ECLI:CZ:US:2008:2.US.670.08.1
sp. zn. II. ÚS 670/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. B. F., zastoupeného JUDr. Drahomírem Krátkým, advokátem, se sídlem Poděbradovo nám. 8a, 796 01 Prostějov, směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. prosince 2007 č. j. 4 Ads 112/2007-106, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 11. prosince 2007, č. j. 4 Ads 112/2007-106, byla odmítnuta pro opožděnost kasační stížnost žalobce (stěžovatele) směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. srpna 2005, č. j. 38 Cad 11/2004-44. V tomto v pořadí druhém usnesení (první usnesení, jímž byla kasační stížnost odmítnuta, bylo vydáno dne 22. prosince 2006, č. j. 4 Ads 115/2006-75), Nejvyšší správní soud konstatoval, že vzhledem k tomu, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě byl žalobci doručen náhradním způsobem - adresát nebyl v době doručování zastižen a v úložní lhůtě si zásilku nevyzvedl [§46 odst. 3 ve spojení s §50c odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")] a stěžovatel ve lhůtě pro podání kasační stížnosti počítané od okamžiku náhradního doručení kasační stížnost nepodal, bylo třeba tuto kasační stížnost obdobně jako již jeho předchozí kasační stížnost odmítnout pro opožděnost.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě namítal porušení práva na spravedlivý proces vycházející z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále porušení zákazu diskriminace. Podstata jeho stížnosti spočívá v tvrzení, že mu rozsudek Krajského soudu v Ostravě nebyl řádně doručen, takže jeho kasační stížnost neměla být odmítnuta pro opožděnost. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v době doručování nebyl přítomen v místě trvalého bydliště, měl Nejvyšší správní soud na danou věc navíc aplikovat §46 odst. 6 o. s. ř. Svoji nepřítomnost však nemůže stěžovatel prokázat, neboť byl okraden o kufřík s materiály, které by jeho nepřítomnost snad měly prokazovat. Pro posouzení celé záležitosti je dle stěžovatele důležité, zda byl o skutečnosti, že zásilka je uložena na poště, vyrozuměn. Stěžovatel tvrdí, že nikoliv, takže nemohla nastat fikce doručení. O tom, že mu vyrozumění o zásilce nebylo doručeno, svědčí i vyjádření České pošty, s. p., na jeho stížnost, že se při doručování vyskytovaly nedostatky. Česká pošta, s. p., tyto nedostatky konstatovala, stěžovateli se omluvila a přislíbila zjednat nápravu. Stěžovatel poukázal i na porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i na porušení čl. 13, 14 a 16 Evropské sociální charty, které upravují práva na lékařskou a sociální pomoc.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, a stěžovatel si je této skutečnosti vědom, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, resp. Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí zejména proti závěru Nejvyššího správního soudu, který vychází z toho, že stěžovateli byl rozsudek Krajského soudu v Ostravě řádně doručen. Ústavní soud si pro náležité posouzení věci vyžádal od Krajského soudu v Ostravě příslušný spis (sp. zn. 38 Cad 11/2004). Ze spisu ověřil, že zjištění Nejvyššího správního soudu o způsobu doručování rozsudku Krajského soudu v Ostravě jsou v pořádku, a proto na ně v podrobnostech odkazuje.
Nyní zbylo Ústavnímu soudu na posouzení, zda tvrzení stěžovatele, že nebyl v době doručování přítomen v místě bydliště, resp. že nebyl o doručování zásilky určené do vlastních rukou vyrozuměn, mají ústavněprávní relevanci. Tvrzení, že stěžovatel v době doručování nebyl v místě bydliště přítomen, by bylo skutečně důvodem pro postup podle §46 odst. 6 o. s. ř. Jak ovšem vyplývá z vyžádaného spisu, tuto námitku stěžovatel v řízení před Nejvyšším správním soudem nikdy nevznesl (opakovaně zastával pouze názor, že o zásilce nebyl vyrozuměn), a proto se jí tento soud ani nemohl zabývat. Jestliže námitku, že se v době doručování nezdržoval v místě bydliště, uplatňuje se zpožděním až nyní v řízení před Ústavním soudem, činí tak opožděně, neboť k takovému přezkumu není Ústavní soud oprávněn. Skutečnost, že o doručování zásilky nebyl stěžovatel informován v důsledku nedostatků na straně doručovatele, tedy České pošty, s. p., rovněž samy o sobě nemohou založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Prokázat tvrzení, že stěžovateli nebyla vložena do schránky výzva k vyzvednutí zásilky, nebo že tato výzva mohla být někým odnesena, není v podstatě možné. To, že Česká pošta, s. p., nedostatky v doručování, které nastaly v minulosti, konstatovala a stěžovateli se omluvila, ještě neznamená, že tomu tak nutně muselo být v daném případě. Odpovědnost za doručení zásilky má v tomto případě Česká pošta, s. p., a pokud stěžovatel spatřuje nedostatky na její straně, musí je primárně řešit s ní. Z doručenky (č. l. 48 vyžádaného spisu) vyplývá, že zásilka byla uložena a stěžovateli byla zanechána výzva, aby si ji vyzvedl. V tomto směru je tedy třeba vycházet z presumpce správnosti údajů na doručence. Na základě nich pak lze dojít k jedinému možnému závěru o tom, kdy byla předmětná zásilka stěžovateli doručena.
Ohledně namítaného porušení dalších ústavně zaručených práv (zejm. čl. 13, 14 a 16 Evropské sociální charty) pak Ústavní soud konstatuje, že tato práva nebyla napadeným rozhodnutím vůbec dotčena, neboť v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se jednalo o posouzení jiné otázky, a to otázky včasnosti podání kasační stížnosti, která nemá s namítaným porušením výše uvedených práv nic společného.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu