplatnění moderačního práva soudu ve smyslu aplikace §150 o. s. ř.) a který v sobě skrývá nebezpečí nejednotnosti posuzování otázky nákladů řízení v judikatuře obecných soudů, zůstává zde zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonu, jakož i učiněným skutkovým zjištěním. Aplikace §150 o. s. ř., tedy soudcovského zmírňovacího práva, ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení je pouze a jedině na úvaze obecných soudů, shledají-li, že pro jeho použití existují důvody hodné zvláštního zřetele. Do tohoto posouzení Ústavní soud zásadně nevstupuje, a zejména pak nikoliv tam, kde tyto důvody obecný soud (byť v řízení odvolacím) neshledal. 10. V nálezu sp. zn. I. ÚS 191/06 ze dne 13. 9. 2006 (N 162/42 SbNU 339) Ústavní soud vyslovil názor, podle něhož úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Soud je povinen zabývat se veškerými okolnostmi případu, posuzovat výši nákladů řízení a zjišťovat, jaké jsou majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků, jakož i možný dopad přiznání nebo naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení na každého účastníka [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1391/07 ze dne 5. 6. 2008 (N 102/49 SbNU 515)]. Soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145)]. Ustanovení §150 o. s. ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy, k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Pokud je aplikováno, aniž byly všechny relevantní důvody pro takový postup zjišťovány a posuzovány, jde o postup libovolný, který je způsobilý zasáhnout do základního práva na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 237/05 ze dne 2. 3. 2006 (N 48/40 SbNU 433)]. Ustanovení §150 o. s. ř. nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Citované ustanovení proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení - včetně zásady úspěchu ve věci - nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení [nálezy sp. zn. I. ÚS 305/03 ze dne 12. 7. 2005 (N 136/38 SbNU 3), I. ÚS 188/08 ze dne 3. 4. 2008 (N 66/49 SbNU 23)]. 11. Z uvedených požadavků, jež judikatura klade na rozhodování civilních soudů podle §150 o. s. ř., vyplývá, že napadené rozhodnutí nemůže obstát. 12. Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v §142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníkovi, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Právo úspěšné procesní strany vůči neúspěšné straně řízení na náhradu nákladů vychází ze základního strukturního principu, který se v civilním sporném procesu uplatňuje, tj. ze systému dvou stran v kontradiktorním postavení, v jehož rámci účastníci řízení vystupují jako vzájemní odpůrci, uplatňující v řízení protichůdné zájmy. Úspěch jedné procesní strany je tak zároveň neúspěchem jejího procesního odpůrce, přičemž každá strana se v mezích daných civilním řádem soudním snaží pomocí prostředků útoku a obrany docílit vlastního vítězství a prohry protistrany. Je-li procesní strana úspěšná, měl by jí její odpůrce nahradit náklady, které přitom účelně vynaložila, neboť by bylo v rozporu s ochrannou funkcí civilního práva procesního, pokud by civilní proces neumožňoval odstranit zmenšení majetkové sféry účastníka způsobené jenom tím, že byl nucen důvodně hájit svá práva, do nichž někdo jiný zasahoval. Takové pojetí civilního procesu by bylo v rozporu s požadavkem plné a efektivní soudní ochrany, a tedy i v rozporu s čl. 90 Ústavy. 13. S vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci má, jak uvedeno, hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, by měl soud vždy přistupovat k interpretaci a aplikaci §150 o. s. ř., jenž tuto zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit. Tento požadavek plně platí pro hledání smyslu slov citovaného ustanovení, podle něhož nepřiznání náhrady nákladů řízení může být jenom výjimečné a mohou jej ospravedlnit pouze důvody zvláštního zřetele hodné. V této souvislosti Ústavní soud opětovně připomíná svůj dřívější závěr, vyslovený v nálezu sp. zn. I. ÚS 401/06 ze dne 26. 10. 2006 (N 196/43 SbNU 207), podle něhož "okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo žalobkyni větší újmu než žalovanému". Citovaný závěr plně koresponduje i s dříve vysloveným stanoviskem k aplikaci §150 o. s. ř., podle něhož jeho použití neodůvodňuje kupř. jen fakt, že výdělečná a majetková situace je u zvítězivšího účastníka o něco lepší než u odpůrce (Říha, J. in Rubeš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Díl I. Praha: Orbis Praha, 1970, s. 547). Ustanovení §150 o. s. ř. tedy neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se proto bude spravedlivým jevit především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stadiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod. 14. Z výjimečnosti použití §150 o. s. ř. také vyplývá samozřejmý a judikaturou Ústavního soudu opakovaně připomínaný požadavek, že soud musí důkladně zvážit všechny okolnosti případu a v odůvodnění náležitě vyložit, proč se mu s ohledem na jejich existenci jeví jako spravedlivé nerozhodnout o náhradě nákladů řízení podle zásady úspěchu ve věci. Tyto úvahy musejí přirozeně vycházet z konkrétních skutečností, vystihujících zvláštnosti dané věci. 15. Právě proti tomuto požadavku se však ústavní stížností napadené usnesení odvolacího soudu prohřešuje; odvolací soud v odůvodnění uvádí pouze obecné fráze, nikoliv konkrétní okolnosti, jež by odůvodňovaly postup podle §150 o. s. ř. U některých z nich ani není zřejmé, jak by - byť jenom v obecné rovině, na níž odvolací soud setrvává - mohly odůvodnit použití moderačního práva. Odvolací soud v prvé řadě konstatuje, že vzal do úvahy skutečnost, že rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé záviselo na právním posouzení, a nikoliv na neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního. Pomineme-li nepřesnost takového konstatování (každé soudní rozhodnutí v sobě přirozeně obsahuje složku právního posouzení), není zřejmé, proč by tato teze měla být důvodem pro použití §150 o. s. ř.: žalobkyně uplatnila u soudu nárok vycházející ze smluvního ujednání, jež je - podle odvoláním nenapadeného výroku rozsudku soudu prvního stupně - absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že na tuto situaci lze obdobně vztáhnout závěr, jenž učinil v nálezu sp. zn. I. ÚS 401/06, v případě, kdy soud užil moderačního práva, přestože jinak žalobě nevyhověl právě pro rozpor s dobrými mravy: "Výrok krajského soudu o nákladech řízení postrádá logiku, jestliže soud na jedné straně nevyhoví žalobě proto, že chování žalobkyně považuje za chování, které postrádá základní pravidla slušnosti a jeví se mu nespravedlivé, aby s ohledem na toto chování byla dána povinnost stěžovatele ..., leč na straně druhé žalovanému náhradu nákladů řízení nepřizná.". 16. Konstatování odvolacího soudu, že "vzal dále do úvahy sociální situaci a finanční poměry žalobkyně a zároveň žalovaného", se jeví spíše jako úlitba názorům traktovaným v odborné literatuře a judikatuře, podle nichž soud při postupu podle §150 o. s. ř. má také tato kritéria zohlednit (srov. však úvahy uvedené shora), než to, že by se jimi odvolací soud skutečně zabýval. Rozhodnutí odvolacího soudu totiž zcela setrvává na této obecné tezi a vůbec ani náznakem neuvádí, z jaké majetkové a finanční situace žalobkyně na straně jedné a žalovaného na straně druhé vycházel a z čeho svá konkrétní zjištění čerpal. Poukaz vedlejší účastnice, obsažený ve vyjádření k ústavní stížnosti, že tyto majetkové poměry vyplývají podrobně z rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 9. 5. 2006, není vůbec přiléhavý: v prvé řadě proto, že jde o rozhodnutí ve zcela jiné věci a ani odvolací soud se v ústavní stížností napadeném usnesení na toto rozhodnutí vůbec neodvolává; dále proto, že od vydání tohoto rozhodnutí uplynul více než rok do rozhodování odvolacího soudu, během kteréžto doby se mohly majetkové poměry účastníků výrazně změnit. Konečně je namístě připomenout, že předmětem sporu byl v tomto případě nárok na zaplacení smluvní pokuty a s ohledem na to se ohledně majetkových poměrů účastníků žádné dokazování ani neprovádělo. Jenom tyto okolnosti zavdávají pochybnosti o tom, jaké majetkové a finanční poměry má vlastně odvolací soud na mysli a z jakých pramenů je zjistil. 17. Konečně odvolací soud tvrdí, že vzal do úvahy i dobu trvání řízení. I tento aspekt lze interpretovat dvojím způsobem: řízení na straně jedné trvalo jenom něco málo přes devět měsíců, což není v českých poměrech dlouhá doba (není ovšem zřejmé, proč by tím měla být prolomena zásada úspěchu ve věci); na straně druhé prodloužení řízení o čtvrt roku způsobila sama žalobkyně tím, že žalobu podala k věcně nepříslušnému Krajskému soudu v Plzni, a nikoliv k Okresnímu soudu Plzeň-sever. Kritérium délky trvání řízení tedy na první pohled nabízí dvojí možnou argumentaci; rozhodnutí odvolacího soudu - jak je příznačné pro celé jeho odůvodnění - se však konkréty vůbec nezabývá a setrvává pouze na obecném, a tedy nepřezkoumatelném konstatování. 18. Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto ústavní stížnosti podle §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2008:1.US.2862.07.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 2862/07
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 189/51 SbNU 307
Populární název K aplikaci moderačního práva soudu při rozhodování o nákladech řízení dle §150 o.s.ř.
Datum rozhodnutí 5. 11. 2008
Datum vyhlášení 20. 11. 2008
Datum podání 6. 11. 2007
Datum zpřístupnění 1. 12. 2008
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodaj Janů Ivana
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 40/1964 Sb., §150, §544, §39
  • 99/1963 Sb., §142 odst.1, §150
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
základní ústavní principy/demokratický právní stát/vyloučení svévole
Věcný rejstřík výkon rozhodnutí/náklady řízení
podíl/vypořádací
společné jmění manželů
pokuta/smluvní
dobré mravy
odůvodnění
kontradiktornost řízení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-2862-07_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 60544
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-07