infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.06.2008, sp. zn. II. ÚS 573/08 [ usnesení / NYKODÝM / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2008:2.US.573.08.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2008:2.US.573.08.1
sp. zn. II. ÚS 573/08 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. P. B., zastoupeném Mgr. Lucií Hrdou, advokátkou, se sídlem v Praze, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 1166/2007-967 ze dne 29. listopadu 2007, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 10 To 20/2007-882 ze dne 17. dubna 2007, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, č. j. 18 T 7/2006-768, ze dne 3. ledna 2007, spojené se žádostí o projednání věci mimo pořadí, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Praze, a 3) Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Vrchního státního zastupitelství v Praze, a 3) Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočka Tábor, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel podal dne 3. března 2008 k poštovní přepravě ústavní stížnost, která nesplňovala náležitosti kladené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, na ústavní stížnost, a proto byl stěžovatel vyzván k odstranění vad. Podáním, došlým dne 2. května 2005, byla ústavní stížnost stěžovatelem zmocněnou právní zástupkyní upřesněna, odůvodněna a doplněna, takže již splňuje formální zákonné požadavky. Proto Ústavní soud vycházel při posuzování ústavní stížnosti z posledně uvedeného podání a nepřihlížel ke všem ostatním nejasným podáním, sestaveným samotným stěžovatelem, a doručeným předtím i potom. 2. Ústavní stížností se tedy stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, z nichž byl rozsudkem soudu prvého stupně shledán vinným trestným činem obchodováni s lidmi za účelem pohlavního styku podle §246 odst. 1 a 2 písm. d) trestního zákona účinného do 22. října 2004, trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1 trestního zákona a trestným činem obchodování s lidmi podle §232a dost. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že v určité době po příslibu zaměstnání přiměl v Rumunsku celkem čtyři ženy k tomu, aby přicestovaly do jeho nočního klubu v Dolním Dvořišti, kde je pak nutil k provozování pohlavních styků se třetími osobami za úplatu, a dvě ženy k téže činnosti přiměl, přičemž si z jejich výdělků ponechával polovinu, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou, trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování nočních klubů na pět let a trestu propadnutí věci - osobního automobilu, k jeho odvolání byl usnesením odvolacího soudu zrušen výrok o trestu propadnutí věci, a usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Tvrdí, že postupem obecných soudů byla porušena jeho základní práva podle čl. 1 Ústavy České republiky, čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 3. Stěžovatel konkrétně namítá, že postupem orgánů činných v trestním řízení mu bylo znemožněno v rámci své obhajoby vyslýchat či dát vyslýchat svědky, kteří svědčili v jeho neprospěch a na základě jejich výpovědí byt odsouzen, čímž došlo k porušeni rovnosti zbraní. Trestná činnost byla v rámci řízeni prokazována výpověďmi poškozených F. D., N. D., V. D., D. C. C. a A. T. V., které byly pořízeny postupem dle ust. §158a tr. řádu, z důvodu, že poškozené prohlásily, že chtějí odjet z České republiky zpět do Rumunska a do České republiky se již nikdy nechtějí vrátit. Tyto výslechy byly před soudem pouze čteny, a to stejně jako výpověď I. M. Z. (nyní M.), která byla provedena v době, kdy bylo proti stěžovateli vedeno řízení proti uprchlému. Stěžovatel s obsahem těchto výpovědí nesouhlasil. Je přesvědčen, že přes obsáhlost dokazování právě výpovědi výše uvedených svědkyň jsou jedinými přímými důkazy, ze kterých je vyvozována jeho vina. Poukazuje na to, že jeho návrhy na dodatečné provedení výslechu těchto svědkyň s využitím mezinárodní pomoci byly zamítnuty, přestože jsou tyto svědkyně podle něj dosažitelné. S odkazem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van Mechelen a další proti Nizozemsku (ze dne 23 dubna 1997 č. 21363/93), ve věci Lüdi proti Švýcarsku (ze dne 15 června 1992 č. 12433/86), ve věci Kostovski proti Nizozemsku (ze dne 20 listopadu 1989 č. 11454/85), a další (vše in http://www.echr.coe.int/) má zato, že je nepřípustné, aby nemohl klíčové svědky vyslýchat, nebo dát vyslýchat, alespoň prostřednictvím svého obhájce, a že s ohledem na princip kontradiktornosti, nemohou být výlučným nebo rozhodujícím důkazem viny takové důkazy ani tehdy, jestliže svědka nelze v hlavním líčení slyšet proto, že zemřel, je nezvěstný, nedosažitelný, nebo jestliže právem odmítl výpověď. Dále poukazuje i na nález sp. zn. II. ÚS 29/06 (ze dne 24. ledna 2007 in http://nalus.usoud.cz), který v návaznosti na uvedené principy zdůraznil principy spravedlnosti trestního řízení. K tomuto bodu se váže námitka, že pokud se všechny poškozené vrátily do Rumunska a vytýkané jednání, zejména nejpřísněji posuzovaná část, mělo být podle obžaloby spácháno právě na jeho území, pak byly tuzemské soudy nepříslušné k provedení daného trestního stíhání. Nesouhlasí s tím, že se obecné soudy s touto námitkou vypořádaly poukazem na to, že soudy nebyly nepříslušné věcně. Konečně poukazuje na nemožnost zvolit si vhodného obhájce, zejména advokáta znalého mezinárodního a rumunského práva, když mu byl ustanoven obhájce ex offo. Přitom má zato, že i ustanovením obhájce musí být obviněnému zaručena účinná obhajoba. Jako jeden z usvědčujících důkazů pak měl být použit protokol o prohlídce jiných prostor, tedy jeho osobního automobilu, aniž by k ní byl vydán soudní příkaz. 4. V rámci ústavní stížnosti stěžovatel požádal o projednání věci mimo pořadí, avšak tuto svoji žádost nijak konkrétně nezdůvodnil. Právě s ohledem na obecnost této žádosti neshledal Ústavní soud prostor k tomu, aby jí mohl vyhovět. 5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a proto mu zásadně nepřísluší vstupovat do Ústavou vymezené pravomoci obecných soudů, pokud jejich rozhodnutí nebo k němu vedoucí postup nepředstavují porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). 6. Stěžejní v argumentaci stěžovatele je provedení důkazu výslechy poškozených, které nebyly osobně přítomné v řízení, a jimž stěžovatel neměl osobně ani prostřednictvím svého obhájce klást otázky, tedy námitka porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. 7. Z pohledu ochrany základních práv a svobod je nutno zdůraznit důležitost přezkumu především toho, zda bylo řízení jako celek spravedlivé, včetně způsobu provedení důkazů (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Perna proti Itálii ze dne 6. května 2003 in RoESLP 2003, 3: 129; aj.). Obecným pravidlem je, že obžalovanému musí být dána adekvátní a náležitá příležitost, aby zpochybnil výpovědi svědka proti sobě a kladl mu otázky, a to buď v okamžiku jeho výpovědi, nebo v pozdějším stadiu. V určitých případech principy spravedlivého procesu vyžadují, aby byla váha zájmů obhajoby porovnána s váhou zájmů svědků nebo obětí předvolaných svědčit, především tehdy, když je v sázce život, svoboda či bezpečnost osob anebo zájmy obecně spadající do působnosti čl. 8 Úmluvy (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci P. S. proti Německu ze dne 20. prosince 2001 in RoESLP 2002, 3: 149; aj.). Za některých okolností také může být nezbytné, aby se soudy uchýlily k výpovědím učiněným ve fázi přípravného vyšetřování, zejména pokud tyto úkony z objektivních důvodů nelze zopakovat nebo je-li třeba chránit svědkovo právo nevypovídat k okolnostem, které by mohly založit jeho trestní odpovědnost. Jestliže měl obžalovaný adekvátní a dostatečnou příležitost zpochybnit taková svědectví v okamžiku, kdy byla učiněna, nebo později, není jejich užití v rozporu s článkem 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Craxi proti Itálii ze dne 5. prosince 2002 in RoESLP, 2003, 1: 18). Lze tedy shrnout, že čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy nezaručuje obžalovanému neomezené právo dosáhnout předvolání svědků, a že obecným soudům přísluší rozhodovat o nutnosti či prospěšnosti předvolání jistého svědka, pokud zdůvodní, proč se rozhodl nepředvolat svědky, jejichž výslech je vyžadován (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Novák proti České republice ze dne 8. července 2003, č. 43791/98). A obecné soudy proto mohou odsuzující verdikt opřít o prohlášení svědka obžaloby, kterého obžalovaný ani jeho obhájce neměli možnost vyslechnout, pokud je absence konfrontace dána nemožností svědka lokalizovat, a toto svědectví nemůže být jediným důkazem, na kterém se odsuzující rozsudek zakládá (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Mayali proti Francii ze dne 14. června 2005 in RoESLP 2005, 5 : 265). 8. V posuzovaném případě byla obhajoba stěžovatele založena na tom, že v žádném případě neprovozoval podnik, v němž by byla provozována prostituce, protože jen svým klientům poskytoval zábavu alkoholickými nápoji, striptýzem a podobně, a pokud svým klientům nabízel za úplatu možnost strávit se ženami o samotě chvíle na pokoji, tak nikdy dívky neinstruoval k nabízení sexuálních služeb a výkon prostituce jim výslovně zakázal. Z toho pak dále vyplývala obhajoba, že pro prostituci žádné ženy nijak nesjednával a všechny ženy v jeho podniku měly volnost pohybu. Důkazy provedenými v hlavním líčení, a to vyjma předmětných výpovědí poškozených, vzal soud prvého stupně za dostatečně prokázáno, že stěžovatel provozoval noční podnik nabízející prostituci. Je příznačné, že všichni soudem slyšení svědci brali tuto skutečnost jako samozřejmou notorietu, aniž by se v hlavním líčení zabývali detaily. Stejně tak vzal soud prvého stupně za dostatečně prokázáno, že ženami poskytujícími předmětné služby v podniku stěžovatele byly občanky Rumunska, že občankou Rumunska byla v té době i jeho manželka, a že stěžovatel s ní do Rumunska jezdil, a že pasy všech přítomných žen byly deponovány za barem a vchod do domu byl vždy uzamčen. Například soudem slyšený svědek M. také uvedl, že manželka stěžovatele měla původně jedné z poškozených slibovat, že v podniku stěžovatele bude uklízet. Již jen z toho základu se tedy vykrystalizovala jak důvodnost obžaloby, tak především to, že v trestním řízení šlo primárně o ochranu základních práv a svobod (zejména podle čl. 4 odst. 2, čl. 5 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy) poškozených. To odvolací soud zdůraznil odkazem na Mezinárodní úmluvu o potlačování a zrušení obchodu s lidmi a vykořisťování prostituce jiného, která byla v tuzemsku přijata již 14. března 1958. Proto lze považovat za ústavně souladné závěry odvolacího a dovolacího soudu, že stěžovatel nebyl odsouzen jen na základě výpovědí poškozených. Z toho jednak vyplývá, že není namístě bagatelizace "ostatních" důkazů, jak je stěžovatelem argumentováno naposledy v ústavní stížnosti, a dále z toho vyplývá potřeba poměřovat nutnost ochrany takto poškozených osob se základními procesními právy stěžovatele. 9. Stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybňuje, že se svědkyně slyšené v režimu neodkladnosti a neopakovatelnosti po svých výsleších již nikdy nezdržovaly v tuzemsku. Přitom ohledně svědkyně M. (roz. Z.), která formálně měla být pro soud dostupná, soud prvého stupně v průběhu řízení zjistil její faktickou nedostupnost. Stěžovatel nezpochybňuje ani to, že při předmětných výsleších byly splněny příslušné procesní předpisy, zejména přítomnost soudce, coby garanta zákonnosti namísto obhájce (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. str. 1154). Dále není nikoliv nepodstatné, že stěžovatel měl po přečtení každého z předmětných výslechů soudem dostatek prostoru na vznesení připomínek, čehož také využil, jak Ústavní soud zjistil z protokolů o hlavním líčení, a že se zejména soud prvého stupně s podstatou jeho námitek vypořádal. 10. Lze tedy uzavřít, že postup obecných soudů lze ještě považovat za ústavně souladný, protože byly co do podstaty splněny výše uvedené podmínky pro použití předmětných výpovědí coby usvědčujících důkazů: Jednak nemožnost lokalizace předmětných svědkyň, dále se nejednalo o jediné usvědčující důkazy, a konečně konkrétní procesní průběh lze odůvodnit i přednostní potřebou ochrany práv a svobod poškozených v režimu aktivních povinností státu. V každém případě na rozdíl např. od nálezu sp. zn. I.ÚS 375/06 (ze dne 17. prosince 2007 in http://nalus.usoud.cz) neshledaly ani obecné soudy ani Ústavní soud výrazné rozpory mezi provedenými důkazy, či jinak odůvodnitelné možnosti odchylného vyhodnocení skutkového stavu, tedy ani v důsledku setrvalé obhajoby stěžovatele. 11. Pokud se jedná o námitku nepříslušnosti tuzemských soudů, pak se nejedná o námitku ústavněprávní povahy. Úmluva totiž na rozdíl od ryze tuzemských pramenů ústavního pořádku nezná právo na zákonného soudce, resp. nezná jej v tomtéž významu. V režimu Úmluvy je totiž podstatné především to, aby byla věc projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným na základě zákona. Neřeší tedy otázku, který místně příslušný soud to konkrétně má být, natož aby řešila hraniční určovatele při konfliktu možných soudů. Obecné soudy přitom byly příslušné konat předmětné řízení, a je lhostejné zda podle §18 odst. 1 trestního řádu, jak k tomu samy dospěly, anebo podle §18 odst. 2 trestního řádu, který nepochybně pokrývá zbývající možnosti. Pokud by byla námitka stěžovatele dovedena ad absurdum, pak by podle ní měly vlastně tuzemské orgány veřejné moci nařídit jinému suverénnímu státu, aby ve věci konal trestní stíhání. Nic takového však není ani mezinárodněprávně možné a ostatně i institut předání trestní věci do ciziny podle §448 trestního řádu počítá s možností, že v případě předání může být v trestním řízení v tuzemsku pokračováno pokud dožádaný stát "oznámí, že ve věci nebude konat řízení". Pro posouzení této námitky je tedy podstatné pouze to, že předání věci stěžovatele nebylo ani navrhováno ani provedeno, a že stěžovatel ani netvrdí, že byl v Rumunsku pro shodnou věc trestně stíhán. 12. Na to pak navazuje i řešení námitky neposkytnutí dostatečně kvalifikovaného obhájce. Jednaly-li totiž o věci tuzemské soudy, a to výhradně podle tuzemského práva (do nějž samozřejmě patří i bilaterální a multilaterální mezinárodní úmluvy, a to jak v oblasti lidských práv a svobod tak v oblasti právní pomoci a spolupráce), tak byla irelevantní speciální znalost rumunského i mezinárodního práva. Tuzemští advokáti jsou totiž dostatečně formováni k poskytování právní pomoci ve všech oblastech. Závěr odvolacího soudu, vyslovený ohledně téže námitky stěžovatelem ve veřejném zasedání o odvolání, že "v činnosti dosavadního obhájce nebyly zjištěny takové závady, aby bylo nutno jej obhajoby zprostit" je tedy nutno považovat za ústavně souladný. O tom ostatně vypovídá i skutečnost, že co do podstaty byly veškeré námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti vzneseny i v průběhu řízení před obecnými soudy, a to i díky aktivitě obhájce stěžovatele. 13. Konečně k námitce nezákonnosti prohlídky jiných prostor lze vyjít z toho, že při provádění tohoto důkazu v hlavním líčení dne 30. srpna 2006 nevznesl stěžovatel námitky ani proti prohlídce jiných prostor ani proti domovní prohlídce. Sám přitom v rámci své obhajoby poukazoval na poškozenými podepsané listiny o tom, že jim bylo stěžovatelem zakázáno provozovat v jeho podniku prostituci, které se našly právě při prohlídce jeho osobního automobilu. O vnitřní podobě podniku přitom vypovídali i další svědci. Především však obecné soudy nekonstatovaly absenci formálních náležitostí těchto důkazů. S ohledem na to vše ani tato námitka nemůže dosahovat ústavněprávní relevance. 14. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. června 2008 Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2008:2.US.573.08.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 573/08
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 26. 6. 2008
Datum vyhlášení  
Datum podání 4. 3. 2008
Datum zpřístupnění 24. 7. 2008
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Nykodým Jiří
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 37 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.3 písm.d, čl. 6 odst.1, čl. 4 odst.2, čl. 5 odst.1, čl. 8
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §18 odst.1, §18 odst.2, §448, §158a, §2 odst.5, §2 odst.6
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na právní pomoc a tlumočníka
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /nezávislý a nestranný soud
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo každého na projednání věci v jeho přítomnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstřík svědek
příslušnost
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka Rozsudek ESLP ze dne 21. 7. 2011 č. 44438/06 - Johan Breukhoven proti České republice; vysloveno porušení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-573-08_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 59091
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-08