ECLI:CZ:US:2008:2.US.2677.08.1
sp. zn. II. ÚS 2677/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. I. Ž. a R. Ž., obou zastoupených Mgr. Kamilou Petrusovou, advokátkou se sídlem Rumunská 1, Praha, proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 31. 3. 2008 č. j. 14 C 214/2007-79, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2008 č. j. 23 Co 263/2008-109, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, a to s odkazem na údajné porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Příbrami napadeným rozsudkem rozhodl ve věci určení výživného pro zletilou dceru stěžovatelů tak, že stěžovatel je povinen přispívat na výživu žalobkyně (dcery) od 16. 10. 2007 částkou 5.000,- Kč měsíčně, stěžovatelka částkou 1.500,- Kč měsíčně a rovněž rozhodl o splátkách dlužného výživného od 16. 10. 2007. Krajský soud v Praze odvolání stěžovatelů zamítl, pouze změnil výroky o dlužném výživném.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že se pro své děti snažili vytvořit ty nejlepší rodinné podmínky, aby se mohly věnovat studiu. Snažili se o pozitivní rozvoj jejich osobností a byli přesvědčeni, že děti vychovali v jedince, kteří své rodiče ctí a respektují. Protiústavní je závěr odvolacího soudu, že v posuzovaném případě ze všech okolností vyplynulo, že stěžovatelé životním vzorem a příkladem pro žalobkyni jednoznačně nebyli. Ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně to z žádných okolností nevyplynulo, přičemž odvolací soud odmítl veškeré navrhované důkazy a spokojil se pouze se skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. V případě názoru okresního soudu považují stěžovatelé za protiústavní závěry, jimiž jsou hodnoceny vzájemné vztahy mezi účastníky, jakož i nevhodné chování stěžovatelů k žalobkyni, přičemž pro takovéto závěry neměl dle stěžovatelů soud jediný důkaz. Absolutně pak nesouhlasí stěžovatelé se závěrem soudu, že jimi navržení svědci by nemohli již uvést žádné podstatnější skutečnosti, maximálně by se jednalo pouze o zprostředkovaná vyjádření, která by na zjištěný skutkový stav nemohla mít vliv. Soud prvního stupně tak předjímal stav, který nejenže ani nezjistil, ale ani mu nepřísluší hodnotit, což stěžovatelé vnímají jako další porušení jejich práva na spravedlivý proces.
Stěžovatelé napadají závěry obecných soudů, konkrétní argumentace je však jen pokračováním argumentace uplatněné stěžovateli již v řízení před obecnými soudy, že soudy údajně nesprávně aplikovaly ustanovení §91 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, v platném znění (dále jen "zák. o rodině"), neboť přiznání výživného je s ohledem na jednání žalobkyně v rozporu s dobrými mravy (§96 odst. 2 uvedeného zákona).
Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší obecným soudům, to vše ovšem za předpokladu, že jimi není porušeno ústavně zaručené právo. Proto i otázka, zda jsou dány důvody pro stanovení výživného, je zásadně věcí obecných soudů a není na Ústavním soudu, aby do věci v tomto směru zasahoval, pokud se však obecné soudy nedopustí excesu. Jestliže obecné soudy respektují záruky určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu, zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením neztotožňoval. K provádění důkazů a k jejich hodnocení jsou Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") pověřeny právě soudy (čl. 90 Ústavy) a soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústavy). Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců vyplývá také zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.). Na základě tohoto principu soud v každé fázi řízení váží, které důkazy, s ohledem na navrhovaný petit, je třeba provést, příp. jak doplnit dokazování. Provedené důkazy hodnotí soud podle své úvahy jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti, přičemž jen jemu přísluší rozhodnout, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv.
Obecné soudy - nahlíženo na obě napadená rozhodnutí kontextuálně, in globo - řádně odůvodnily závěr, dle něhož nárok žalobkyně je odůvodněn a není v rozporu s dobrými mravy, což tvrdili stěžovatelé. V této souvislosti stěžovatelé poněkud pomíjí skutečnost, že v dané věci bylo rozhodováno ve dvou stupních a napadená rozhodnutí tak tvoří jeden celek. I kdyby bylo možné shledávat jisté dílčí nedostatky v napadeném rozhodnutí soudu jednoho stupně, bylo by to zhojitelné nahlížením na řízení jako celek, tedy v materiálním duchu, pakliže by tento dílčí nedostatek nedopadal i na další rozhodnutí soudu. Z tohoto pohledu se v jistém směru lze ztotožnit s námitkou stěžovatelů rozporující závěr odvolacího soudu "...pokud rodiče sami porušují zásadu, že mají být svým dětem vhodným životním vzorem a příkladem. V posuzovaném případě ze všech okolností vyplývá, že žalovaní takovým životním vzorem a příkladem pro žalobkyni jednoznačně nebyli." Odvolací soud však na podporu takového kategorického závěru neuvedl argumentaci. Rozhodující ale je, že soud prvního stupně takto předmětné rodinné vztahy kategoricky nehodnotil. Přijal totiž "toliko" konkluzi, že a) se rodiče (ostatně stejně jako žalobkyně) někdy chovali nevhodně; b) sami stěžovatelé mají ve společném soužití určité problémy; c) syn stěžovatelů coby svědek potvrdil tvrzení žalobkyně o tom, že se od stěžovatelky měli dozvědět, že stěžovatel navázal mimomanželskou známost; d) stěžovatelé učinili v mezidobí kroky k odhlášení žalobkyně z trvalého pobytu z jejich bytu; e) a - ne-li především - že žalobkyně projevila snahu v rámci svých možností a schopností navázat kvalitnější kontakt s rodiči prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí, což se jí ale díky postoji obou stěžovatelů nemělo podařit. Uvedené závěry ostatně stěžovatelé v ústavní stížnosti ani nevyvrací.
Závěr soudů, že vzhledem k popsaným skutečnostem by bylo nekorektní, aby se dovolávali dobrých mravů pouze stěžovatelé jako osoby povinné na úkor žalobkyně, která studuje a snaží si přivydělat, lze považovat za řádně odůvodněný, prostý excesivního vybočení z nabízejícího se úsudkového pole a nejsoucí v rozporu s požadavky spravedlnosti. Skutečnost, že s tímto závěrem stěžovatelé nesouhlasí, nezakládá bez dalšího odůvodněnost ústavní stížnosti.
Rovněž rozsah provedeného dokazování v řízení před obecnými soudy byl postačující pro rozhodnutí o povinnosti stěžovatelů platit žalobkyni výživné. Co se týče námitky navržených a neprovedených důkazů, je třeba konstatovat, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení, případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Z ústavněprávního hlediska je třeba se zabývat především tím, zda obecný soud řádně odůvodnil neprovedení navrženého důkazu. Z napadeného rozsudku okresního soudu vyplývá, že dle jeho názoru ke zkoumané otázce, tj. k chování účastníků, již byli vyslechnuti svědci, kteří se víceméně k ní mohli přímo vyjádřit a nadto navržení svědci by se nemohli přímo vyjádřit k tomu, jak se ten který z účastníků choval k druhému, maximálně by se jednalo pouze o zprostředkovaná vyjádření, která by na zjištěný skutkový stav nemohla mít vliv. Dle náhledu Ústavního soudu je takto provedené odůvodnění ústavně konformní. Stěžovatelé svou argumentací v ústavní stížnosti k tomuto důsledně vzato ad absurdum vylučují paušálně možnost soudů odmítnout důkazní návrh pro nadbytečnost (neboť by se jednalo již o nepřípustné předjímání), což však není postup nijak nerozumný či rozporný s požadavky na spravedlivý proces a naopak usiluje o žádoucí soulad se zásadou efektivity a hospodárnosti soudního řízení, což v důsledcích zabraňuje též porušování komponentu práva na spravedlivý proces, tj. práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Povinnost soudu vždy provést účastníky navržený důkaz, bez ohledu na jeho "obsah", by naopak značil nadměrný formalismus jsoucí v rozporu se zásadou efektivity a hospodárnosti soudního řízení.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu