ECLI:CZ:US:2008:1.US.371.08.1
sp. zn. I. ÚS 371/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. T. V., CSc., Ing. E. V., Ing. L. V. a Ing. J. V., všech zastoupených JUDr. PhDr. Oldřichem Chodětou, advokátem v Praze 1, Národní 25, proti usnesení Nejvyšší soudu č. j. 26 Cdo 3044/2006-102 ze dne 8. listopadu 2007, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 33/2006-76 ze dne 24. března 2006 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 21 C 32/2005-50 ze dne 8. září 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelé proti usnesení Nejvyšší soudu č. j. 26 Cdo 3044/2006-102 ze dne 8. listopadu 2007, jímž bylo odmítnuto jejich dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 33/2006-76 ze dne 24. března 2006, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 21 C 32/2005-50 ze dne 8. září 2005. Rozsudkem soudu prvního stupně byla stěžovatelům jako žalovaným uložena povinnost zdržet se bránění dodávky studené vody do bytu žalobkyně M. H. a povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatelů porušena ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví spatřují stěžovatelé zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatelé v první řadě poukazují na to, že uvedená žaloba, která byla předmětem řízení před obecnými soudy, by byla zcela bezpředmětná, pokud by vyšlo najevo, že žalobkyně není vůbec nájemkyní předmětného bytu. Stěžovatelé uvedli, že dne 8. 6. 2004 odstoupili od nájemní smlouvy, neboť v důsledku změn prováděných žalobkyní na předmětu nájmu jim hrozila značná škoda; žalobkyně svévolně provedla zásahy do rozvodu elektrické energie a použila pojistky o vyšší hodnotě než byly pojistky původně osazené a v důsledku toho byl dům ohrožen požárem.
Stěžovatelé dále tvrdí, že obecné soudy porušily jejich právo na spravedlivý proces, neboť odmítly provést dokazování, jehož předmětem by bylo prokázání skutečnosti, že zde existovala hrozba značné škody. Pokud se Nejvyšší soud opírá o názor, že pronajímatel je povinen zajistit nájemci možnost odběru pitné vody v bytě a že okolnosti, pro které došlo k přerušení dodávky pitné vody, nejsou v tomto směru významné, opomenul - podle názoru stěžovatelů - že soudy neprovedly dokazování směřující ke zjištění, zda vedlejší účastnice dosud je či není nájemkyní bytu a zda došlo k platnému odstoupení od nájemní smlouvy.
Stěžovatelé rovněž vytýkají obecným soudům, že svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily a nevypořádaly se se všemi důkazy a argumentačními tvrzeními účastníků. V této souvislosti poukázali na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu.
Stěžovatelé prohlásili, že ještě před podáním předmětné žaloby sami podali žalobu na vyklizení bytu, která je vedena u označeného soudu prvního stupně pod sp. zn. 7 C 241/2004. Předmětem uvedeného řízení je otázka, zda nájemní vztah dosud trvá či zanikl odstoupením od nájemní smlouvy. Stěžovatelé tvrdí, že obecné soudy měly v předmětné věci vyčkat na rozhodnutí v řízení o vyklizení bytu.
Stěžovatelé konečně uvedli, že uložením povinnosti zdržet se dodávky pitné vody dochází k porušení základních vlastnických práv stěžovatelů, neboť jednak je tato povinnost ukládána ve prospěch osob, které nejsou v nájemním vztahu se stěžovateli, a jednak uložení povinnosti znamená hrozbu značné škody na majetku stěžovatelů.
Proto navrhli, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Nejvyšší soud ve stručném vyjádření uvedl, že stěžovatelé v podstatě opakují námitky uvedené již v dovolání, a proto odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Podle jeho názoru nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatelů. Stejně tak Městský soud v Praze poukázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž uvedl, že považoval skutkové a právní závěry soudu prvního stupně za správné. Obvodní soud pro Prahu 6 rovněž plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že ve vyjádřeních obecných soudů nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadených rozhodnutí, Ústavní soud k těmto vyjádření ve svém rozhodnutí nepřihlížel a stěžovatelům je ani nezasílal k případné replice.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 21 C 32/2005 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 6. Ze spisu zjistil, že stěžovatelé měli v řízení před obecnými soudy postavení žalovaných, proti nimž byla podána žaloba o uložení povinnost zdržet se bránění dodávky pitné vody do nájemního bytu žalobkyně. Soud I. stupně rozsudkem č. j. 21 C 32/2005-50 ze dne 8. září 2005 žalobě vyhověl a uvedenou povinnost stěžovatelům uložil. Soud prvního stupně nejdříve jako předběžnou otázku řešil to, zda je žalobkyně ve sporu aktivně legitimována; to proto, že stěžovatelé odstoupili od nájemní smlouvy s tvrzením, že žalobkyně užívá automatickou pračku, na což není elektroinstalace uzpůsobena. S obsáhlým odůvodněním dospěl soud k závěru, že odstoupení nepovažuje za platné a žalobkyně je stále nájemkyní předmětného bytu. Jako nájemkyně bytu má proto právo na dodávku vody do svého bytu. V odůvodnění se rovněž zabýval jednotlivými tvrzeními stěžovatelů ve vztahu k elektroinstalaci a k užívání automatické pračky, stejně jako ve vztahu k opravě vodovodních rozvodů; dovodil, že to jsou majitelé domu, kteří musí normám odpovídající elektroinstalaci zajistit.
K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 18 Co 33/2006-76 ze dne 24. března 2006 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí se zabýval jednotlivými námitkami stěžovatelů, včetně námitky, že soudy měly vyčkat na rozhodnutí o žalobě na vyklizení bytu, kterou podali oni sami. V tomto směru uvedl, že řízení nebylo nutné přerušovat, neboť takový postup umožňují procesní předpisy (§109 odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud dále konstatoval, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu a z provedených důkazů vyvodil odpovídající skutková zjištění, která následně přiléhavě posoudil i po stránce právní. V odůvodnění rovněž poukázal na ustanovení §687 odst. 1 občanského zákoníku, který ukládá stěžovatelům jako pronajímatelům zajistit plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu. Nebylo-li tvrzeno ani prokázáno, že z důvodů na straně dodavatele došlo k přerušení dodávky vody, nemohou se stěžovatelé jako pronajímatelé předmětného bytu zbavit povinnosti umožnit odběr vody nájemci; to ani poukazem na jimi zmíněné okolnosti (nedostatečná elektroinstalace pro zapojení automatické pračky), které jsou bez významu a jen dokládají porušování dalších jejich povinností, a to zajištění bezvadné elektroinstalace nájemkyni v pronajatém bytě. Chování stěžovatelů vůči žalobkyni - s ohledem na její vysoký věk a obtížnost účinné obrany - hodnotil městský soud jako šikanózní a v rozporu s dobrými mravy.
Dovolání stěžovatelů bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j.26 Cdo 3044/2006-102 ze dne 8. listopadu 2007 odmítnuto jako nepřípustné. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se soud podrobně zabýval námitkou stěžovatelů, že soud prvního stupně a soud odvolací neměly ve věci jednat a že měly vyčkat na rozhodnutí o žalobě na vyklizení bytu. Dovolací soud v obsáhlé argumentaci dovodil, že v tomto konkrétním případě překážka věci zahájené (litispendence) dána není a že odvolací soud nepochybil, pokud věc projednal, aniž vyčkal na rozhodnutí o vyklizení bytu, neboť jde o dvě různé právní věci (vyklizení bytu x bránění dodávky vody do bytu). Současně dovolací soud potvrdil právní závěr soudu prvního stupně i soudu odvolacího, že existuje ustálená rozhodovací praxe v tom, že pronajímatel je povinen zajistit nájemci možnost odběru pitné vody v bytě a okolnosti, pro které došlo k přerušení dodávky pitné vody, nejsou v tomto směru významné.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení jejich základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé dovolávali ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a základního práva na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je v podstatě nesouhlas stěžovatelů se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Stěžovatelé se domáhají toho, aby Ústavní soud přezkoumal závěry obecných soudů a znovu je zhodnotil v souladu s jejich právním názorem. Ústavní soud tomuto postupu přisvědčit nemohl. Ze spisu a z napadených rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že se obecné soudy zabývaly všemi námitkami stěžovatelů, zejména pak námitkami, které by mohly mít význam z hlediska práva na spravedlivý proces. Jak vyplývá z výše uvedené stručné rekapitulace soudního spisu, dovolací soud podrobně zkoumal i námitku stěžovatelů týkající se tvrzení překážky věci zahájené, a svůj závěr podrobně odůvodnil. Ústavní soud neshledal důvody, pro které by se měl od právního posouzení dovolacího soudu odchýlit. Dále je nutno - v souvislosti s námitkou stěžovatelů, že se obecné soudy nezabývaly otázkou, zda je žalobkyně ve věci aktivně legitimována - poukázat na rozhodnutí soudu prvního stupně, který se jako otázkou předběžnou zabýval posouzením platnosti právního úkonu učiněného stěžovateli (odstoupení od nájemní smlouvy) a tuto otázku (jako základ pro předmětné řízení) zodpověděl. Soud vyššího stupně (odvolací soud) tento právní názor soudu prvního stupně akceptoval a považoval ho za správný. To, že stěžovatelé se závěrem obecných soudů, pokud jde o platnost či neplatnost odstoupení od smlouvy, nesouhlasí, sám o sobě neznamená, že by se v tomto směru jednalo o porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces, jak sami tvrdí.
Pokud jde o námitku, že obecné soudy neprovedly navrhovaný důkaz znaleckým posudkem k posouzení údajné hrozící značné škody, Ústavní soud konstatuje, že soud prvního stupně návrh na provedení důkazu zamítl (č.l. 47) se stručným odůvodněním, jehož podstatu pak lze vyčíst z odůvodnění napadeného rozhodnutí (č.l. 51). Nelze proto přisvědčit ani obecné námitce stěžovatelů, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně neodůvodnily. Z rekapitulace spisu a z napadených rozhodnutí vyplývá, že se obecné soudy zabývaly všemi námitkami, které stěžovatelé uplatnili a řádně se s nimi vyrovnaly. Jejich rozhodnutí jsou v tomto směru úplná a obsahují všechna potřebná odůvodnění.
Ústavní soud ještě považuje za nutné připomenout, že samotný proces dokazování a hodnocení důkazů je samostatnou činností, která přísluší obecným soudů a do níž Ústavní soud není oprávněn zasahovat, pokud obecné soudy při této činnosti respektovaly hranice vymezené příslušnými právními předpisy. V předmětné věci nedošlo k porušení pravidel dokazování a hodnocení důkazů, postup soudů nebyl svévolný a nelze dovozovat ani extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry. Obecné soudy ve věci aplikovaly pouze podústavní právo, a to způsobem ústavně konformním. Napadená rozhodnutí jsou jasná, logická, srozumitelná a přesvědčivá a jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces ani k porušení jejich práva na ochranu vlastnictví, zjevně nedošlo.
Vzhledem k uvedenému mu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2008
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu