ECLI:CZ:US:2008:2.US.577.08.1
sp. zn. II. ÚS 577/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatelů a) Ing. V. P., b) J. P. a c) H. P., zastoupených JUDr. Lucií Horčičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Jednořadá 1051/53, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2007 č. j. 22 Co 433/2007-66 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 6. 2007 č. j. 29 C 171/2005-48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 3. 2008 a i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to s odkazem na údajné porušení jejich ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 12. 2007 č. j. 22 Co 433/2007-66 potvrdil ve věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 6. 2007 č. j. 29 C 171/2005-48, kterým obvodní soud zamítl žalobu stěžovatelů, jíž se domáhali po žalovaném P. K. (dále jen "žalovaný") zaplacení částky 3.185,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 3 % z částky 3.185,- Kč od 16. 11. 2004 do zaplacení, jako poměrné části nákladů, které vynaložili jakožto spoluvlastníci nájemního domu, v němž je žalovaný nájemcem, na osazení termostatických ventilů na ústřední topení v jednotlivých bytech. Odvolací soud se plně ztotožnil se soudem prvého stupně, který výkladem dotčených ustanovení §6 odst. 7 zákona č. 406/2000 Sb., §5 odst. 1 vyhlášky č. 152/2001 Sb., vyhlášky č. 137/1998 Sb., normy ČSN 060310, §687 odst. 2 občanského zákoníku a §5 nařízení vlády č. 258/1995 Sb., dospěl k závěru, že žádný právní předpis nestanoví povinnost nájemce bytu spolupodílet se na úhradě nákladů na vybavení vnitřních tepelných zařízení budov. Uvedl, že §6 odst. 7 zákon č. 406/2000 Sb. ukládá vlastníkům budov povinnost vybavit vnitřní tepelná zařízení budov přístroji regulujícími dodávku tepelné energie, mezi něž podle §5 odst. 1 vyhlášky č. 152/2001 Sb. patří i termostatické ventily. Tyto nejsou zařizovacími předměty, nýbrž součástí ústředního vytápění, což vyplývá z vyhlášky č. 137/1998 Sb. a normy ČSN 060310. Jak soud prvého stupně dále dovodil z §5 nařízení vlády č. 258/1995 Sb., nelze osazení ústředního topení termoregulačními ventily pokládat za drobnou opravu vnitřního vybavení domu tak, aby se uživatel bytu měl podílet na jejich úhradě. K námitce stěžovatelů, že se soud prvého stupně nevypořádal s rozpory v provedených důkazech, odvolací soud pouze podotkl, že není opodstatněná, neboť rozhodnutí ve věci spočívalo na právním posouzení problematiky, které soud může učinit sám. Ani poukaz na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 není případný, neboť ve věci stěžovatelů nejde o problematiku, která by nebyla zákonem vůbec upravena.
Stěžovatelé napadli shora uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní stížností. Namítají, že soudy obou stupňů se nevypořádaly se skutečností, že zde existuje mezera v zákonodárství spočívající v tom, že nebyla přijata zákonem předpokládaná právní úprava vyplývající z ustanovení §696 odst. 1 občanského zákoníku. Soudy se dle stěžovatelů rovněž náležitě nevypořádaly s jejich právní argumentací ani s rozpory mezi jednotlivými důkazy a svá rozhodnutí řádně neodůvodnily. Dle stěžovatelů nastal v souzené věci extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, když odvolací soud nepokládal provedené listinné důkazy za rozhodující, neboť věc spočívá na právním posouzení. Obecné soudy nevzaly v potaz skutečnost, že z nainstalovaných termostatických ventilů mají výlučný prospěch nájemci, naopak pronajimatelům z jejich instalace žádný prospěch neplyne.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález, sp. zn. III. ÚS 321/03).
Provedenou lustrací a následnou komparací návrhů podaných u Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatelé uplatnili obdobné námitky v dalších dvou ústavních stížnostech, které podali proti rozsudkům, jimiž byli zamítnuty jejich žaloby proti nájemcům na zaplacení nákladů spojených s výměnou termostatických ventilů v daných bytech. V prvé z nich již Ústavní soud usnesením ze dne 20. 3. 2008 sp. zn. III. ÚS 976/07 rozhodl tak, že ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Závěry učiněné v uvedeném usnesení jsou plně použitelné i na projednávanou věc.
Ústavní soud nemá za to, že by se soudy v dostatečné míře v rámci jejich postupu při rozhodování nevypořádaly s provedenými důkazy a vybočily tak z mezí ústavnosti. Soudy prováděly interpretaci a aplikaci právních předpisů, když zjišťovaly, zda nárok uplatňovaný stěžovateli má právní podklad, tedy zda tu je právní důvod požadovat danou úhradu po nájemci. Výklad právní normy přitom náleží soudu, který rozhoduje v dané věci, nikoliv osobám poskytujícím listinný důkaz.
Stejně tak považuje Ústavní soud za dostatečné vypořádání se soudů s námitkou stěžovatelů o absenci zákonné právní úpravy předpokládané v ustanovení §696 občanského zákoníku. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmý závěr o nepřiléhavosti argumentace nálezem Pl. ÚS 20/05; z odůvodnění rozhodnutí obou soudů se pak podává, jaká ustanovení právních předpisů příslušnou právní úpravu obsahují.
Ústavní soud dále shledal odůvodnění soudních rozhodnutí srozumitelnými a dostatečného rozsahu i obsahu; k porušení práva na řádné odůvodnění rozhodnutí nedošlo.
Ústavní soud proto konstatuje, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů jako účastníků řízení, z něhož napadená rozhodnutí vzešla. Ustanovení Listiny, která garantují právo na soudní ochranu, nelze přirozeně vykládat tak, že by zahrnovala i právo na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatelé se závěry obecných soudů neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu