ECLI:CZ:US:2008:1.US.372.08.1
sp. zn. I. ÚS 372/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, o ústavní stížnosti P. V., zastoupeného Mgr. Karlem Kvasnicou, advokátem se sídlem Bohumín-Záblatí, Na Úvoze 392, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2007, čj. 26 Cdo 272/2007-70, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Města Orlová, se sídlem v Orlové - Lutyni, Osvobození 796, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel včas podanou ústavní stížností brojí proti shora označenému usnesení, jímž Nejvyšší soud zamítl dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2006, čj. 11 Co 47/2006-54. Usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení práva na soudní ochranu stěžovatel (s odkazem na nález sp. zn. II. ÚS 566/05) spatřuje v tom, že v napadeném usnesení se Nejvyšší soud odchýlil od právního názoru vyjádřeného v rozhodnutí ze dne 27. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 1506/2005, aniž postupoval podle §20 zákona o soudech a soudcích. V tomto rozhodnutí totiž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud k právní skutečnosti, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení ve smyslu §107a odst. 1 o. s. ř. došlo před rozhodnutím soudu I. stupně ve smyslu §107 odst. 1 o. s. ř. ve věci samé (v souzené věci přitom podle stěžovatele tato skutečnost nastala právě již v řízení před první instancí), lze návrhu žalobce na procesní nástupnictví podle §107a o. s. ř. vyhovět za podmínek uvedených v ustanovení §205a nebo §211a o. s. ř. Nejvyšší soud dle názoru stěžovatele porušil svou povinnost, neboť měl procesní vadu (o procesním nástupnictví rozhodl soud prvního stupně místo soudu odvolacího) pokládat za vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci samé, a z tohoto důvodu měl usnesení krajského soudu zrušit. Podle názoru stěžovatele nebyly splněny předpoklady pro postup podle §107a o. s. ř., neboť v řízení ovládaném režimem neúplné apelace bylo rozhodováno na základě skutečností nastalých již v řízení před soudem I. stupně, aniž byly splněny podmínky §205a o. s. ř.; pokud měl Nejvyšší soud zato, že může vycházet i z těchto skutečností, měl postupovat podle §20 zákona o soudech a soudcích. Pokud tak nepostupoval a svůj názor na otázku režimu neúplné apelace jakkoli nezdůvodnil, lze v tom spatřovat prvky libovůle.
Ústavní soud z napadeného usnesení Nejvyššího soudu zjistil, že Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 4. 7. 2005, čj. 28 C 192/2005-24, vyhověl žalobě vedlejšího účastníka a uložil stěžovateli povinnost vyklidit byt do patnácti dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení. V průběhu odvolacího řízení (23. 9. 2005) vedlejší účastník coby dosavadní žalobce navrhl, aby na jeho místo vstoupil ORLOVAN, bytové družstvo, tedy nový vlastník domu. Soud prvního stupně usnesením ze dne 6. 12. 2005, čj. 28 C 192/2005-48, návrhu vyhověl, neboť na základě smlouvy ze dne 1. 7. 2005 se vlastníkem domu stalo jmenované družstvo.
Krajský soud v Ostravě k odvolání stěžovatele usnesení soudu I. stupně potvrdil, a to usnesením ze dne 31. 1. 2006, čj. 11 Co 47/2006-54. V odůvodnění uvedl, že vlastnické právo družstva k předmětnému domu bylo vloženo do katastru nemovitostí dne 25. 7. 2005 s právními účinky vkladu ke dni 1. 7. 2007, tj. v době, kdy ještě probíhalo řízení před soudem prvního stupně.
Nejvyšší soud shora označeným usnesením dovolání stěžovatele zamítl. V odůvodnění konstatoval, že stěžovatel pouze namítá, že rozhodnutí podle §107a odst. 2 o. s. ř. vydal namísto odvolacího soudu nesprávně soud I. stupně (byl-li návrh podán až v odvolacím řízení, měl o něm rozhodnout odvolací soud). Tím uplatnil vadu řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.; relevantní jsou přitom jenom takové vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. V souzené věci byly podle Nejvyššího soudu splněny všechny předpoklady vyžadované §107a odst. 2 o. s. ř.: "Po zahájení odvolacího řízení (po podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně) a před rozhodnutím odvolacího soudu o podaném odvolání navrhl dosavadní žalobce vstup družstva do řízení jako nabyvatele vlastnického práva k předmětnému domu na základě smlouvy ze dne 1. 7. 2005; přitom družstvo se vstupem souhlasilo." Jestliže byl tento návrh podán až 23. 9. 2005 (tedy poté, co soud I. stupně již rozhodl ve věci samé rozsudkem ze dne 4. 7. 2005), byl k rozhodnutí podle §107a odst. 2 o. s. ř. příslušný odvolací soud. Řízení tím bylo zatíženo procesní vadou, avšak ta nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť v daném případě byly splněny všechny předpoklady pro postup podle §107a odst. 1 a 2 o. s. ř. Je proto nerozhodné, že namísto odvolacího soudu rozhodl soud prvního stupně (jehož vyhovující rozhodnutí odvolací soud k odvolání žalobce potvrdil).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.
Stěžovatelova argumentace vychází z úsudku, podle něhož Nejvyšší soud dospěl k závěru o splnění podmínek procesního nástupnictví podle §107a o. s. ř. ze skutečností, které nastaly v řízení před soudem prvního stupně; nijak se přitom nevypořádal s jejich přípustností podle §205a o. s. ř. a ani neodůvodnil, proč se odchýlil od shora citovaného rozhodnutí. Tato argumentace však podle názoru Ústavního soudu nemůže ani v nejmenším obstát. V prvé řadě již proto, že tvrzení, podle něhož rozhodná skutečnost nastala již za řízení před soudem prvého stupně, se nezakládá na pravdě. Okresní soud rozhodl dne 4. 7. 2005; ke vkladu vlastnického práva ve prospěch bytového družstva došlo až dne 25. 7. 2005. Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod vlastnického práva, nenastala dříve, než o věci rozhodl soud I. stupně. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že právní účinky vkladu nastaly zpětně ke dni 1. 7. 2005, neboť nelze zaměňovat okamžik, ke kterému nastupují právní účinky vkladu, se dnem, kdy ke vkladu došlo. V okamžiku, kdy rozhodoval soud I. stupně, byl vlastníkem vedlejší účastník; právní skutečnost, s níž je spojen převod vlastnického práva, tedy vklad do katastru nemovitostí (§133 odst. 2 občanského zákoníku), nastala teprve po vynesení jeho rozhodnutí dne 25. 7. 2005 (byť jí právní úprava přiznává zpětné účinky ke dni 1. 7. 2005). Již z tohoto důvodu nelze uvažovat o tom, že by se Nejvyšší soud odchýlil od dříve vyjádřeného právního názoru (nadto lze podotknout, že postup podle §20 zákona o soudech a soudcích se zásadně neuplatní ohledně procesních otázek; viz §20 odst. 2 citovaného zákona). Krom toho je z odůvodnění napadeného usnesení zřejmé, že Nejvyšší soud nedovozoval procesní nástupnictví z právních skutečností nastalých za řízení před soudem I. stupně; to ostatně dostatečně vyplývá i ze shora citované věty z odůvodnění jeho usnesení.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze z ústavního hlediska nic vytknout ani v části, v níž dovozuje, že namísto soudu prvního stupně měl o procesním nástupnictví rozhodnout odvolací soud, a nestalo-li se tak, jde sice o vadu řízení, avšak o takovou, která nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Nad rámec jeho odůvodnění lze navíc podotknout, že rozhodnutí o procesním nástupnictví podle §107a o. s. ř. není meritorním rozhodnutím, ale toliko rozhodnutím o dílčí procesní otázce, a dále že zmíněná procesní vada konvalidovala, neboť Krajský soud v Ostravě, který měl o této otázce rozhodnout, o ní nakonec stejně rozhodoval v odvolacím řízení, v rámci nějž usnesení okresního soudu potvrdil. Je tedy zřejmé, že zrušení usnesení Nejvyššího soudu (jiná rozhodnutí stěžovatel nenapadá), který by pak patrně měl zrušit rozhodnutí soudů I. a II. stupně, by bylo ryze formalistickým krokem, jenž by měl za následek toliko prodloužení a prodražení řízení.
Vzhledem ke zjištěným skutečnostem Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu