infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.06.2008, sp. zn. II. ÚS 722/06 [ usnesení / LASTOVECKÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2008:2.US.722.06.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2008:2.US.722.06.1
sp. zn. II. ÚS 722/06 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti P. K., zastoupeného JUDr. Ing. Zdeňkem Hrabou, advokátem se sídlem Říčany, Kamlerova 795, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2005 ve věci sp. zn. 5 To 263/2005 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 7. 2006 ve věci sp. zn. 5 Tdo 815/2006, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatel svým návrhem napadá rubrikovaná soudní rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1, 3 písm. c) a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně mělo být porušeno i právo stěžovatele zakotvené v čl. 4 odst. 1 Listiny. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 3. 2005 byl stěžovatel - prokurista společnosti IZOLEX Praha, a.s., uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti dle §147 odst. 1 trestního zákona. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na dobu osmnácti měsíců a s uloženou podmínkou ve lhůtě podmíněného odsouzení uhradit způsobenou škodu. Napadeným rozsudkem byl rozsudek nalézacího soudu zrušen a odvolací soud rozhodl rozsudkem tak, že stěžovatele shledal vinným stejným trestným činem a uložil mu tentýž trest jako soud prvního stupně, ovšem bez povinnosti náhrady vzniklé škody. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud shora uvedeným usnesením odmítl. První pochybení obecných soudů spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že obvodní soud porušil jeho právo na obhajobu, když nepřihlédl ke včas zaslané a soudu faxem doručené omluvě stěžovatelova obhájce, jenž se pro nemoc nemohl nařízeného hlavního líčení zúčastnit, ani za sebe zajistit náhradu, a proto požádal soud o odročení. Namísto toho byl stěžovatel dle svého tvrzení justiční stráží donucen zúčastnit se hlavního líčení bez svého obhájce, přičemž soudy všech instancí využily jeho závěrečné slovo jako jeden z důkazů viny. V souvislosti s meritorní stránkou věci stěžovatel obecným soudům vytýká, že soudy všech instancí rozhodovaly ve věci, aniž by se opíraly o znalecký posudek z oboru účetnictví, přestože takový postup odporuje judikatuře Nejvyššího soudu (rozsudek ve věci sp. zn. 4 Tz 68/2003). Městský soud nesprávně posoudil skutek z hlediska práva hmotného, když nerespektoval obsah rozhodujících institutů práva obchodního a trestního. Stěžovatel připomíná právní úpravu prokury a tvrdí, že prokurista má jako zmocněnec (zástupce) ex lege oprávnění činit úkony za obchodní společnost, avšak žádný právní předpis mu nestanovuje povinnost tyto úkony za společnost činit. Právní názory stěžovatel opírá o rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 1 Tdo 972/2003 (správně 11 Tdo 972/2003), přičemž dovozuje, že jako prokurista nemohl ve smyslu §89 odst. 2 trestního zákona opominout splnění povinnosti, kterou neměl, a nemohl tudíž naplnit ani skutkovou podstatu trestného činu dle §147 trestního zákona. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. První námitka uplatněná v ústavní stížnosti je procesně-právního charakteru a vztahuje ke skutečnosti, že hlavní líčení proběhlo dne 17. 3. 2005 bez účasti stěžovatelova obhájce, přičemž odvolací soud k této skutečnosti nepřihlížel. Z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že se obvodní soud o omluvě stěžovatelova obhájce relevantním způsobem dozvěděl až dne 18. 3. 2005 (č.l. 210-211), tedy den poté, co byl vyhlášen napadený rozsudek. (pozn. hlavní líčení bylo předtím dvakrát odročeno pro stěžovatelovu nepřítomnost. Stěžovateli je sice možno přisvědčit, že se odvolací soud nikterak nevyrovnal s tvrzením, že nalézací soud porušil stěžovatelovo právo na obhajobu, neboť nerespektoval včas zaslanou omluvu obhájce. Vzhledem k absenci jakéhokoliv předloženého či k provedení navrženého důkazu o pravdivosti tohoto tvrzení, ať už v písemném podání odvolání či při ústním jednání, se však Ústavní soud nedomnívá, že by toto pochybení odvolacího soudu samo o sobě mohlo odůvodnit kasační zásah Ústavního soudu. Další námitky představují námitky hmotněprávní, které nicméně stěžovatel uplatňoval již v dovolacím řízení, a s nimiž se dostatečným způsobem Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí vypořádal. Na tomto místě proto Ústavní soud pouze připomíná nejdůležitější fakta, v jejichž světle ztrácejí tvrzení stěžovatele jakoukoli opodstatněnost. Pochybení obecných soudů nelze vyvozovat toliko ze skutečnosti, že v daném trestním řízení nebyly provedeny důkazy znaleckým posudkem z oboru účetnictví; z provedených listinných důkazů bylo totiž "zcela nepochybně patrné, že společnost měla dostatečné prostředky k úhradě předmětných poplatků a pouze dala přednost jiným platbám či jinému způsobu utracení těchto částek před tím, aby uhradila své zákonem stanovené povinnosti" (s. 4-5 rozsudku městského soudu). Takový závěr přitom neodporuje judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 5 Tz 101/2001, 4 Tz 57/2003, 4 Tz 68/2003, 4 Tz 63/2000) a není v rozporu ani s nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2007 ve věci sp. zn. II. ÚS 490/04. Ve stěžovatelově případě obecné soudy zkoumaly, zda společnost IZOLEX Praha, a.s. v době porušení zákonné povinnosti fakticky měla dostatečné množství finančních prostředků, jež použila na jiné účely, a nevyvozovaly tak "mechanicky" závěr o naplnění předmětné skutkové podstaty pouze ze skutečnosti, že zaměstnavatel účetně tyto platby strhával z mezd svých zaměstnanců, jak to činily obecné soudy v případech, kdy soud nejvyšší nebo i ústavní právě z tohoto důvodu musely výše uvedenými rozhodnutími přikročit k jejich kasaci. Stěžovatelův odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tz 57/2003 z tohoto pohledu proto není případný. Opodstatněnost nemůže Ústavní soud přiznat ani stěžovatelově námitce směřující k subjektu předmětného trestného činu. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení zcela detailně vyrovnal s tvrzením stěžovatele, že jako prokurista dané akciové společnosti nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu dle §147 trestního zákona, neboť povinnost, již měl svým jednáním protiprávně opomenout, nikdy neměl. Nejvyšší soud v odůvodnění vycházejícím z jeho judikatury (11 Tdo 972/2003, část jehož právní věty stěžovatel nepřípadně cituje) uvádí, že ze zákonného vymezení postavení prokuristy nevyplývá jeho zákonná povinnost, aby za plátce ve smyslu §147 trestního zákona zajistil řádné odvedení pojistného a jiných zákonných plateb státu. Ze zákonného vymezení prokury nelze dovodit oprávnění či povinnost prokuristy jednat za podnikatele v jiných případech než těch, které se týkají vlastního provozu podniku. Pokud je plátcem ve smyslu §147 trestního zákona právnická osoba, je dána trestní odpovědnost fyzické osoby, která jedná jménem právnické osoby, tedy plátce. Není vyloučeno, že za plátce jedná jiná fyzická osoba než statutární orgán, tedy i prokurista. Nejvyšší soud dostatečným způsobem osvětlil, že "to byl výhradně stěžovatel, kdo v postavení prokuristy společnosti rozhodoval o jejích platbách a disponoval jejími finančními prostředky." Trestní odpovědnost stěžovatele není tedy odvozována z jeho postavení prokuristy, ale ze skutečnosti, že podle učiněných zjištění fakticky rozhodoval o platbách společnosti a dispozicích s jejími finančními prostředky. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadenými soudními rozhodnutími bylo porušeno některé Listinou a Úmluvou chráněné základní právo stěžovatele. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. Právní názor Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je srozumitelné a ústavně konformní. Ústavní soud proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. června 2008 Jiří Nykodým předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2008:2.US.722.06.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 722/06
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 26. 6. 2008
Datum vyhlášení  
Datum podání 6. 11. 2006
Datum zpřístupnění 24. 7. 2008
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Lastovecká Dagmar
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 37 odst.2, čl. 40 odst.3, čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 140/1961 Sb., §89, §147
  • 141/1961 Sb., §2 odst.6
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na právní pomoc a tlumočníka
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstřík trestný čin
znalecký posudek
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-722-06_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 59098
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-08