ECLI:CZ:US:2008:2.US.629.08.1
sp. zn. II. ÚS 629/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele L. I., zastoupeného JUDr. Stanislavem Pavelkou, advokátem se sídlem Libická 1832/5, 130 00 Praha 3 - Vinohrady, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2008 č. j. 15 Co 28/2008-93 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. 11. 2007 č. j. Nc 12899/2003-60, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Matco, s. r. o., IČ 26425033, se sídlem Opatovická 1659/4, 110 00 Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdil, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, a čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Proti stěžovateli je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. Nc 12899/2003 exekuční řízení pro vymožení pohledávky ve výši 4 199 708,50 Kč. V rámci tohoto řízení podáním ze dne 19. 10. 2005 navrhl oprávněný zastavení exekuce, což se stalo usnesením tohoto soudu ze dne 29. 10. 2003 č. j. Nc 12899/2003-9. Dalším podáním, které došlo soudu 16. 11. 2005, vzal oprávněný svůj návrh na zastavení exekuce zpět. Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 13. 11. 2007 č. j. Nc 12899/2003-60 řízení o návrhu na zastavení exekuce zastavil. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 1. 2008 č. j. 15 Co 28/2008-93 tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Obě tato rozhodnutí jsou napadena projednávanou ústavní stížností.
V ústavní stížnosti namítá, že exekuce vedená na jeho majetek, konkrétně na nemovitosti ve Vlašimi, je v rozporu se zákonem. Především vytýká nesprávné ocenění tohoto majetku, který je podle jeho názoru podceněn, a tím mu je způsobována značná škoda. Dále poukazuje na to, že právní předchůdce oprávněného měl v zástavě autobus, který stěžovatel vrátil při odstoupení od kupní smlouvy, svoji pohledávku z prodeje této zástavy neuspokojil, ale naopak nechal zmíněný autobus „rozkrást“ a nyní na něm požaduje další plnění. V této souvislosti uvádí stěžovatel okolnosti, které ho vedly k vrácení autobusu. Z nich dovozuje, že byl nespravedlivě odsouzen k plnění, ačkoliv mu nebyla vrácena kupní cena tak, aby ji mohl vrátit financující bance. Poukazuje na to, že se od roku 1995 soudní cestou domáhá svých práv, ale za 13 let se ničeho nedomohl, ačkoliv je dle svého přesvědčení v právu.
Soudu prvního stupně v této věci vytýká, že nedostatečně provedl dokazování, nenařídil jednání a věc rozhodl formálně. Soudy dále nezohlednily jím namítanou odpovědnost státu za škodu, která mu byla způsobena nezákonným rozhodnutím o homologaci zmíněného autobusu, ačkoliv následně bylo zjištěno, že neodpovídá platnému zákonu a evropské směrnici, upravující podmínky provozu takového dopravního prostředku. Rozhodnutí obou soudů bylo podle jeho názoru v rozporu s dobrými mravy a ochranu poskytly jen oprávněnému, nikoli stěžovateli, ačkoliv byl z důvodů, které v ústavní stížnosti popisuje, poškozen. V tom všem spatřuje takové vady řízení, které zakládají porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 3, v čl. 37 odst. 3, v čl. 38 odst. 2 a v čl. 11 odst. 3 Listiny. Zdůrazňuje zejména porušení práva na soudní ochranu, neboť podle jeho názoru své právo uplatnil u soudu stanoveným postupem, avšak soudy výkladem procesních předpisů dospěly k závěru, že mu právo na ochranu nenáleží a odmítly se jeho námitkami čistě z formalistických důvodů zabývat. Z těchto důvodů se proto domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 a Městského soudu v Praze.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“)]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé. Z tohoto pohledu nepovažuje Ústavní soud ústavní stížnost za opodstatněnou.
Je třeba respektovat, že ochrana subjektivním právům a zákonem chráněným zájmům je v soudním řízení poskytována pouze za určitých podmínek, které stanoví procesní právo. Jsou to tzv. procesní podmínky, jako předpoklady, za nichž může soud jednat a rozhodnout ve věci. Ústavní soud shledává postup obecných soudů ve věci posuzované ústavní stížnosti jako zcela odpovídající zákonu, a proto jim ani z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nelze nic podstatného vytknout, a proto také stěžovatelem rozvedené výtky na jejich adresu, stejně jako jeho tvrzení stran porušení ústavně zaručených práv na soudní ochranu, jsou nepřípadná.
V souzeném případě napadená rozhodnutí nemají charakter meritorních rozhodnutí, ale jedná se pouze o rozhodnutí procesní. Pokud bylo soudem vydáno rozhodnutí o zastavení řízení, stalo se tak nikoliv na základě věcného posouzení předmětu řízení, ale na základě zpětvzetí návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí v situaci, kdy ještě o původním návrhu nebylo rozhodnuto. V takovém případě nemůže soud věcně posuzovat, zda důvody pro zastavení výkonu byly dány, či nikoliv. Jedná se totiž o návrhové řízení, ve kterém soud nepostupuje z úřední povinnosti, ale toliko na návrh účastníků řízení.
Z uvedeného plyne, že stěžovateli nic nebrání, je-li přesvědčen, že pohledávku, pro kterou je veden výkon rozhodnutí splnil, podat návrh na zastavení výkonu rozhodnutí postupem podle ustanovení §268 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu. Je ovšem třeba k tomu dodat, že v řízení o exekuci soud nepřezkoumává podmínky za nichž bylo rozhodnuto o exekučním titulu, k čemuž se ovšem námitky stěžovatele váží. V tomto směru bylo přiléhavé odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze, který poukázal na to, že námitky stěžovatele uplatněné v odvolání proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 o zastavení řízení jsou pro posouzení správnosti odvoláním napadeného rozhodnutí zcela irelevantní.
Stěžovateli nelze dát za pravdu, že rozhodování obecných soudů bylo formalistické. Soudy aplikovaly správná ustanovení procesního předpisu a jejich dodržování je podmínkou práva na spravedlivé řízení. Právě jejich nedodržení by zakládalo nerovnost účastníků řízení, pokud by soud konal něco jiného, než co podle procesních předpisů v konkrétním řízení konat má. Postupem soudů v daném případě nemohlo dojít ani k zásahu do práva stěžovatele na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, neboť tato otázka nebyla předmětem soudního řízení, ve kterém byla ústavní stížností napadená rozhodnutí vydána. Soudy neporušily ani právo stěžovatele na veřejné projednání jeho věci. Soud je povinen nařídit jednání jen k projednání věci samé. V řízení exekučním o tento druh řízení nejde, a proto nebyly soudy povinny jednání nařizovat. Nemohlo dojít ani k zásahu do výkonu vlastnického práva, neboť vlastnictví a výkon práva vlastníka nebyly předmětem řízení v souzené věci.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu