ECLI:CZ:US:2008:2.US.1345.08.1
sp. zn. II. ÚS 1345/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. června 2008 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti RNDr. V. V., zastoupené JUDr. Pavlem Omelkou, advokátem se sídlem Sadová 6, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2008 sp. zn. 20 Cdo 5466/2007 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2006 sp. zn. 26 Co 380/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Brně změnil k odvolání oprávněného - Ing. M. V. usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 4. 5. 2005 č. j. 13 E 1138/2000-145 ve věci výkonu rozhodnutí o vyklizení bytu tak, že podle rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 4. 2. 1998 č. j. 7 C 262/96-122, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2000 sp. zn. 13 Co 465/98, nařídil výkon rozhodnutí vyklizením ve výroku specifikovaného bytu. Dále rozhodl o konkrétním způsobu vyklizení bytu a rovněž uložil stěžovatelce (povinné) zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů výkonu rozhodnutí částku 6 866,- Kč a na náhradu nákladů výkonu rozhodnutí v odvolacím řízení částku 9 708,- Kč.
Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka dovolání, které odůvodnila tím, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkových zjištění, které nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nesprávnost právního posouzení stěžovatelka spatřovala zejména v tom, že se odvolací soud dostatečně nezabýval otázkou přiměřenosti náhradního bytu.
Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením dovolání stěžovatelky zamítl, neboť se stěžovatelce nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí. V odůvodnění Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že se odvolací soud náležitě vypořádal se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí, neztotožnil se tak s tvrzením stěžovatelky, že se odvolací soud měl zabývat především otázkou přiměřenosti náhradního bytu, neboť poté, co se odvolací soud v napadeném usnesení velmi pečlivě zabýval hodnocením zajištěné bytové náhrady, ji správně posuzoval z hlediska způsobilosti daného bytu zabezpečit stěžovatelce a členům její domácnosti lidsky důstojné bydlení, přičemž zjištěný byt nijak nemusel porovnávat s bytem vyklizovaným. Proto v závěru konstatoval, že námitkám stěžovatelky nemohl přisvědčit, neboť "z obsahu spisu především vyplývá, že oprávněným tvrzená velikost bytu, ani jeho vybavenost nebyla (stěžovatelkou) v průběhu vykonávacího řízení nijak rozporována a v tomto směru nebylo soudu navrženo ani provedení dalších důkazů." (str. 4 usnesení NS).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti poté, co zrekapitulovala průběh řízení před obecnými soudy, předložila obdobnou argumentaci jako v průběhu dovolacího řízení a o níž má za to, že podporují jí tvrzené porušení práva na spravedlivý proces základních práv. Jako hlavní důvody podání ústavní stížnosti stěžovatelka označila zejména skutečnost, že napadené usnesení odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, což mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále stěžovatelka namítala rozpor mezi meritorním rozhodnutím v řízení o zrušení práva společného nájmu bytu a rozhodnutím odvolacího soudu v exekučním řízení, a rovněž nesprávné posouzení otázky přiměřenosti náhradního bytu. Ve vztahu k dovolacímu soudu pak stěžovatelka konstatovala, že tato pochybení nikterak neodstranil a omezil se pouze na výklad §712 odst. 2 obč. zák., aniž by se vypořádal s jejími námitkami. Proto navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti především brojí proti rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu, v petitu ovšem navrhla pouze zrušení usnesení Krajského soudu v Brně. Ústavní soud nicméně vzhledem ke své dřívější judikatuře a také k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, týkající se otázky interpretace vůle a projevu ve vyjádření petitu ústavní stížnosti (např. rozhodnutí ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena v. ČR nebo rozhodnutí ze dne 25. 5. 2004 ve věci Kadlec a ostatní v. ČR), přistoupil k přezkumu obou shora zmíněných rozhodnutí, a to z důvodu přezkoumání řízení jako celku.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374, 375).
Předložené argumenty, o nichž měla stěžovatelka za to, že podporují její tvrzení o porušení jejího práva na spravedlivý proces, jsou v podstatě opakováním námitek, které již uplatnila v řízení před obecnými soudy a s jejichž právními závěry v rovině jednoduchého práva polemizuje i v ústavní stížnosti. Po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že Krajský soud v Brně věc po právní stránce hodnotil a právní normy aplikoval s ohledem na ústavní principy prozařujícími do oblasti civilního práva a v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. S námitkami stěžovatelky se řádně vypořádal a své rozhodnutí podrobně odůvodnil. Samu okolnost, že těmto námitkám odvolací soud nepřisvědčil, nelze v žádném případě považovat za porušení práva na spravedlivý proces. S těmito právními závěry odvolacího soudu se následně ztotožnil i Nejvyšší soud ve svém usnesení, což také podrobně odůvodnil. Ústavní soud proto neměl důvod se těmito námitkami jakkoli dále zabývat, natož k nim cokoli dodávat. Ostatně ani stěžovatelka v ústavní stížnosti v tomto ohledu žádná nová tvrzení nepředložila. Postup obecných soudů tak nelze označit za svévolný a napadená rozhodnutí proto neporušila základní práva stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2008
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu