ECLI:CZ:US:2008:2.US.2722.08.1
sp. zn. II. ÚS 2722/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. B., zastoupeného Mgr. Milanem Musilem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 20 Co 393/2008-73 ze dne 17. října 2008, a č. j. 20 Co 435/2008-96 ze dne 14. listopadu 2008, a usnesením Okresního soudu v Náchodě č. j. 0 Nc 1454/2008-39 ze dne 19. září 2008, a č. j. 0 Nc 1454/2008-77 ze dne 21. října 2008, spojené s žádostí o projednání věci mimo pořadí, za účasti 1) Krajského soudu v Hradci Králové a 2) Okresního soudu v Náchodě, jako účastníků řízení, a M. B., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem, který v průběhu řízení rozšířil, na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčen na svých ústavně garantovaných právech. Konkrétně namítá porušení základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen " Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Usnesením soudu prvého stupně z 19. září 2008 bylo do 22. října 2008 prodlouženo předběžné opatření nařízené usnesením téhož soudu ze dne 22. srpna 2008, kterým bylo stěžovateli uloženo, aby dočasně opustil dům na adrese svého bydliště a přilehlý pozemek, jakož i jeho bezprostřední okolí, dále aby do tohoto domu nevstupoval a aby se zdržel setkávání s vedlejší účastnicí řízení (dále jen "manželka"), jakož i navazování kontaktů s ní. K odvolání stěžovatele bylo toto usnesení potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze dne 17. října 2008. Usnesením soudu prvého stupně z 21. října 2008 bylo uvedené předběžné opatření prodlouženo do 22. ledna 2009, a k odvolání stěžovatele bylo toto usnesení potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze 14. listopadu 2008.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti a jejím rozšíření namítl porušení práva na spravedlivý proces. Nesouhlasí se způsobem, jakým obecné soudy zjišťovaly skutkový strav věci a jak se vypořádaly s jeho tvrzeními a důkazy. Soudu prvního stupně vytýká, že vůbec nezkoumal skutečný stav věci, k čemuž ve druhém případě ostatně ani neměl čas s ohledem na to, že rozhodnutí vydal následujícího dne po podání návrhu. Rozhodl tedy pouze na základě tvrzení manželky, která posoudil bez dalšího jako pravdivá a nevzal přitom do úvahy, za jakých okolností návrh na prodloužení předběžného opatření podala. Uvedl, že k tomu došlo v době, kdy již byl z místa posledního společného bydliště odstěhován a před soudem probíhalo opatrovnické řízení ohledně společných dětí a rozvodové řízení. Zdůraznil, že v řízení před obecnými soudy důrazně popíral, že by manželku či děti jakkoliv fyzicky napadl či psychicky týral. Tvrzení manželky o opaku považuje za účelová v tom smyslu, že si tímto způsobem chce vylepšit pozici v rozvodovém řízení a v řízení o vypořádání společného majetku. Odvolacímu soudu vytýká, že se s jeho námitkami uvedenými v odvolání vypořádal pouhým konstatování, že nebylo prokázáno, že od nařízení předběžného opatření došlo k takové změně skutečností, na základě kterých bylo předběžné opatření nařízeno a pro které by již nařízené předběžné opatření ztratilo svůj význam. Ze strany obecných soudů tak podle názoru stěžovatele došlo k porušení rovnosti účastníků řízení.
4. Ústavní soud si stran posouzení námitek stěžovatele ohledně průběhu řízení před obecnými soudy vyžádal spis Okresního soudu v Náchodě, sp. zn. 0 Nc 1454/2008. Z něj zjistil, že manželka podala návrh na vydání předběžného opatření podle ustanovení §76b o. s. ř. podáním došlým soudu dne 22. srpna 2008. Návrhu předcházelo rozhodnutí Policie České republiky č. j. ORNA-7511-4/ČJ-2008-16 ze dne 15. srpna 2008 o zákazu vstupu stěžovatele do domu na adrese jeho bydliště a do jeho nejbližšího okolí. Uvedené rozhodnutí bylo rozhodnutím Policie České republiky, č. j. PVC -8416/ČJ-2008-PZ ze dne 18. září 2008 potvrzeno a stížnost stěžovatele proti němu byla zamítnuta. Soud prvého stupně vydal dne 22. srpna 2008 předběžné opatření, kterým stěžovateli uložil, aby dočasně opustil dům na adrese svého bydliště a přilehlý pozemek, jakož i jeho bezprostřední okolí, dále aby do tohoto domu nevstupoval, a aby se zdržel setkávání s manželkou, jakož i navazování kontaktů s ní. V odůvodnění rozhodnutí konstatuje listinné důkazy, jimiž má za osvědčené, že je dán důvod pro vydání vysloveného předběžného opatření, mezi jinými i výpověďmi dětí stěžovatele. K odvolání stěžovatele bylo toto usnesení v meritu věci potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze dne 25. září 2008. Dne 19. září 2008 podala manželka návrh na prodloužení předběžného opatření a soud o tomto návrhu rozhodl usnesením z 19. září 2008 tak, že předběžné opatření prodloužil o jeden měsíc. Vyšel přitom ze zjištění učiněných v předchozím řízení, mezi jinými tedy i z toho, že již v té době probíhalo mezi účastníky řízení o úpravu práv a povinnosti k nezletilým a řízení o rozvod manželství. Toto usnesení bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze dne 17. října 2008. Následně podala manželka dne 20. října 2008 návrh na prodloužení předběžného opatření o tři měsíce, a tomuto návrhu bylo vyhověno usnesením soudu prvého stupně z 21. října 2008, které bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze dne 14. listopadu 2008.
5. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda je napadené předběžné opatření, upravující toliko zatímně poměry, způsobilé zasáhnout do základních lidských práv a svobod. Dospěl k závěru, že v projednávané věci tomu tak je, neboť aktuálně a bezprostředně zasahuje do práv stěžovatele na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, do práva na majetek podle čl. 11 Listiny, do práva na nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 Listiny, a nepřímo je také způsobilé zasáhnout do rodičovských práv, resp. práv dětí na výchovu rodičů podle čl. 32 Listiny. Nic na tom nemění skutečnost, že porušení těchto práv stěžovatel netvrdí, protože Ústavní soud je při své činnosti vázán toliko návrhem a nikoliv důvody k němu. Proto je ústavní stížnost přípustná, i když jde o úpravu poměrů, jež má pouze dočasnou povahu (srov. sp. zn. II. ÚS 299/01 z 14. srpna 2001, sp. zn. II. ÚS 990/08 z 18. září 2008).
6. Shora uvedené má přitom význam i pro žádost stěžovatele o přednostní projednání, o kterém nebylo třeba rozhodovat, neboť věc byla bez odkladu vyřízena.
7. Ústavní soud předesílá, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Do pravomoci Ústavního soudu proto nespadá "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, pokud tyto soudy při svém rozhodování respektují zákonné podmínky.
8. Zákon nepředpokládá, že by soud měl provádět při rozhodování o nařízení předběžného opatření dokazování. Předběžné opatření ovšem může být nařízeno až tehdy, bylo-li prokázáno, že existuje potřeba upravit zatímně poměry účastníků, přičemž ostatní rozhodné skutečnosti musí být alespoň osvědčeny a musí se tedy jevit alespoň jako pravděpodobné (srov. Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C.H. Beck, 2006. str. 299; sp. zn. IV. ÚS 637/05 z 7. února 2006). Všechny okolnosti, které jsou významné pro rozhodnutí o předběžném opatření se tedy musí podávat z návrhu nebo z listin, které byly k návrhu připojeny, popřípadě byly soudu jinak předloženy (Bureš, J. a kol. op. cit. str. 300). Pokud tedy stěžovatel napadá absenci dokazování, jedná se o argumentaci nepřípadnou, neboť soudy provedená aplikace rozhodných právních norem byla předvídatelná a rozumná, korespondovala fixovaným závěrům soudní praxe, aniž by byla výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů (srov. sp. zn. III. ÚS 1870/07 z 30. dubna 2008).
9. Stěžovatel tedy napadl pouze průběh dokazování nota bene v řízení, z něhož napadené rozhodnutí nevzešlo, a které nebylo napadeno ústavní stížností. Závěr obecných soudů o nutnosti prodloužení předběžného opatření je tedy založen na konstatování stavu, který byl zjištěn již v předchozím řízení s tím, že od té doby nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti. Zjištěný stav má oporu v listinných podkladech o fyzickém a psychickém týrání, jehož se stěžovatel dopouštěl vůči manželce a dětem, a protokoly o výpovědích obou dětí učiněných v trestním řízení vedeném proti stěžovateli pro trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 trestního zákona. Lze tedy považovat za ústavně souladný jak závěr, že v dané věci jde o domácí násilí, tak lze akceptovat i požadavek existence (pozitivní) změny. Pokud totiž stěžovatel ve společném obydlí nebydlel již v době vydání předběžného opatření, nejedná se o skutečnost novou, která by v době rozhodování o prodloužení na stavu věci mohla či měla něco měnit. Obecné soudy obou stupňů se tedy evidentně s ohledem na doložené skutečnosti ztotožnily s tvrzeními manželky, přičemž tím odvolací soud implicitně neshledal argumenty stěžovatele za způsobilé změnit rozhodnutí soudu prvého stupně. Opakovaní argumentace použité v odvolání či odkaz na ni přitom nezakládá důvod k ústavní stížnosti (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).
10. Pokud jde o zásah do práv uvedených v bodě 5, ten je v daném případě proporcionální ve vztahu k osvědčeným důvodům pro vydání předběžného opatření, a proto se v žádném případě nejedná o porušení těchto práv.
11. Ústavní soud proto konstatuje, že napadené usnesení má zákonný podklad a bylo vydáno k tomu příslušným orgánem. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, přičemž, jak bylo shora rozvedeno, obecný soud tak učinil ústavně konformním způsobem. Ústavní soud proto konstatuje, že napadené rozhodnutí nevybočuje z mezí zákona a je z ústavního hlediska akceptovatelné. Nedospěl tedy k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu