ECLI:CZ:US:2008:2.US.2726.08.1
sp. zn. II. ÚS 2726/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti společnosti JEDNOTA, spotřební družstvo v Třešti, Tovární 337/5, Třešť, zastoupené JUDr. Vladislavem Kasalem, advokátem se sídlem v Třešti, Tovární 337, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2008 č. j. 28 Cdo 2650/2005-149, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2005 č. j. 13 Co 430/2004-130 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 23. 8. 2004 č. j. 8 C 461/99-109, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 11. 2008, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byl porušen princip právní jistoty a důvěry v právo dle čl. 1 odst. 1 Ústavy. Rozpor s platnými zákony a s ústavně garantovaným právem na spravedlivý proces spatřuje v tom, že soudy, ačkoli jim bylo známo, že nebyla vlastníkem nemovitostí, v nichž v minulosti relativně krátkou dobu provozovala svou obchodní činnost - pohostinství, ji zavázaly k poskytnutí náhrady žalobkyni. Poukazuje na skutečnost, že žalobkyně věděla, že stěžovatelka disponovala s menší částí majetku, než je zahrnut ve znaleckém posudku, své nároky však neuplatnila vůči odpovědnému subjektu a v rozporu s dobrými mravy si vybrala subjekt solventnější. Odvolací soud dle názoru stěžovatelky opomenul skutečnost, že řeší tuto zásadní právní otázku v rozporu se zásadou nedotknutelnosti vlastnictví. Má za to, že soudy nepostupovaly podle práva, samy nad rozsah zákona vytvořily neznámou kategorii vlastnického vztahu, kde nevlastník je prohlášen za subjekt, na který je možno přenést povinnost jednoznačně ze zákona vyplývající výlučně vůči vlastníkovi. Tím porušily ústavní pořádek a pominuly obsáhlou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Jihlavě, sp. zn. 8 C 461/99, bylo zjištěno následující:
Žalobkyně M. P. se žalobou domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 385.284,- Kč jako náhrady za nemovitosti, které od ní stěžovatelka za nízkou cenu odkoupila a posléze odstranila. Její nárok byl uznán za oprávněný již ve správním řízení a žalobkyně v souladu s jeho výsledkem státu vrátila kupní cenu, stěžovatelka ovšem přes výzvy náhradu neposkytla. Soud prvního stupně uplatněný nárok posoudil dle ustanovení §14 odst. 1, odst. 16 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") jako nárok na náhradu za stavby, které zanikly. Mezitímním rozsudkem ze dne 24. 5. 2000, č. j. 8 C 461/99-60, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2003 č. j. 16 Co 505/2000-76 shledal žalobou uplatněný nárok co do právního základu důvodným, s tím, že o jeho výši a o formě jeho uspokojení rozhodne rozsudkem konečným. Rozsudkem ze dne 23. 8. 2004 č. j. 8 C 461/99-109 pak stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobkyni 384.754,- Kč, ve zbytku žalobu zamítl a stěžovatelku zavázal k úhradě nákladů řízení žalobkyně.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 6. 2005 č. j. 13 Co 430/2004 rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném výroku o věci samé potvrdil, změnil výrok III. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Poukázal na výsledky dosavadního řízení, v němž bylo pravomocně rozhodnuto o právním základu nároku. Soudy se v něm vypořádaly se všemi spornými otázkami, včetně námitky nedostatku pasivní legitimace stěžovatelky, a dovodily, že stěžovatelka je vzhledem k obsahu kupní smlouvy, kterou uzavřela s žalobkyní, i s ohledem na následné chování stěžovatelky (kdy nechala celý objekt zbořit a postavit objekt nový, v němž provozovala hostinskou činnost) osobou povinnou k poskytnutí požadované náhrady za celou zaniklou nemovitost. Ve vztahu k formě náhrady a její výši se ztotožnil se závěry vyslovenými soudem prvního stupně.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Otázku zásadního právního významu spatřovala jednak v tom, že odvolací soud nepoužil správný právní předpis, jednak jej nesprávně vyložil. Dále tvrdila, že soudy hodnotily důkazy v rozporu s jejich skutečným obsahem. V podstatě namítala, že není pasivně legitimovaná ve vztahu k poskytnutí náhrady žalobkyni podle §14 zákona o půdě, že disponovala pouze menší části předmětných nemovitostí, a to po krátkou dobu, neboť skutečným vlastníkem bylo JZD Větrný Jeníkov, a že požadavek soudu na předložení soupisu majetku byl nezákonný. Rozhodnutí soudu o povinnosti hradit náhradu za majetek, ke kterému nikdy nenabyla vlastnictví ani držbu, tak označila za rozporné se zásadami teorie i rozhodovací praxe.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky usnesením ze dne 14. 8. 2008 č. j. 28 Cdo 2650/2005-149 odmítl jako nepřípustné. Neshledal, že by otázka nastolená v dovolání představovala právní otázku zásadního významu. Uvedl, že stěžovatelka jednak v rámci dovolání uplatnila nesouhlas se skutkovými zjištěními, což je v případě dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu nepřípustné, a pokud namítala nesprávnou aplikaci práva, odkázal na rozhodnutí soudů obou stupňů, v němž byla respektována ustanovení platného práva, která byla také správně interpretována. V tomto směru odkázal na vázanost soudu pravomocným mezitímním rozsudkem. Rovněž výklad, zaujatý odvolacím soudem k formě náhrady označil za odpovídající znění a výkladu §33a odst. 2 věty první zákona o půdě. Uzavřel, že v této věci neřešil otázku, která by měla judikatorní přesah, případně by se příčila ustanovení hmotného práva.
Po přezkoumání ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřízen a nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti vždy, kdy dojde k porušení běžné zákonnosti, ale až za situace, když takové porušení představuje současně zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu je nutno zdůraznit, že dovolací soud v projednávané věci posuzoval toliko otázku, zda stěžovatelem podané dovolání je přípustné, jestliže v úvahu přicházela přípustnost výhradně podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ve smyslu tohoto ustanovení tedy dovolacímu soudu příslušelo zhodnotit, zda pro dovolací přezkum byla předestřena (uplatněným dovolacím důvodem) právní otázka zásadního významu.
Ve vazbě na ustálenou judikaturu Ústavního soudu je vhodné uvést, že usnesení, jímž dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, je rozhodnutím deklaratorní povahy, které autoritativním způsobem konstatuje neexistenci práva stěžovatele podat dovolání (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, č. 6, str. 47 - 49). Předmětem ústavní stížnosti, směřující proti takovému usnesení, je případná denegatio iustitiae, a nikoli samotné subjektivní právo stěžovatele.
Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 181/95 (viz Sbírka nálezu a usnesení ÚS, sv. 4, č. 19, str. 345 - 346) konstatoval, že za rozhodnutí "po právní stránce zásadního významu" nutno považovat zejména ta, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Úvahu dovolacího soudu, zda se jedná o otázku zásadního právního významu (§237 odst. 3 o. s. ř.) přitom Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat, jestliže se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím nejde o projev svévole.
O protiústavnosti ve smyslu uvedené "svévole" v projednávané věci nejde. Dovolací soud postupoval dle příslušných ustanovení občanského soudního řádu, upravujících přípustnost dovolání, a své závěry v souladu se svojí ustálenou praxí podrobně a srozumitelně odůvodnil. Dostatečně vyložil, proč dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu neshledal zásadně právně významným. Jak vyplývá z obsahu dovolání, stěžovatelka žádnou otázku zásadního právního významu nevymezila. Nemůže tak po Nejvyšším soudu požadovat, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, která by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení.
Nadto dovolací námitky, stejně jako námitky odvolací, směřovaly především proti závěrům vysloveným v již dříve vydaném mezitímním rozsudku soudu prvního stupně, potvrzeném rozhodnutím odvolacího soudu. Mezitímním rozsudkem bylo o základu nároku žalobkyně pravomocně rozhodnuto a soudy tak nebyly oprávněny se námitkami týkajícími se právního základu nároku zabývat v rámci rozhodování o výši a formě tohoto nároku (srov. ustanovení §159 odst. 3 o. s. ř.).
Ze stejného důvodu se nemůže obsahově obdobnými námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti zabývat ani Ústavní soud. Pokud stěžovatelka nesouhlasila se závěry, vyslovenými v mezitímním rozsudku a v potvrzujícím rozhodnutí odvolacího soudu, měla možnost tato pravomocná meritorní rozhodnutí za podmínek uvedených v ustanovení §72 zákona o Ústavním soudu napadnout ústavní stížností. Jestliže tak neučinila, nemůže se nyní jejich přezkumu domáhat v rámci ústavní stížnosti podané proti rozhodnutím, v nichž se obecné soudy zabývaly toliko otázkou výše důvodně uplatněného nároku žalobkyně. K samotné formě a výši stanovené náhrady ovšem stěžovatelka žádné výhrady v ústavní stížnosti nevznáší.
Právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatelka dovolává, garantuje právo na to, aby příslušný soud rozhodl o právu či povinnosti stanoveným způsobem, tj. v souladu s procesními předpisy za současného respektování práv na soudní a jinou právní ochranu dle dalších ustanovení hlavy páté Listiny. V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy rozhodly s těmito kautelami v rozporu.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu