ECLI:CZ:US:2008:1.US.755.06.1
sp. zn. I. ÚS 755/06
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 10. prosince 2008 sp. zn. I. ÚS 755/06 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. S. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2006 sp. zn. 28 Cdo 455/2006, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. října 2005 sp. zn. 21 Co 391/2006 a proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. dubna 2005 sp. zn. 7 C 257/2003, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na vydání věci, resp. na zaplacení částky z titulu náhradových nároků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, vydaný v řízení za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení a podniku Lesy České republiky, s. p., se sídlem Přemyslova 1106, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006 sp. zn. 28 Cdo 455/2006, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2005 sp. zn. 21 Co 391/2006 a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. 4. 2005 sp. zn. 7 C 257/2003 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na údajné porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu (dále též "dovolací soud") ze dne 31. 8. 2006 sp. zn. 28 Cdo 455/2006, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále též "odvolací soud") ze dne 31. 10. 2005 sp. zn. 21 Co 391/2006 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové (dále též "soud prvního stupně") ze dne 18. 4. 2005 sp. zn. 7 C 257/2003.
Rozsudkem ze dne 18. 4. 2005 sp. zn. 7 C 257/2003 zamítl Okresní soud v Hradci Králové žalobu, kterou se stěžovatel (žalobce v daném řízení před obecnými soudy) domáhal proti vedlejšímu účastníku v řízení před Ústavním soudem, podniku Lesy České republiky, s. p., (žalovaný) vyslovení povinnosti vydat stěžovateli věci v celkové hodnotě 13 264 432 Kč v cenách ke dni 24. 6. 1991 a zaplatit mu úroky z prodlení z částky 13 264 432 Kč ve výši 2 % od 17. 7. 2003 do vydání věci a v případě, že to nebude možné, povinnosti zaplatit stěžovateli částku 13 264 432 Kč včetně úroků z prodlení z této částky ve výši 2 % od 17. 7. 2003 do zaplacení.
Uvedený rozsudek soudu prvního stupně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31. 10. 2005 sp. zn. 21 Co 391/2006 potvrdil.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 8. 2006 sp. zn. 28 Cdo 455/2006 stěžovatelovo dovolání proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové zamítl.
II.
Podstata sporu spočívala v tom, že stěžovatel nesouhlasil s tím, aby mu hodnota náhradových nároků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále též "zákon o půdě"), ve výši 13 264 432 Kč, uznaná vedlejším účastníkem řízení, podnikem Lesy České republiky, s. p., byla nahrazena ve formě (údajně) zhodnocených staveb lesních cest. Soud prvního stupně, který stěžovatelovu žalobu zamítl, k tomu zejména uvedl, že účastníci v tomto směru spolu uzavřeli dohody o narovnání podle občanského zákoníku. Odvolací soud - narozdíl od soudu prvního stupně - byl toho názoru, že se nejednalo o dohody o narovnání, ale o dovolený způsob náhrady ve smyslu zákona o půdě, neboť šlo o dohody o vypořádání náhrady uzavřené podle §14, 15, 16 a 20 uvedeného zákona. Dal sice za pravdu stěžovateli, že lesní cesty nejsou samostatnou věcí, nýbrž součástí pozemků, které mu již byly vydány, současně však vyslovil názor, že stavby cest představují určitou majetkovou hodnotu a že účastníci se mohli svobodně dohodnout o vypořádání zbývajících, dosud neřešených nároků žalobce na náhradu za znehodnocené stavby, trvalé porosty, živý a mrtvý inventář a znehodnocené lesní cesty.
Dovolací soud shledal závěr odvolacího soudu správným. Uvedl, že zákon o půdě založil právo oprávněných osob na náhradu za znehodnocení staveb, za trvalé porosty a za odňatý živý a mrtvý inventář, které jsou tedy vymahatelnými nároky. Právo na náhradu za znehodnocené pozemky sice nezaložil, ale rovněž nezakázal, aby se oprávněné a povinné osoby dobrovolně dohodly i o této náhradě. Takto je prý třeba vykládat ustanovení §28 zákona o půdě, tedy že povinná osoba nemůže proti oprávněné osobě uplatňovat finanční nebo jiné nároky související s vydávanými věcmi, ani oprávněná osoba nemůže proti povinné osobě uplatňovat jiné nároky související s vydávanou věcí, než jsou uvedeny v tomto zákoně. "Zákon nevolí formulaci, že tyto nároky nesmí být uplatňovány, nejde tedy podle Nejvyššího soudu o kogentní normu. Takové nároky ale nemohou být uplatňovány, tedy nejsou vymahatelné." (pozn. doslovná citace z rozsudku Nejvyššího soudu). To ovšem neznamená, že se účastníci nemohou smluvně dohodnout i o takové náhradě, která výslovně v zákoně uvedena není. Podle dovolacího soudu je tomu tak v případě, kdy se účastníci dohodli o plnění ze stejného, v zákoně nevyjmenovaného způsobu náhrady, tedy z plnění z nevymahatelného nároku, jakým je nárok na náhradu znehodnocení pozemků. V ustanovení §16 odst. 4 zákona o půdě se upravuje možnost náhrady ve věcech nebo v podílu na jmění povinné osoby, což ovšem platí v případě, "že se účastníci nedohodnou jinak". Způsob náhrady v takto předpokládané dohodě zákon neupravuje, a účastníkům tak ponechává plnou smluvní volnost. Náhrada za živý a mrtvý inventář a zásoby se podle §20 odst. 3 zákona o půdě poskytuje ve věcech, ve službách, podílem na jmění povinné osoby, "případně v jiné formě". I zde se tedy předpokládá v prvé řadě dohoda účastníků a - podle názoru Nejvyššího soudu - jejich plná smluvní volnost o formě náhrady není zákonem o půdě omezena, včetně volnosti oprávněné osoby se svým právem volně nakládat, tj. uplatnit je a trvat či netrvat na formě plnění upravené zákonem či přijmout plnění v jiné, zákonem neupravené formě. Není pak podle dovolacího soudu důvod, proč by uvedená zásada nebyla uplatněna i u náhrad za trvalé porosty.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že mu na základě řádně uplatněného restitučního nároku dle zákona č. 229/1991 Sb. vedlejší účastník vydával podle dohod, schvalovaných jednotlivými pozemkovými úřady, řadu nemovitostí se všemi jejich součástmi a příslušenstvím. V souvislosti se stavem vydávaných, resp. nevydávaných nemovitostí uplatnil stěžovatel vůči vedlejšímu účastníkovi i náhrady dle §14 a 15 a u živého a mrtvého inventáře náhradu dle §20 uvedeného zákona. Při předběžných jednáních si strany nejdříve ujasnily, které z náhradových nároků vedlejší účastník uznává, a to i jejich věcný rozsah. Vedlejší účastník následně zadal u těchto nároků vypracování znaleckých posudků. Tím byla určena peněžní hodnota jednotlivých náhradových nároků stěžovatele. Způsob náhrady, tj. jejich vypořádání, byl mezi stranami řešen nejdříve prostřednictvím tzv. dílčích dohod, týkajících se jednotlivých náhradových titulů. Každá z těchto dohod nejdříve vymezila právní titul náhrady, pak její věcný obsah a následně strany vyslovily svůj souhlas s jejím peněžním vyjádřením. Žádná z dílčích dohod však nevedla k úplné "úhradě náhrady" vyjádřené v penězích. Vedlejší účastník v každé dílčí dohodě uznal výši neuhrazené částky (dle znaleckého posudku) i právní titul jejího vzniku (příslušného náhradového titulu) a stěžovatel výši neuhrazené částky i právní titul jejího vzniku schválil. Současně strany stanovily, že tento vedlejším účastníkem uznaný nedoplatek bude uhrazen při celkovém vypořádání.
Mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem byly postupně uzavírány dohody o vypořádání restitučních náhrad dle zákona č. 229/1991 Sb., a to podle jednotlivých náhradových titulů dle citovaného zákona. Výše náhradového nároku stěžovatele, vyjádřená v penězích, byla vždy stanovena (v souladu s uvedeným zákonem) znaleckými posudky dle příslušného oceňovacího předpisu a smluvní strany svými podpisy vyjádřily souhlas s takto určenou výši náhrady následovně.
1. Dne 6. 3. 1996 byla uzavřena dohoda dle §15 uvedeného zákona o náhradě za "nesrovnatelné lesní porosty". Z této dohody zůstal z uznalého náhradového nároku vedlejším účastníkem neuhrazen nedoplatek ve výši 4 441 036 Kč s tím, že jeho úhrada "se ponechává ke konečnému vypořádání".
2. Dne 15. 4. 1996 byla uzavřena dohoda dle §14 uvedeného zákona o náhradě za "nevydané či znehodnocené budovy". Z celkové výše 3 625 989 Kč uznané náhrady poskytl vedlejší účastník stěžovateli jednak částku 596 283 Kč ve formě "zhodnocených budov", dále 3 019 622 Kč ve formě "zhodnocených lesních cest" a neuhrazen zůstal nedoplatek ve výši 10 084 Kč s tím, že jeho úhrada "se ponechává ke konečnému vypořádání".
3. Dne 23. 10. 1996 byla uzavřena dohoda dle §20 uvedeného zákona o náhradě za "živý a mrtvý inventář a zásoby". Z této dohody zůstal z uznaného náhradového nároku vedlejším účastníkem neuhrazen nedoplatek ve výši 3 728 905 Kč s tím, že jeho úhrada "bude vypořádána v konečné dohodě".
Souhrnnou dohodou ze dne 20. 2. 1997 byly vypořádávány nedoplatky vedlejšího účastníka z uvedených dílčích dohod ve výši 8 180 025 Kč a dále vedlejším účastníkem uznaný náhradový nárok stěžovatele za "znehodnocené stavby lesních cest" ve výši 2 313 040 Kč. Celkem činily vypořádávané náhradové pohledávky stěžovatele 10 493 065 Kč. K úhradě těchto dlužných částek vedlejší účastník dle uvedené dohody "předal do vlastnictví osoby oprávněné [tj. stěžovatele] zhodnocení staveb lesních cest, resp. nových lesních cest, přičemž předmětné lesní cesty se nacházejí na pozemcích ve vlastnictví osoby oprávněné [tj. stěžovatele]" v celkové výši (pozn.: zřejmě "v celkové hodnotě") 10 244 810 Kč. Vedlejší účastník dále k úhradě náhradové pohledávky stěžovatele z titulu "nevydaných či znehodnocených budov" dle dílčí dohody ze dne 15. 4. 1996 (viz shora sub 2) "vydal zhodnocení lesních cest", nacházejících se na pozemcích ve vlastnictví stěžovatele, přičemž vyčíslil hodnotu tohoto plnění na 3 019 622 Kč.
Stěžovatel tvrdí - a to je podstata sporu - že tzv. předáním "zhodnocení" staveb lesních cest, resp. nových lesních cest do jeho vlastnictví mu plněno nebylo a jeho neuhrazená pohledávka za vedlejším účastníkem tak činí celkem 13 264 432 Kč (10 244 810 Kč + 3 019 622 Kč). Tuto pohledávku uplatnil stěžovatel vůči vedlejšímu účastníkovi soudní cestou.
Podle názoru stěžovatele tak vedlejší účastník v rozporu se zákonným zákazem, obsaženým v ustanovení §28 zákona č. 229/1991 Sb., uplatnil proti svému dluhu vůči stěžovateli peněžitou náhradu za "nové či zhodnocené lesní cesty". Uvedený zákon však takový náhradový titul vedlejšímu účastníkovi (osobě povinné) nepřiznává. Lesní či jiné účelové cesty jsou součástí pozemků a ty se podle §15 odst. 1 (též a contrario §11 odst. 1) zákona o půdě osobám oprávněným vydávají ve stavu, v jakém jsou (k tomu např. stanovisko Nejvyššího soudu Cpjn 36/95). Tak tomu bylo i v daném případě. Vedlejší účastník uplatněním zápočtu této "jiné" pohledávky porušil kategorický zákaz obsažený v ustanovení §28 zákona č. 229/1991 Sb.; jde přitom o kogentní ustanovení, které stanoví pevné meze pro jednání osob tam uvedených a nenechává jim v této věci žádnou smluvní volnost.
S názory obecných soudů, které uvedený postup vedlejšího účastníka aprobovaly, stěžovatel nesouhlasí. Domnívá se, že nelze smluvně uznat platnost nedovoleného, zákon obcházejícího, a proto od počátku nicotného nároku (pohledávky). Tento princip ostatně odpovídá staré zásadě římského práva privatorum conventio iuri publico non derogat; k tomu poukázal např. na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 119/01 ze dne 1. 4. 2003 (N 47/30 SbNU 9) a také na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 910/98.
Stěžovatel dále uvedl, že podle konstantní judikatury nejvyšších soudních instancí [např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 295/98 ze dne 10. 11. 1998 (N 139/12 SbNU 299), rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1911/2000 či sp. zn. 2 Cdo 1414/97] nejsou lesní cesty a jiné účelové komunikace ani stavbou, ani samostatnou věcí v právním slova smyslu. Jedná se totiž o pouhou povrchovou úpravu pozemku, která je jeho nedílnou součástí a nemůže mít samostatný právní život. Stěžovatel tak zastává názor, že shora uvedeným "předáním" se mu nedostalo žádného plnění. Vedlejší účastník na něj nemohl převést vlastnictví k neexistující věci. Obecně právně je pak uvedený převod jako právní úkon absolutně neplatný podle §37 odst. 2 občanského zákoníku, neboť předmětem úkonu bylo plnění právně nemožné. Jestliže jsou účelové cesty (včetně cest lesních) součástí pozemku, a ten nepatřil do vlastnictví vedlejšího účastníka, nýbrž do vlastnictví stěžovatele, pak vedlejší účastník neměl žádné dispoziční právo k předmětu plnění a svůj závazek uvedeným postupem nesplnil. Došlo naopak ke zcela absurdní situaci, kdy si stěžovatel svůj oprávněný nárok de facto uhradil sám, ze svého majetku. Stěžovatel zde namítal neplatnost dle §39 občanského zákoníku, neboť vedlejší účastník v rozporu se zákonem disponoval s věcí, ke které neměl žádné, zejména vlastnické právo.
IV.
Nejvyšší soud, účastník řízení před Ústavním soudem, se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil. Vzhledem k obsahu výzvy, kterou mu zaslal Ústavní soud dne 19. 9. 2008, lze mít za to, že Nejvyšší soud s upuštěním od ústního jednání souhlasil.
Ve vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Hradci Králové i Okresní soud v Hradci Králové zcela odkázaly na odůvodnění napadených rozsudků. Oba soudy rovněž uvedly, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Vedlejší účastník řízení, Lesy české republiky, s. p., ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že nesouhlasí s názorem stěžovatele, pokud tvrdí, že tzv. předáním zhodnocení staveb lesních cest, respektive nových lesních cest do "jeho vlastnictví" mu nebylo plněno a že jeho neuhrazená pohledávka za vedlejším účastníkem tak činí celkem 13 264 432 Kč. Vedlejší účastník k tomu znovu uvedl, že zhodnocení cest nelze podle jeho názoru považovat za věc v majetku stěžovatele, neboť zhodnocením je třeba rozumět nejen navýšení hodnoty věci, ale i pohledávku toho, kdo svojí činností na vlastní náklady věci změnil. Podle §28 zákona č. 229/1991 Sb. nemůže osoba povinná proti oprávněné osobě uplatňovat žádné finanční nebo jiné nároky související s vydávanými věcmi. Rovněž oprávněná osoba, které byla věc vydána, nemůže proti povinné osobě uplatňovat jiné nároky související s vydávanou věci, než jsou uvedeny v tomto zákoně. Z tohoto zákonného ustanovení plyne zákaz jednostranného uplatňování nároků, tedy pohledávek, které jsou vymahatelné soudní cestou. Podle vedlejšího účastníka je tedy především vyloučeno takovéto pohledávky započíst jednostranným úkonem či je jinak jednostranně požadovat na druhém účastníkovi právního vztahu. S ohledem na skutečnost, že se prý v tomto směru jedná o regulaci právního vztahu mezi rovnými subjekty, nelze uvedenou právní úpravu (podle názoru vedlejšího účastníka) považovat za veřejnoprávní, tedy nadřazenou případné dohodě smluvních stran. Je tedy prý zřejmé, že nakládání s touto pohledávkou může být podřízeno parciální právní úpravě, pokud se tato nepříčí úpravě zákonné. Za této situace má vedlejší účastník za to, že nic nebránilo stěžovateli návrh na způsob vypořádání nedoplatků v tomto rozsahu odmítnout a navrhnout uzavření dohody v intencích jeho záměrů. To však neučinil, dohodu uzavřel, a teprve posléze začal uplatňovat soudní cestou (údajně) zaniklé pohledávky. Za této situace se vedlejší účastník domnívá, že stěžovatel v podstatě žádá veřejnou moc, aby změnila jeho projev vůle způsobem, který jí zákon neumožňuje. Vedlejší účastník proto považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou a navrhl, aby byla odmítnuta nebo zamítnuta.
Vedlejší účastník konečně prohlásil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem za předpokladu, že ústavní stížnost bude na základě shromážděných podkladů Ústavním soudem odmítnuta nebo zamítnuta. Takto podmiňovaný procesní úkon považuje Ústavní soud za nepřípustný, a proto mu nezbylo než ústní jednání nařídit.
V.
Ústavní stížnost shledal Ústavní soud důvodnou.
Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že mu nepřísluší přezkoumávat celkovou zákonnost rozhodování obecných soudů a správních orgánů ani nahrazovat jejich dokazování a hodnocení provedených důkazů. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je však oprávněn posoudit, zda nebyla v předchozím řízení porušena ústavně zaručená základní práva či svobody, mezi nimi především právo na soudní a jinou právní ochranu a na spravedlivý proces. Opakovaně je tím zdůrazňována povinnost obecných soudů interpretovat jednotlivá ustanovení právních předpisů v prvé řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod.
Z obecného hlediska je úvodem namístě připomenout, že Ústavní soud ve své konstantní judikatuře opakovaně prohlásil, že při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jenž má svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad; srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.). Ústavní soud rovněž několikrát uvedl, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, při splnění kterých nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv či svobod stěžovatelů. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky zejména v následujících okolnostech. Základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě [např. nález sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73)].
Shrne-li se - pro přehlednost - stručně znovu podstata sporu, lze konstatovat, že stěžovatel od počátku nesouhlasil s tím, že mu tzv. "předáním zhodnocení staveb lesních cest" do jeho vlastnictví bylo plněno, takže jeho neuhrazená pohledávka podle restitučního zákona o půdě za vedlejším účastníkem stále činí celkem 13 264 432 Kč. Proto také podal předmětnou žalobu. Soud prvního stupně k tomu - jak již bylo uvedeno - v odůvodnění svého zamítavého rozsudku zejména prohlásil, že účastníci spolu v tomto směru uzavřeli dohodu o narovnání podle občanského zákoníku; odvolací soud byl toho názoru, že se nejednalo o takovou dohodu o narovnání, ale o dovolený způsob náhrady ve smyslu zákona o půdě. Dal sice za pravdu stěžovateli, že lesní cesty nejsou samostatnou věcí, ale součástí pozemků, které byly žalobci vydány, současně však vyslovil názor, že stavby cest představují určitou majetkovou hodnotu a že účastníci se mohli svobodně dohodnout o vypořádání zbývajících, dosud neřešených nároků žalobce na náhradu za znehodnocené stavby, trvalé porosty, živý a mrtvý inventář a znehodnocené lesní cesty. Dovolací soud pak uvedl, že zákon o půdě založil právo oprávněných osob na náhradu za znehodnocení staveb, za trvalé porosty a za odňatý živý a mrtvý inventář, které jsou tedy vymahatelnými nároky. Právo na náhradu za znehodnocené pozemky sice tento zákon nezaložil, ale rovněž nezakázal, aby se oprávněné a povinné osoby dobrovolně i o této náhradě dohodly.
Ústavní soud k těmto právním úvahám soudů - které by za jiných okolností případu mohly mít jistou relevanci - především uvádí, že obecné soudy v určitých fázích svého rozhodování v zásadě vypustily ze svých úvah podstatnou skutečnost, stěžejní pro danou věc, totiž že se jedná o kauzu restituční, případně vyvodily z této skutečnosti nesprávné závěry. Ústavní soud přitom již několikrát zdůraznil, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd a že stát a jeho orgány jsou povinny postupovat podle restitučního zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma má být alespoň částečně kompenzována. Ke splnění účelu a cíle restitucí je proto zejména nutné, aby obecné soudy interpretovaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám vstřícně, v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd, v jejichž důsledku k přechodu majetku došlo. Případné legislativní nedůslednosti různého druhu, jakož i nepředvídatelnost v postupu různých státních orgánů nebo osob jednajících v podstatě za stát nelze vykládat v neprospěch oprávněných osob, nýbrž ve vztahu ke konkrétní věci a s ohledem na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky.
Odvolací soud sice - jak je výše uvedeno - ve věci na rozdíl od soudu prvního stupně správně konstatoval, že na právní vztah z inkriminované dohody účastníků řízení nelze vztáhnout režim institutu narovnání dle občanského zákoníku, jelikož účastníci se pohybují v režimu zákona o půdě, avšak správné, ústavně přijatelné závěry již z toho nevyvodil. I Nejvyšší soud nejdříve správně uvedl, že zákon o půdě založil právo oprávněných osob na náhradu za znehodnocení staveb, za trvalé porosty a za odňatý živý a mrtvý inventář, které jsou tedy vymahatelnými nároky; dodal však, že právo na náhradu za znehodnocené pozemky sice nezaložil, ale rovněž nezakázal, aby se oprávněné a povinné osoby dobrovolně dohodly i o této náhradě. Takto je prý nutno - podle Nejvyššího soudu - vykládat ustanovení §28 zákona o půdě, totiž že povinná osoba nemůže proti oprávněné osobě uplatňovat finanční nebo jiné nároky související s vydávanými věcmi, ani oprávněná osoba nemůže proti povinné osobě uplatňovat jiné nároky související s vydávanou věcí, než jsou uvedeny v tomto zákoně. Takové nároky nemohou být podle Nejvyššího soudu uplatňovány, tedy nejsou vymahatelné. To však prý neznamená, že se účastníci nemohou smluvně dohodnout i o takové náhradě, která výslovně v zákonu uplatněna není. Podle dovolacího soudu je tomu tak v případě, kdy se účastníci dohodli o plnění ze stejného, v zákoně nevyjmenovaného způsobu náhrady, tedy o plnění z nevymahatelného nároku, jakým je nárok na náhradu znehodnocení pozemků. Zde se tedy předpokládá v prvé řadě dohoda účastníků; podle názoru Nejvyššího soudu jejich plná smluvní volnost o formě náhrady není zákonem o půdě omezena, včetně volnosti oprávněné osoby se svým právem volně nakládat, tj. uplatnit je a trvat či netrvat na formě plnění upravené zákonem, či přijmout plnění v jiné, zákonem neupravené formě.
V těchto úvahách však absentuje to podstatné, totiž princip, že takový postup musí být přijímán v prvé řadě se zřetelem na zájem restituenta. Nejde o jakýkoliv soukromoprávní úkon se stranami naprosto rovnými ve smyslu občanského práva, ale o vztah mezi osobou oprávněnou ze specifického restitučního zákona a osobou povinnou, která je zmocněna za stát zjištěné křivdy a jejich finanční vyjádření, které předtím výslovně uznala, v maximální možné míře - ve shodě s obsahem a smyslem konkrétního restitučního zákona - kompenzovat. Restituční nároky jsou nároky zvláštními, neboť jsou projevem snahy demokratického právního státu přiblížit se spravedlnosti a napravit, či alespoň zmírnit, křivdy vzniklé za minulého totalitního režimu, spojeného se současnou právní kontinuitou. Výklad abstrahující od hodnotových představ o reálné nápravě nespravedlností, pokud je v možnostech státu, a nepřihlížející k důsledkům konkrétního restitučního vypořádání, které může restituent oprávněně pociťovat úkorně - přičemž nejde, jako v daném případě, o majetkové hodnoty zanedbatelné - je postupem, jenž hrozí vznikem křivdy další.
Obecné soudy, i když každý s poněkud odlišnou argumentací, v podstatě konstatovaly, že vedlejší účastník, potažmo stát, si vlastně může libovolně započíst v zákoně nevyjmenovaný způsob náhrady, tedy přijmout plnění z nevymahatelného nároku, jakým je zde náhrada údajného zhodnocení pozemků. To, co je v restitučním zákoně koncipováno zejména ve prospěch oprávněných osob, tak bylo vlastně obráceno. Ústavní soud je však přesvědčen, že nelze vyložit k tíži oprávněného restituenta sporný úkon, který tento oprávněný restituent následně popřel a který by - a to zejména - byl zcela zjevně proti jeho zájmům. Je tedy, ve vztahu ke specifikům tohoto případu, v zásadě lhostejné, nebo ne až natolik důležité, zda a jak bylo dosaženo přistoupení stěžovatele k dohodě o vypořádání jeho nároku shora uvedeným způsobem, ať jeho omylem, nepozorností či účelovým jednáním vedlejšího účastníka, protože na tato ujednání nelze položit takové měřítko či důraz jako na oblast ryze občanskoprávní. Pokud stát uznal, že jde o oprávněnou restituci, potom nelze za pomoci účelových výkladů a úkonů orgánů jednajících za stát již přiznaná práva nebo jejich část vlastně popřít. V tomto smyslu lze naopak říci, že zásada smluvní volnosti je v daném případě (v oblasti restitucí neprávem odňatého majetku) modifikována účelem a smyslem restitučního zákona, který - co do principu - takové uplatňování nároků mezi osobami povinnými a oprávněnými nepřipouští (§28 zákona). Uvedené důsledky předmětné dohody by mohly přetrvat pouze v případě, pokud by s nimi stěžovatel skutečně souhlasil a rezignoval na vymáhání svých oprávněných nároků, ať již výslovně, nebo konkludentně; k tomu však nedošlo a stěžovatel naopak proti uvedenému postupu brojil, o čemž svědčí i jím podaná žaloba. Ústavní soud samozřejmě nevylučuje, že by určité dohody podle restitučních zákonů, v daném případě podle zákona o půdě, mohly být uzavírány, ale takové dohody musí ctít smysl a účel restituce, jímž je především zájem restituenta na v současné době uskutečnitelné nápravě křivd; ostatní orgány veřejné moci jsou potom povinny aplikovat tomuto principu přiměřený a vstřícný výklad. Se zřetelem k tomu nelze ignorovat ani stěžovatelův názor, že shora uvedeným "předáním zhodnocených cest" se mu vlastně žádného plnění nedostalo; to jednak proto, že vedlejší účastník na něj nemohl převést vlastnictví k neexistující věci (lesní cesty ani jiné účelové komunikace nejsou stavbou, ale ani samostatnou věcí v právním slova smyslu), jednak proto, že vedlejší účastník v té době již žádné dispoziční právo k předmětu plnění ani neměl, což stěžovatel pociťuje jako svého druhu absurdní situaci, neboť si svůj oprávněný nárok de facto uhradil sám, ze svého již existujícího majetku. Stát, jeho orgány veřejné moci a povinné orgány podle restitučního zákona se nemohou v restitucích chovat tak, že to, co jednou jako nárok uznají, vzápětí za pomoci účelových úkonů a sofistikované interpretace zase odeberou, nota bene s odůvodněním, že s tím oprávněný údajně souhlasil.
Podle mínění Ústavního soudu jsou tyto ústavněprávní argumenty dostatečnou odpovědí i na obsah vyjádření vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti.
Ze všech uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny.
Za tohoto stavu se již Ústavní soud ostatními námitkami stěžovatele nezabýval, neboť by to bylo nadbytečné.
Bude nyní na obecných soudech, aby náležitě zvážily okolnosti, na něž Ústavní soud klade důraz, a aby - i se zřetelem na existující skutková zjištění, popř. na skutková zjištění, jejichž potřeba případně ještě vyjde najevo - vydaly rozhodnutí, jímž budou základní práva a svobody účastníků řízení dostatečnou měrou chráněny.
Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozsudky obecných soudů zrušil.