ECLI:CZ:US:2008:3.US.1060.07.1
sp. zn. III. ÚS 1060/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. dubna 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1. B. S., a 2. M. T., obou zastoupených JUDr. Antonínem Novákem, advokátem v Praze 5, U Nikolajky 5, proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 17. 4. 2003 č. j. PÚ 1365/92/3, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 2. 2005 č. j. 21 C 216/2003-115, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2005 č. j. 24 Co 160/2005-167 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 1. 2007 č. j. 28 Cdo 1544/2006-195, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 26. 4. 2007 napadly stěžovatelky výše označená rozhodnutí obecných soudů a s tvrzením, že jsou v rozporu s čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dále s čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, se domáhaly jejich zrušení.
Jak Ústavní soud zjistil z příslušného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad Praha (dále též jen "pozemkový úřad") ve svém rozhodnutí ze dne 17. 4. 2003 č. j. PÚ 1365/92/3 rozhodl podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), tak, že stěžovatelky nejsou vlastníky části parcely dle pozemkové knihy č. 555 - role o výměře 63 336 m2 v k. ú. Stodůlky. Důvodem nevydání předmětné nemovitosti bylo, že stěžovatelky svůj nárok neuplatnily v zákonem stanovené lhůtě.
Následně podanou žalobu stěžovatelek na určení, že jsou vlastnicemi předmětné nemovitosti, Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 17. 2. 2005 č. j. 21 C 216/2003-115 zamítl, současně zamítl i návrh stěžovatelek, aby vyslovil, že se v celém rozsahu nahrazuje výše uvedené rozhodnutí pozemkového úřadu. Proti tomuto rozhodnutí podaly stěžovatelky odvolání, avšak Městský soud v Praze je rozsudkem ze dne 12. 12. 2005 č. j. 24 Co 160/2005-167 ve věci samé potvrdil, když se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že stěžovatelky v řízení neprokázaly, že svůj nárok uplatnily řádně a včas. Toto rozhodnutí odvolacího soudu napadly stěžovatelky dovoláním, které však Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 1. 2007 č. j. 28 Cdo 1544/2006-195 jako nepřípustné podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl, když dospěl k závěru, že jeho přípustnost není dána ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V ústavní stížnosti stěžovatelky vyslovují svůj nesouhlas se závěry výše uvedených orgánů veřejné moci, že nárok na vydání předmětné nemovitosti neuplatnily včas. Přitom poukazují na skutečnost, že podáním ze dne 29. 5. 1991 uplatnily svůj nárok (tehdy ještě podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích) u Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci, toto podání bylo postoupeno na Ministerstvo financí, které nárok přípisem ze dne 2. 1. 1992 odmítlo, v přípise ze dne 18. 6. 1992 pak uvedlo důvody tohoto kroku a upozornilo stěžovatelky, že mohou uplatnit svůj nárok u Ministerstva zemědělství. Dle názoru stěžovatelek mělo Ministerstvo financí dané podání, jež mělo náležitosti výzvy podle §9 odst. 1 zákona o půdě, podle §20 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), postoupit příslušnému orgánu. Vzhledem k nesprávnosti postupu uvedeného orgánu mají stěžovatelky za to, že správní řízení o vydání předmětné nemovitosti bylo uplatněno již podáním u Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci.
Dále stěžovatelky poukazují na to, že u příslušného pozemkového úřadu uplatnily nárok na vydání jiných pozemků, v řízení vedeném u Magistrátu hl. m. Prahy pod sp. zn. PÚ 1365/92 je zastupoval Ing. Z. T., který prý jejich jménem ústní formou dodatečně uplatnil nárok i na vydání předmětného pozemku, a to ještě před uplynutím lhůty uvedené v §13 odst. 1 zákona o půdě. Protokol o tom se ve spise nenachází, nebyl prý buď vůbec vyhotoven, nebo došlo k jeho ztrátě. V souvislosti s tím poukazují stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 575/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, č. 158), dle kterého lze výzvu podle zákona o půdě učinit i ústně do protokolu. Skutečnost, že byl jejich nárok uplatněn, má dokládat, že s nimi bylo vedeno řízení ohledně předmětného pozemku, jakož i dopis ze dne 8. 11. 1996, kterým tento úřad sděluje Stavebnímu bytovému družstvu STAVEG, že na zmíněný pozemek byl uplatněn v zákonné lhůtě restituční nárok, a také že dne 14. 8. 1998 byly na žádost pozemkového úřadu vytyčeny hranice zmíněného pozemku.
Stěžovatelky rovněž uvádějí, že dopisem ze dne 20. 4. 1992 oznámily uživateli předmětného pozemku, sdružení AGRAS, ukončení nájemního vztahu vzniklého na základě §22 odst. 2 zákona o půdě, a že tento dopis byl zaslán Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkovému úřadu. Podle jejich názoru byla lhůta pro uplatnění nároku zachována tímto dopisem.
V závěru ústavní stížnosti stěžovatelky namítají, že pozemkový úřad nevzal v úvahu věk stěžovatelek, povahu věci (tedy že jde o nápravu majetkových křivd) a nesprávnost postupu správních orgánů, bez něhož by nenastalo zamítnutí jinak oprávněného nároku stěžovatelek. Stěžovatelky rovněž vytýkají nesprávnost hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně stran předmětné výzvy, který jako "nevyvratitelný" hodnotil důkaz správním spisem, ostatní důkazy (např. výše zmíněný dopis pozemkového úřadu ze dne 8. 11. 1996) odmítl pro nadbytečnost. Ze spisu jako celku přitom údajně zřetelně plyne, že svůj nárok uplatnily. Současně upozorňují na zájem pozemkového úřadu na výsledku řízení a na možnou ztrátu protokolu o ústním jednání, při kterém byl předmětný nárok uplatněn. Namítají, že obecné soudy se nevypořádaly s navrženými či provedenými důkazy a jejich rozhodnutí že nejsou řádně zdůvodněna.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelky reprodukují argumentaci uplatněnou před obecnými soudy, přičemž jde o snahu docílit přezkumu správností jimi uplatněných tvrzení v řízení o ústavní stížnosti. To má relativizovat přípustnost ústavní stížnosti. Současně tento soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Městský soud v Praze v podstatě zopakoval a rozvedl důvody, které vedly tento soud a soud nalézací k vydání pro stěžovatelky negativních rozhodnutí. Současně upozornil, že i když je třeba ve vztahu k restituentům postupovat benevolentně, nelze vyhovět tam, kde nejsou naplněny ani základní zákonné předpoklady pro vydání majetku. K výhradám stěžovatelek stran dokazování uvedl, že podle §250e odst. 2 o. s. ř. může soud vzít za svá skutková zjištění správního orgánu; v daném případě soud vycházel nejen z něj, ale provedl i další důkazy. Stav věci byl prý soudem dostatečně zjištěn, soud zaujal i správný právní názor, odkaz na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 480/2000 a IV. ÚS 371/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, č. 144, a svazek 14, č. 66) má být nepřiléhavý. Navrhuje proto, aby nebylo ústavní stížnosti vyhověno. Obvodní soud pro Prahu 5 odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad Praha uvedl, že stěžovatelky do doby, než byla zjištěna existence dopisu z 8. 11. 1996, o předmětné parcele s pozemkovým úřadem nekomunikovaly. Odpověď družstvu STAVEG byla zpracována z pomocné elektronické databáze restitucí, jež je jen technickou pomůckou a její položky nejsou zcela přesné, navíc informace třetímu subjektu nijak nesouvisí s vlastním řízením o nároku. Tvrzení stěžovatelek o ústním uplatnění nároku jsou nepodložená, a tudíž spekulativní. Pozemkový úřad navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
Hlavní město Praha poukázalo na to, že stěžovatelky svá tvrzení ohledně uplatnění nároku v průběhu řízení měnily a že ve vztahu k nim neunesly své důkazní břemeno. Dále uvedlo, že stěžovatelky svůj nárok uplatnily nesprávně podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, byly řádně poučeny, a mohly svůj nárok uplatnit podle příslušného restitučního předpisu. Odmítlo, že by nebyla zachována základní práva účastníků řízení, interpretace a aplikace právních předpisů nevybočila z mezí ústavnosti a rozsudky obecných soudů jsou řádně odůvodněny. Navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti. Pozemkový fond České republiky a IROP, realitní inženýrská organizace, se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdaly.
Ústavní soud zaslal výše uvedená vyjádření stěžovatelkám k replice. V ní se ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu uvádí, že svou argumentaci nemohly stěžovatelky v ústavní stížnosti odlišit od té, která byla uplatněna v dovolání, protože byla založena na nálezech Ústavního soudu. Jde-li o vyjádření Městského soudu v Praze, stěžovatelky poukazují na to, že nebyl proveden důkaz dopisem ze dne 8. 11. 1996, který jejich tvrzení prokazuje, a nesouhlasí s názorem, že by zmiňované nálezy Ústavního soudu nebylo možno aplikovat na jejich věc. Stěžovatelky dále upozorňují, že jim vyjádření pozemkového úřadu nebylo zasláno, jen průvodní dopis k němu. K tomu Ústavní soud uvádí, že jiné vyjádření než to, které obdržel stěžovatel v "průvodním dopise", nemá k dispozici. K jeho obsahu stěžovatelky uvádějí, že je v rozporu se zásadou právní jistoty a legitimního očekávání, pokud pozemkový úřad nejdříve prohlásil, že byl nárok uplatněn včas, a poté toto popřel. Stěžovatelky v souvislosti s vyjádřením hlavního města Prahy znovu opakují svou argumentaci, přičemž odmítají, že by neunesly své důkazní břemeno.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, který je i co do ostatních formálních náležitostí ve shodě se zákonem. Z tohoto důvodu zkoumal, zda se nejedná o návrh, který lze označit za zjevně neopodstatněný.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Jádrem ústavní stížnosti je vyjádření nesouhlasu stěžovatelek s názorem obecných soudů na to, zda stěžovatelky uplatnily své právo ve lhůtě uvedené v §13 odst. 4 zákona o půdě. Stěžovatelky odvozují, že se tak alternativně stalo vzhledem ke třem skutečnostem. První z nich měla spočívat v tom, že stěžovatelky uplatnily svůj nárok podáním ze dne 29. 5. 1991, adresovaným Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci, druhá v oznámení ukončení nájemního vztahu dopisem ze dne 20. 4. 1992, adresovaném sdružení AGRAS, a třetí v tom, že stěžovatelky svůj nárok uplatnily (patrně) ústní formou u příslušného pozemkového úřadu.
Ještě předtím, než se Ústavní soud vyjádří k tvrzením a námitkám stěžovatelek, pokládá za potřebné připomenout, že dle ustálené judikatury Ústavního soudu vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Jde-li o prvně uvedenou skutečnost, soud prvního stupně i soud odvolací se s ní plně vypořádaly v odůvodnění svého rozhodnutí, když - zcela správně - akcentovaly, že stěžovatelky byly Ministerstvem financí poučeny, jak mají při uplatnění svých nároků postupovat. I kdyby se Ústavní soud ztotožnil s názorem stěžovatelek, že uvedené ministerstvo postupovalo nesprávně, když nepostoupilo podání stěžovatelek příslušnému orgánu, na věci by se tím nic nezměnilo, neboť stěžovatelky se nijak proti jeho postupu, kterým bylo jejich podání vyřízeno, neohradily, přičemž se jim dostalo poučení, že mohou uplatnit svůj nárok podle zákona o půdě, to navíc v době, kdy již ohledně jiných nároků podle zákona o půdě bylo ze strany stěžovatelek řízení vedeno. Stejně tak se tyto soudy vypořádaly s tvrzením stěžovatelek, že za uplatnění nároku nelze považovat dopis ze dne 20. 4. 1992, když konstatovaly, že je jím řešen nájemní vztah a jde o odlišnou problematiku (ve smyslu §33 odst. 2 zákona o půdě). V tomto bodě ústavní stížnost žádnou argumentaci, v jakém ohledu by mělo být posouzení dané otázky ze strany obecných soudů (navíc z hlediska ústavnosti) vadné, neobsahuje.
Jinak je tomu v případě poslední skutečnosti, od níž stěžovatelky odvozují včasnost uplatnění svého nároku, tj. od (patrně) ústního podání učiněného před pozemkovým úřadem. Zde stěžovatelky poukazují na důkazy, které mají svědčit v jejich prospěch, přičemž namítají jejich vadné hodnocení či dokonce opomenutí ze strany obecných soudů. Ovšem stěžovatelkami uplatňované listiny byly součástí správního spisu, který byl připojen ke spisu soudnímu, z něhož soudy vycházely. Není sporu, že správní spis žádné písemné podání stěžovatelek neobsahuje, přičemž stěžovatelky ani netvrdí, že by nárok uplatnily písemně; mělo se tak stát ústně (do protokolu). Na straně druhé je ze správního spisu (resp. z dokumentů, na něž stěžovatelky poukazují) zřejmé, že měl pozemkový úřad určitý čas za to, že nárok byl uplatněn řádně. Tento stav lze samozřejmě vysvětlit tím, že původně správní spis protokol o ústním jednání obsahoval, je zde ale i druhá možnost, že se pozemkový úřad předmětnými nemovitostmi zabýval omylem, a to vzhledem k řízením, která vedl v souvislosti s jinými nemovitostmi, u nichž stěžovatelky své nároky řádně uplatnily, a aktivitě stěžovatelek (ovšem až po uplynutí zákonné lhůty). První možnost přitom odmítly obecné soudy s argumentem, že právě u ostatních nemovitostí byl nárok uplatněn řádně a že tedy je tvrzení stěžovatelek nevěrohodné.
Ve správním a posléze soudním řízení bylo třeba postavit najisto, že nárok, jak stěžovatelky tvrdily, byl uplatněn ústně do protokolu v zákonem stanovené lhůtě. To se ovšem nepodařilo, když druhé možné vysvětlení nijak nebylo vyloučeno. Důkazní břemeno v daném ohledu přitom spočívalo, jak uvedly obecné soudy, právě na stěžovatelkách. Z hlediska ústavnosti je podstatné, že obecné soudy v rámci svého uvážení dospěly k závěru, že se stěžovatelkám dostatečně nepodařilo svá tvrzení prokázat, a tento svůj závěr zdůvodnily, přičemž jej nelze označit za evidentně iracionální, resp. za nalézající se v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Za takové situace pak ovšem nejsou vůbec naplněny předpoklady pro ingerenci Ústavního soudu do činnosti soudů obecných. Zbývá dodat, že žádné rozhodnutí Ústavního soudu, jehož se stěžovatelky dovolávají, neřeší právní problematiku shodnou s tou, která je řešena v posuzovaném případě. Současně není možno ani konstatovat, že by se obecné soudy, byť někdy jen implicitně, s argumentací stěžovatelek nevypořádaly.
S ohledem na tyto důvody Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu