ECLI:CZ:US:2008:2.US.653.07.1
sp. zn. II. ÚS 653/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti JUDr. Ing. M. M., MBA, zastoupeného JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem v Brně, Hlinky 505/118, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 9. 1. 2007 č.j. ZT 1411/2006-23 a proti usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura České Budějovice pod ČTS OKFK-5/4-2006 ze dne 30. 11. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že výše uvedenými rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení byla porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně právo na přístup k veřejným funkcím za rovných podmínek dle čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a čl. 3 odst. 3 Listiny.
Proti stěžovateli a dalším spoluobviněným bylo napadeným usnesením Policie ČR zahájeno trestní stíhání pro trestné činy porušování povinnosti při správě cizího majetku dle §255 odst. 1 trestního zákona, spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona a zneužívání pravomoci veřejného činitele dle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona, spáchaného formou spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona. Všichni obvinění se měli trestné činnosti dopustit v postavení člena zastupitelstva města Český Krumlov tím, že společně přijali dne 24. 11. 2005 usnesení č. 171/10/2005, kterým bylo schváleno, aby město převzalo náklady spojené s právním zastupováním Ing. L. L., vedoucího odboru rozvoje a investic, A. P., zastupitele města a bývalého starosty a JUDr. F. M., zastupitele města a současného starosty, v souvislosti s jejich obviněním z trestného činu, spáchaného v souvislosti s přidělením dotace na rekonstrukci sportovní haly. Trestnými činy obviněných mělo dojít ke způsobení škody městu ve výši nejméně 238 942 Kč.
Proti usnesení Policie ČR podali někteří z obviněných včetně stěžovatele stížnost, která byla napadeným usnesením Okresního státního zastupitelstva v Českých Budějovicích zamítnuta jako nedůvodná. V odůvodnění usnesení se konstatuje, že výrok usnesení o zahájení trestního stíhání vůči všem obviněným je věcně správný a skutkově odůvodněný, obsahuje přesné, úplné a jednoznačné zákonné označení trestných činů, které jsou ve skutku spatřovány. Podle státního zástupce všech 14 členů zastupitelstva jednalo v rozporu s ust. §2 odst. 2 a §38 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, který oprávněným osobám ukládá využívat majetek obce účelně a hospodárně v souladu s jejími zájmy, a to za současné ochrany veřejného zájmu. K otázce, zda lze členy zastupitelstva jako fyzické osoby postihnout pro jednání v rámci rozhodovací pravomoci zastupitelstva města v působnosti města, státní zastupitelství zaujalo názor, že není jediný právní důvod pro to, aby obvinění jako odpovědné osoby jednající za město nenesli trestněprávní odpovědnost za rozhodování o majetkoprávních úkonech města v rámci správy a hospodaření města.
Policie České republiky ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti odkázala na své dřívější vyjádření ke komunální stížnosti zastupitelstva města Český Krumlov, která byla usnesením sp. zn. II. ÚS 265/07 odmítnuta.
Okresní státní zastupitelství v Českých Budějovicích ve vyjádření ze dne 5. 10. 2007 uvedlo, že není důvod, aby členové zastupitelstva nenesli za své jednání trestněprávní odpovědnost. Bez zohlednění všech podstatných skutkových okolností nelze hovořit o přezkumu správnosti, účelnosti či motivů členů zastupitelstva, jimiž byli vedeni při hlasování, ale z hlediska správnosti a zákonnosti napadeného usnesení pouze o tom, zda po formální a materiální stránce došlo k naplnění všech zákonných znaků skutkových podstat žalovaných trestných činů. Trestní stíhání stěžovatele probíhá plně v souladu se zákonem a za současného respektování zásady řádného procesu, zásady legality i zásady obžalovací.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již několikrát zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nepřísluší mu zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však jako soudní orgán ochrany ústavnosti oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny ústavně zaručené základní práva a svobody stěžovatele.
Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.
Ústavní soud v dané věci připomíná, že se necítil být oprávněn zasahovat do samotného počátku trestního řízení ani v době, kdy bylo zahajováno opatřením, proti kterému nebylo možno podat opravný prostředek. Pouze za situace, pokud by bylo obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména vzetí do vazby), pak by po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost. Zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení již v počátku trestního řízení by byl jinak považován za nepřípustný. Od tohoto závěru se Ústavní soud neodchýlil ani po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, kdy je vůči usnesení o zahájení trestního stíhání, podle §160 odst. 7 TrŘ, připuštěna stížnost (např. sp. zn. IV. ÚS 535/02, sp. zn. II. ÚS 364/03).
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi s ohledem na shora uvedené rovněž opakovaně zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (sp. zn. IV. ÚS 316/99, sp. zn. I. ÚS 486/01, sp. zn. IV. ÚS 213/03, sp. zn. IV. ÚS 262/03). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem.
Tento postup byl sice korigován nálezem ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02 ( Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 30, nález č. 105, str. 471). V uvedeném případě šlo o zcela mimořádnou situaci, spočívající ve zjevné libovůli v rozhodování. V tomto nálezu Ústavní soud připustil přezkum usnesení státního zástupce, týkajícího se stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a výjimku ze zásady subsidiarity (a tedy nepřípustnosti ústavní stížnosti), kterou lze uplatnit pouze tehdy, pokud usnesení státního zástupce je založeno na naprosto (prima facie) nedostatečném odůvodnění. Takový postup by totiž svědčil o denegatione iustitiae a o libovůli v rozhodování a z toho plynoucího porušení práva na soudní a jinou ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Citovaný nález však nelze interpretovat extenzivním výkladem. Ústavní soud se ani po tomto nálezu nadále necítí být povolán k přezkumu postupu orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody zahájení trestního stíhání. Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce usnesení o zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 trestního řádu) a vyjadřovat se k opodstatněnosti toho kterého trestního stíhání, protože jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu. Proto ani v tomto případě nepodrobil Ústavní soud svému přezkumu vlastní materiální hodnocení důvodnosti (opodstatněnosti) zahájení trestního stíhání
Předmětem přezkumu Ústavním soudem mohou být tedy pouze námitky směřující proti nedostatečnému odůvodnění napadených usnesení, které by svědčilo o libovůli v rozhodování orgánů činných v trestním řízení. Současně je třeba připomenout, že na samém počátku trestního stíhání není ještě možno dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. K závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí, v této úvodní fázi trestního řízení, vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Z tohoto vymezení lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání - s ohledem na důkazní situaci - není možno požadovat po orgánech činných v trestním řízení, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stadiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jak je tomu např. u obžaloby. Navíc závěr, že byl daný skutek spáchán obviněným, není konečný.
S poukazem na shora uvedené Ústavní soud konstatuje, že i v dané věci (viz shora uvedená judikatura) toliko přezkoumal napadené usnesení policejního orgánu z hlediska obsahových náležitostí a konstatuje, že obsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti (§160 odst. 1 trestního řádu). Ve výroku usnesení je dostatečně podrobně a nezaměnitelným způsobem popsán skutek, pro který je stěžovatel stíhán, tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Popis skutku zcela jednoznačně obsahuje obligatorní znaky objektivní stránky stíhaného trestného činu - jednání, následek a příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem. Usnesení policejního orgánu obsahuje rovněž zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován. Z odůvodnění je dostatečně patrno, o jaké skutečnosti policejní orgán opírá své podezření, tzn. skutečnosti, které odůvodňují jeho závěr o důvodnosti trestního stíhání, což umožňuje stěžovateli, jeho obhájci i státnímu zástupci kontrolovat důvodnost obvinění. Proto nelze než konstatovat, že obsah napadených usnesení nesvědčí o libovůli policejního orgánu, neboť z nich vyplývá, jakého jednání se měl stěžovatel dopustit, z jakého trestného činu je obviněn a jaké skutečnosti vedly k těmto závěrům.
Napadené usnesení státního zástupce rovněž vyhovuje zákonným požadavkům stanoveným v ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu a ani je nelze považovat za projev libovůle. Státní zástupce se dostatečným způsobem vypořádal s podstatnými námitkami uplatněnými stěžovatelem ve stížnosti proti usnesení policejního orgánu, je z něho patrno, v jakém rozsahu usnesení policejního orgánu přezkoumával a jaké skutečnosti měl za podstatné vzhledem k odůvodněnosti zahájení trestního stíhání. Z ústavněprávního hlediska nelze postupu státního zástupce nic vytknout.
Ústavní soud tedy, s ohledem na svoji dosavadní judikaturu, nepřezkoumává po meritorní stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a nevyjadřuje se k jeho opodstatněnosti. K posouzení toho, zda předmětný skutek naplňuje znaky daného trestného činu, jsou oprávněny orgány činné v trestním řízení, které v tomto ohledu budou provádět dokazování v dalších stadiích trestního řízení.
V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že trestní stíhání vůči stěžovateli bylo zahájeno z důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád (čl. 8 odst. 2 Listiny). Napadená usnesení jsou dostatečným způsobem odůvodněna, jsou přezkoumatelná (§134 TrŘ) a neporušují stěžovatelem namítaná ústavně zaručená práva.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu