ECLI:CZ:US:2008:2.US.3106.07.1
sp. zn. II. ÚS 3106/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelů O. M. a S. M., obou zastoupených JUDr. Marií Kostrůnkovou, advokátkou, se sídlem Bělehradská 2759, 390 05 Tábor, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. srpna 2006, č. j. 15 Co 350/2006-316, rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 6. února 2006, č. j. 5 C 6/2002-256, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Táboře, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 6. února 2006, č. j. 5 C 6/2002-256, poté, co jeho předchozí rozsudek ve věci byl zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. května 2005, č. j. 15 Co 239/2005-182, a poté co doplnil dokazování, určil v řízení o odpůrčí žalobě shodně se svým předchozím rozsudkem, že právní úkon učiněný dne 13. září 2000 uzavřením kupní smlouvy mezi žalovanými (stěžovateli) jako kupujícími, a J. M. (vedlejším účastníkem řízení na straně žalovaných) jako prodávajícím, týkající se nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku I., je ve vztahu k žalobcům právně neúčinný. Dále určil, že právní úkon učiněný dne 22. září 2000 uzavřením darovací smlouvy mezi žalovanými jako obdarovanými a J. M. a M. M. jako dárci, týkající se nemovitostí označených ve výroku II., je rovněž ve vztahu k žalobcům právně neúčinný. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 10. srpna 2006, č. j. 15 Co 350/2006-316, k odvolání žalovaných a vedlejšího účastníka předchozí rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé, jimiž byla určena neúčinnost předmětných právních úkonů, potvrdil (výrok I.). Změnil jej pouze ve výroku o nákladech řízení a nově rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobci jsou v postavení věřitelů, kteří mají vůči dlužníku J. M. vymahatelnou pohledávku, a že odporované právní úkony byly učiněny ve prospěch žalovaných. V projednávané věci šlo o právní úkony, které byly učiněny mezi dlužníkem a jeho dětmi, tedy mezi osobami blízkými, přičemž žaloba byla podána v tříleté prekluzivní lhůtě pro uplatnění odpůrčího práva ve smyslu §42a odst. 2 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák."). Odvolací soud se podrobně zabýval odvolacími námitkami žalovaných zpochybňujícím závěr soudu prvního stupně, že se jim nepodařilo prokázat, že k uspokojení vymahatelné pohledávky žalobci mohli použít jiný majetek dlužníka a že jako osoby blízké s přihlédnutím ke všem okolnostem nemohli rozpoznat úmysl dlužníka zkrátit žalobce ani při vyvinutí náležité pečlivosti podle §42a odst. 2 obč. zák. Obecné soudy zpochybnily průkaznost předložených důkazů (např. prohlášení dlužníka J. M. o deponování částky ve výši 1 200 000 Kč k úhradě případných závazkách žalobců, rozbor aktiv učiněný daňovým poradcem). Ohledně existence jiného majetku dlužníka vycházel odvolací soud ze zjištění, že dlužník měl zůstatky na účtech pouze u Komerční banky a České spořitelny, jež ve vztahu k výši pohledávky žalobců byly minimální. Pokud jde o otázku "náležité pečlivosti", odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalovaní se spokojili s písemným prohlášením dlužníka, že vyjma úvěru u Komerční banky a závazku vůči žalobcům nemá jiné dluhy a že převodem nemovitostí nemá v úmyslu zkrátit své věřitele, jelikož má dostatek jiného majetku, z něhož je možné je uspokojit. Navíc se dotazovali daňového poradce dlužníka na stav majetku jeho firmy, z čehož dovodili, že problémy v oblasti jeho podnikání nebyly, a rovněž vycházeli ze svých osobních zkušeností, že firma je na tom dobře, což ovšem byla jediná aktivita žalovaných ohledně zjištění, jak na tom finančně firma dlužníka je. Z hlediska ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. však není významné jen to, jak firma vedlejšího účastníka prosperovala, nýbrž také to, jakou žalovaní vyvinuli v době převodu nemovitostí činnost, aby případný úmysl zkrátit věřitele rozpoznali. V tomto směru byli žalovaní zcela pasivní. K tomu, že nemohli rozpoznat úmysl dlužníka zkrátit své věřitele, jim postačilo jeho prohlášení, více se okolnostmi převodu nemovitostí nezabývali s tím, že otec je ubezpečil, že dluh vůči žalobcům uhradí a že na to má finanční prostředky. Tento jejich pasivní postoj ale nelze považovat za "náležitou pečlivost", a proto se nemohli odpůrčí žalobě s úspěchem ubránit.
Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2007, sp. zn. 30 Cdo 2136/2007, odmítnuto jako nepřípustné, neboť Nejvyšší soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam. Pokud žalovaní namítali, že ke zkrácení věřitelů nedošlo, neboť dlužník měl k uspokojení jejich pohledávky prokazatelně jiný majetek, dovolací soud konstatoval, že z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že žalovaní nenapadají rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, ale podrobují kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jejich námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalovaného pro posouzení věci významné. Takto uplatněný dovolací důvod nezakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelé považují postup obecných soudů za nezákonný a svévolný. Po stručném uvedení do problému a představení napadených rozhodnutí stěžovatelé vyslovili přesvědčení, že obecné soudy (mají přitom na mysli soud prvního stupně a odvolací soud) porušily právo na spravedlivý proces hodnocením provedených důkazů, řádným nevyhodnocením některých provedených důkazů a nesprávnou aplikací výkladu §42a obč. zák. v souvislosti s platnou judikaturou. Následně vyvracejí skutkové a právní závěry učiněné soudem prvního stupně (např. závěr o tom, že nevyvinuli náležitou péči a nezjistili úmysl krácení věřitele na straně prodávajícího). Hodnocení důkazů a výklad §42a obč. zák. se pak ve světle jimi prezentovaných tvrzení podle jejich názoru vymyká obecným hmotněprávním principům a tradičním procesním zásadám. Daný případ pak zasahuje do dalších sfér a dochází jím k porušování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti, ochrany jména a vlastnictví. Z nesprávného hodnocení důkazů pak plyne i nesprávné právní posouzení.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé. Z tohoto pohledu nepovažuje Ústavní soud ústavní stížnost za opodstatněnou.
V dané věci stěžovatelé polemizují se skutkovými a právními závěry obecných soudů (soudu prvního stupně a odvolacího soudu). Přitom opakovaně zdůrazňují nesprávné hodnocení provedených důkazů, resp. řádné nevyhodnocení některých důkazů. Ústavněprávní argumentace stěžovatelů se tak v daném případě nachází jednoznačně v poloze nesouhlasné polemiky se skutkovými a právními závěry obecných soudů, které vyplývají právě z odlišného názoru stěžovatelů na hodnocení důkazů, o které obecné soudy opřely svá rozhodnutí. Jak již bylo naznačeno výše, prostý nesouhlas stěžovatelů a jejich odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a tedy porušující právo na spravedlivý proces. O takový případ se však v dané věci nejedná, což vyplývá i z příslušného spisu, který si Ústavní soud vyžádal od Okresního soudu v Táboře.
Právní závěry obecných soudů vyšly ze řádně provedených skutkových zjištění. Stěžovatelé ostatně ani blíže nekonkretizují, které z důkazů byly hodnoceny nesprávně, nebo které nebyly vyhodnoceny. Stěžovatelé pouze podávají svůj vlastní pohled na provedené důkazy a vyvozují z nich závěry, které by soudy z provedených důkazů podle jejich názoru měly učinit. I pokud by však stěžovatelé specifikovali, které důkazy byly vyhodnoceny nesprávně, neměla by tato skutečnost na závěry Ústavního soudu s ohledem na výše uvedené vliv. K tomu Ústavní soud pouze podotýká, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud z vyžádaného spisu dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominuly, nebo že by tyto důkazy v rozporu ze zásadami logiky mylně hodnotily. Z odůvodnění napadených rozhodnutí se dále podává, že obecné soudy věnovaly námitkám stěžovatelů náležitou pozornost a řádně zdůvodnily, z kterých důkazů vycházely a které považovaly za věrohodné a které nikoliv. Následné právní posouzení provedené obecnými soudy vycházelo ze skutkových zjištění a bylo náležitě odůvodněno.
Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavní stížnost nesměřuje a stěžovatelé jeho zrušení v žalobním petitu ani nepožadují. Proto se jím Ústavní soud ani blíže nezabýval. Pouze obecně k tomu dodává, že ingerence Ústavního soudu do úvah o přípustnosti či nepřípustnosti dovolání se vymyká z jeho pravomoci. Jako orgán ochrany ústavnosti by mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění, či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, II. ÚS 644/04, III. ÚS 86/06, III. ÚS 466/06).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu