ECLI:CZ:US:2008:2.US.1432.08.1
sp. zn. II. ÚS 1432/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti společnosti LINETA Severočeská dřevařská společnost a. s., se sídlem Praha 7, Poupětova 3, zastoupené JUDr. Josefem Svobodou, advokátem se sídlem Praha 7, Poupětova 3, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 4. 2008 č. j. 10 Co 963/2007-318, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, a to konkrétně v části, jíž byl změněn výrok VII. rozsudku soudu prvního stupně tak, že stěžovatelce (v rozsudku označené jako žalovaná 1) a žalovaným 2) a 4) byla uložena povinnost zaplatit žalobkyním a), b) a c) náklady řízení před soudem prvého stupně. Stěžovatelka má za to, že napadenou částí rozsudku bylo zasaženo do jejích základních práv garantovaných v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení těchto práv spatřuje v tom, že se odvolací soud nevypořádal s její argumentací uplatněnou v řízení před soudem prvního stupně a svůj výsledný právní názor řádně nezdůvodnil. Má za to, že pouze obecné odůvodnění rozhodnutí není v souladu s ústavním pořádkem. V tomto směru odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 103/99. Namítá také, že nebyla seznámena s odvoláním žalobkyň.
Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených bylo zjištěno následující:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 18. 7. 2007 č. j. 13 C 107/92-289 bylo v souvislosti s uloženou povinností vydat žalobkyním a), b) a c) nemovitosti blíže označené ve výroku I. tohoto rozsudku rozhodnuto, že tyto žalobkyně a žalovaní 1), 2) a 4) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení (viz výrok VII. rozsudku). Tento nákladový výrok odůvodnil soud prvního stupně ustanovením §150 o.s.ř. Důvody hodné zvláštního zřetele shledal v povaze projednávaného restitučního sporu. O odvolání žalobkyň, které napadly pouze výrok VII. o náhradě nákladů řízení, rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem tím způsobem, že rozsudek soudu prvního stupně v napadené části změnil tak, že stěžovatelce a žalovaným 2) a 4) uložil povinnost zaplatit žalobkyním a), b) a c) náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 70.651,- Kč, a to společně a nerozdílně. Změněný nákladový výrok odůvodnil tím, že žalobkyně měly ve věci úspěch a proto jim dle §142 odst. 1 o. s. ř. náleží náhrada účelně vynaložených nákladů řízení. Uvedl, že v pouhé skutečnosti, že se jedná o restituční řízení a vlastnické vztahy mezi účastníky byly nejasné, nelze spatřovat důvody pro postup dle §150 o. s. ř., když je třeba vzít v úvahu i skutečnost, že žalobkyně jsou v postavení oprávněných osob, nikoli osob povinných, které se bránily oprávněnému požadavku žalobkyň s neúspěchem.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud zdůrazňuje, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující závěr o porušení jejich základních práv či svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem (srov. např. I. ÚS 633/05).
Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je výlučnou doménou obecných soudů. Ústavní soud při posuzování této problematiky, která je ve vztahu k předmětu řízení zásadně podružná, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, a to v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení.
Výše uvedené závěry platí o to více v případě rozhodování podle ustanovení §150 o. s. ř., jehož aplikace je svou podstatou výjimečná, neboť pouze v případě, zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Je pouze věcí obecného soudu, aby uvážil, zda dané ustanovení aplikuje či nikoliv. I vymezování obsahu tohoto relativně neučitého pojmu je úkolem obecných soudů, a to vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu tedy nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, neboť se jedná o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů (srov. např. I. ÚS 152/06, I. ÚS 47/08).
V projednávané věci, ač bylo nepochybné, že žalobkyně měly ve věci plný úspěch a dle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. jim příslušelo právo na náhradu nákladů řízení, soud prvního stupně aplikoval ustanovení §150 o. s. ř., když za důvod zvláštního zřetele hodný shledal povahu projednávaného restitučního sporu. Odvolací soud se ovšem s jeho názorem neztotožnil, důvody pro užití §150 o. s. ř. neuznal a úspěšným žalobkyním náhradu účelně vynaložených nákladů řízení podle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. přiznal. V odůvodnění napadeného rozhodnutí pak dostatečně přesvědčivě své závěry vysvětlil. Nelze proto přisvědčit stěžovatelčině námitce, že napadené rozhodnutí není řádně odůvodněno.
V postupu odvolacího soudu, který při rozhodování nákladů řízení přihlédl k výsledku sporu, tedy k tomu, že stěžovatelka coby povinná osoba se bránila důvodnému požadavku žalobkyň coby oprávněných osob neúspěšně, tedy Ústavní soud neshledal žádnou libovůli, která by mohla vést k vydání zrušujícího nálezu.
K námitce, že stěžovatelce nebylo doručeno odvolání žalobkyň, které směřovalo výlučně proti výroku soudu prvního stupně o nákladech řízení, lze poukázat na právní závěr obsažený v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 191/06, podle něhož "ústavní princip rovnosti stran, resp. princip rovnosti zbraní podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy není porušen ve všech případech, kdy s použitím ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř. soud nedoručí stejnopis odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení ostatním účastníkům řízení; při zvažování toho, zda stejnopis odvolání je třeba doručovat ostatním účastníkům řízení a zda má být nařízeno jednání, je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu". Je-li tedy z dosavadního průběhu řízení, jakož i z odvolání zřejmé, že "případné vyjádření protistrany by s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci nemohlo nijak přispět k objasnění věci a k rozhodování odvolacího soudu, není zapotřebí trvat na doručení stejnopisu odvolání ostatním účastníkům. Tak tomu bylo i v projednávané věci, kdy odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení vyšel ze stejného skutkového základu jako soud prvního stupně a pouze neshledal důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů v řízení plně úspěšným žalobkyním.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil v postupu odvolacího soudu porušení jakýchkoli ústavních práv stěžovatelky, nezbylo mu, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu