ECLI:CZ:US:2008:2.US.1552.07.3
sp. zn. II. ÚS 1552/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Ivany Janů a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti Ing. P. H., zastoupeného JUDr. Přemyslem Kubíčkem, advokátem se sídlem Praha 1, Žitná 25, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007 č. j. 28 Cdo 339/2007-243, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2006 č. j. 22 Co 14/2006-214, a rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 4. 5. 2005 č. j. 5 C 316/2001-156, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 6. 2007, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavních práv, a to práva na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces. Současně žádá o odložení vykonatelnosti napadených rozsudků Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - východ.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve obsáhle rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy, které nepovažuje za spravedlivé. Nejvyššímu soudu vytýká, že odmítl jeho dovolání, aniž by se vypořádal s dovolacími námitkami a aniž by se zabýval věcí meritorně a zkoumal dopady nabytí majetku z absolutně neplatného právního úkonu. Dle něj měla být otázka aktivní legitimace posouzena z hlediska hmotněprávního tak, že je stěžovatel coby žalobce v řízení o vyklizení nemovitostí aktivně legitimován jako závětní dědic, jemuž bylo nesprávným postupem státu (bývalého státního notářství a opatrovnického soudu) upřeno právo s věcí disponovat. V tomto směru odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2501/98, které dovolací soud sám v napadeném usnesení citoval, ale nerespektoval. Dle něj tedy Nejvyšší soud pochybil tím, že nepřipustil dovolání ve věci, v níž obecné soudy rozhodly v rozporu s uvedeným rozhodnutím. Pokud jde o otázku, zda právní předchůdkyně žalované byla oprávněnou vlastnicí předmětných nemovitostí, má stěžovatel za to, že na věc se nemohly vztahovat restituční zákony a veškeré akty státu, tedy i vydání v rámci restitucí, jsou nicotné, neboť stát nemohl být nikdy vlastníkem nemovitostí, které nabyl na základě neplatného právního úkonu. Rozhodnutí o vlastnictví v dědickém řízení má dle jeho názoru přednost před rozhodnutím v restituční věci, které bylo vydáno na základě nesprávných a nepravdivých údajů. Stěžovatel vznáší výhrady i proti procesnímu postupu soudů. Pokud odvolací soud považoval, na rozdíl od soudu prvního stupně, dědické řízení za dosud neskončené, jedná se dle něj o změnu právního, nikoli skutkového posouzení a Nejvyšší soud se měl věcí zabývat.
Ze spisu Okresního soudu Praha - východ, sp. zn. 5 C 316/2001, který si Ústavní soud k projednání a rozhodnutí věci vyžádal, bylo zjištěno následující:
Okresní soud Praha - východ zamítl napadeným rozsudkem žalobu, jíž se stěžovatel spolu s dalšími žalobci domáhali stanovení povinnosti žalované vyklidit pozemky blíže specifikované ve výroku I. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobci neprokázali (v dědickém ani v jiném řízení), že by se stali vlastníky předmětných pozemků, a nejsou tak aktivně legitimováni k podání žaloby na vyklizení.
O odvolání stěžovatele a druhé žalobkyně rozhodl Krajský soud v Praze druhým napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Shledal sice nesprávným skutkové zjištění soudu I. stupně o tom, že dědické řízení po právním předchůdci účastníků řízení K. H. je pravomocně skončeno, toto zjištění však nepovažoval za podstatné pro rozhodnutí ve věci. Za klíčové označil zjištění, že právní předchůdkyně žalované získala některé z předmětných pozemků na základě pravomocných rozhodnutí Okresního úřadu Praha - východ, vydaných podle §9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), a ostatní pozemky získala na základě jiných právních skutečností než děděním po K. H., jak tvrdí žalobci, kterým ve vztahu k nim nesvědčí aktivní věcná legitimace.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost vyvozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud toto dovolání třetím napadeným rozhodnutím odmítl jako nepřípustné, neboť závěry odvolacího soudu shledal za souladné jak s hmotným právem, tak i s ustálenou judikaturou.
K ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřili účastníci řízení. Nejvyšší soud ve svém vyjádření vyslovil přesvědčení, že právní názory uplatněné v napadeném usnesení odpovídají standardnímu výkladu ustanovení, upravujících otázku přípustnosti dovolání. Odkázal na svou judikaturu i judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že dovolání přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. neslouží k nápravě každé konkrétní nesprávnosti, nýbrž jen takové, jejíž odstranění může mít širší judikatorní přesah, což se v projednávaném případě nenastalo. Dle jeho názoru stížnost nemůže obstát ani v rovině ústavněprávní, a proto ji navrhuje odmítnout, popř. zamítnout. Krajský soud v Praze i Okresní soud Praha - východ ve vyjádřeních plně odkázaly na svá rozhodnutí a jejich odůvodnění.
Uvedená vyjádření neobsahují žádné nové relevantní skutečnosti, proto nebylo třeba je zasílat stěžovateli k případné replice.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Meritum ústavní stížnosti představují námitky stěžovatele vztahující se k usnesení Nejvyššího soudu (jímž bylo odmítnuto jeho dovolání jako nepřípustné), kterému stěžovatel vytýká, že se nezabýval dovoláním věcně, nevypořádal se se všemi argumenty uplatněnými v dovolání a nerespektoval svou judikaturu, čímž porušil ústavně garantované právo na spravedlivý proces a v konečném důsledku i právo vlastnit majetek. Stejných ústavních práv se dovolává i ve vztahu k rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu, kterým vytýká, že mu upřely aktivní legitimaci.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy). Nepřísluší mu ani podávat výklad podústavního práva a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně zdůraznil, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou především záležitostí obecných soudů. Ústavní soud je oprávněn toliko přezkoumat, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje ustálené soudní praxi a není-li naopak výrazem interpretační libovůle.
Ohledně napadeného rozhodnutí dovolacího soudu Ústavní soud zdůrazňuje, že Nejvyšší soud posuzoval toliko otázku, zda stěžovatelem podané dovolání je přípustné, když v úvahu přicházela přípustnost výhradně podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Ve vazbě na ustálenou judikaturu Ústavního soudu je nutno uvést, že usnesení, jímž dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, je rozhodnutím deklaratorní povahy, které autoritativním způsobem konstatuje neexistenci práva stěžovatele podat dovolání (viz např. III. ÚS 40/93, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, nález č. 6). Předmětem ústavní stížnosti směřující proti takovému rozhodnutí je případná denegatio iustitiae, a nikoli samotné subjektivní právo stěžovatele (viz usnesení III. ÚS 372/06 ze dne 15. 11. 2007).
Za rozhodnutí "po právní stránce zásadního významu" nutno považovat zejména ta, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež z této povahy není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Přesněji řečeno, úvahu dovolacího soudu, zda se jedná o otázku zásadního právního významu (§237 odst. 3 o.s.ř.) není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat, jestliže - se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím - nejde o projev svévole (srov. nález III. ÚS 40/93, usnesení III. ÚS 116/94, II. ÚS 644/04, III. ÚS 466/06).
O protiústavnost - ve smyslu uvedené "svévole" však v případě napadeného usnesení dovolacího soudu zjevně nejde.
Dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí v souladu se svou ustálenou praxí vyložil, proč stěžovatelem předestřené námitky (že mělo být přerušeno řízení do skončení dědického řízení, že odvolací soud jinak právně hodnotil zjištěný skutkový stav, že rozhodnutí o vlastnictví v dědickém řízení má přednost před rozhodnutím orgánu rozhodujícího v restitučních věcech, vydaného na základě nesprávných údajů, že v případě správních rozhodnutí šlo o paakt) nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. Při řešení jednotlivých námitek odkázal na svou judikaturu i judikaturu Ústavního soudu a dovodil, že závěry odvolacího soudu jsou v souladu jak s hmotným právem, tak i s ustálenou rozhodovací praxí. Jeho podrobně odůvodněným závěrům nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout. Ústavní soud na ně plně odkazuje, aniž by považoval za nutné je opakovat či doplňovat.
Pokud stěžovatel dovolacímu soudu vytýká, že nerespektoval své dřívější rozhodnutí ve věci sp. zn. 22 Cdo 2501/98, na něž sám odkázal, z napadeného usnesení vyplývá, že na uvedené rozhodnutí Nejvyšší soud upozornil nad rámec svého odůvodnění toliko ve vztahu k námitce, že odvolací soud měl přerušit řízení. Zmiňované rozhodnutí nadto neřeší stěžovatelem nastíněnou otázku, zda rozhodnutí o vlastnictví v dědickém řízení má přednost před rozhodnutím pozemkového úřadu vydaného podle ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. Jak uvedl Nejvyšší soud, takové rozhodnutí je třeba chápat jako rozhodnutí konstituující vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti a soud v občanském soudním řízení nemůže dospět k závěru, že vlastníkem dotčené nemovitosti je osoba jiná než oprávněná (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2666/2004, nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 257/96, Sbírka nálezu a usnesení ÚS, sv. 9, č. 147). To platí vždy, pokud nedošlo ke zrušení správního rozhodnutí, což se v projednávaném případě nestalo. Obecné soudy jsou mimo rámec správního soudnictví oprávněny přezkoumávat správní akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda jde o akty nicotné. Obecné soudy ovšem žádný důvod nulitnosti rozhodnutí pozemkového úřadu neshledaly, naopak dospěly k závěru, že rozhodnutí, kterými právní předchůdkyně žalované nabyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem, jsou řádnými správními rozhodnutími, jimiž bylo završeno restituční řízení. Těmto závěrům Nejvyššího soudu, jež korespondují s ustálenou soudní praxí i judikaturou Ústavního soudu, nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout.
Ústavní soud neshledal důvodnými ani námitky směřující proti rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího.
Za situace, kdy stěžovatel spolu s dalšími žalobci v žalobě na vyklizení nemovitostí tvrdili, že jsou spoluvlastníky předmětných pozemků jako dědicové po K. H. když toto dědické řízení není doposud pravomocně skončeno, obecné soudy nepochybily, když zkoumaly první a základní předpoklad úspěšnosti takové žaloby, tj. otázku prokázání vlastnického práva žalobců, neboť aktivní legitimaci k podání žaloby na vyklizení dle ustanovení §126 odst. 1 o.z. má pouze vlastník věci. Ačkoli se odvolací soud zcela neztotožnil s právním hodnocením soudu prvního stupně, jeho výsledný právní závěr o tom, že žalobci nejsou aktivně legitimováni k podání žaloby na vyklizení, nezpochybnil. Výklad podaný odvolacím soudem není zjevně svévolný, nepostrádá racionální základ a zohledňuje judikaturu Nejvyššího soudu i soudu Ústavního, na níž adresně odkazuje ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud. V kontextu ústavněprávní námitky nedostatku spravedlivého procesu nelze ani postupu odvolacího soudu cokoli vytknout.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by při projednání žaloby na vyklizení došlo ze strany obecných soudů k odepření spravedlnosti. Pouhý nesouhlas stěžovatele se závěry soudů nelze vykládat jako porušení článku 36 odst. 1 Listiny. Vzhledem k výsledku řízení nemohlo být zasaženo ani do stěžovatelova práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Ze stejných důvodů Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Předmětný návrh má totiž ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2008
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu