ECLI:CZ:US:2008:3.US.1297.08.1
sp. zn. III. ÚS 1297/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. L., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Mikovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, Kalefova 404, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2008 č. j. 25 Co 2/2008-159 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 6. 8. 2007 č. j. 7 C 335/2006-93, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť míní, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Soud prvního stupně napadeným rozsudkem uložil stěžovateli (žalovanému) zaplatit žalobci J. Š. částku 15 470 Kč s (konkretizovaným) úrokem z prodlení z titulu náhrady nákladů právního zastoupení při uplatňování nároku na náhradu škody (§427 a násl. obč. zák.) vůči pojišťovně stěžovatele (výrok I.) a částku 12 793,70 Kč na nákladech řízení (výrok II.).
Odvolací soud rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil toliko v části týkající se úroků z prodlení (výrok I.), jinak napadený rozsudek potvrdil (výrok II.) a stěžovateli uložil nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně (výrok III.) i před soudem odvolacím (výrok IV.).
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že jako provozovatel vozidla odpovídá dle §429 obč. zák. pouze za škodu způsobenou na zdraví a na věcech a za škodu způsobenou odcizením nebo ztrátou věci, pozbyla-li fyzická osoba možnost je opatrovat. Takto vymezený rozsah odpovědnosti nesmí být podle jeho názoru rozšiřován, jak se v řízení před obecnými soudy stalo, jestliže "doktrinálním a systematickým výkladem ust. §429 obč. zák. v souvislosti s ust. §442 obč. zák." dovodily, že náklady právního zastoupení poškozeného při likvidaci pojistné události je nutno subsumovat pod pojem škody, za níž nese odpovědnost. Stěžovatel poukazuje na to, že pojišťovna podle zákona č. 168/1999 Sb. uhrazuje jen "účelně vynaložené" náklady právního zastoupení (v konkretizovaných situacích), a považuje pak za porušení zásady rovnosti skutečnost, jestliže on - provozovatel vozidla - by měl být povinen hradit náklady právního zastoupení poškozeného vždy.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé; ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelova stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná; nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu stěžovatelově ústavní stížnosti totiž nesvědčí.
Odkazy stěžovatele na "ústavně zaručená práva" (viz shora), jež měla být porušena, jsou nepřiléhavá zcela očividně, a nemá smysl se jimi blíže zabývat. Pozornost si nezaslouží ani argument nedostatku "rovnosti" mezi ním a pojišťovnou, neboť navzájem nestojí ve srovnatelném právním vztahu; i stěžovateli musí být nadto zjevné, že obecně platí, že plnění pojišťovny (na základě pojistného poměru) se nemusí (pojmově) zcela identifikovat s odpovědností pojištěného.
Ústavněprávní kontext stěžovatelových námitek se proto nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny).
Nic z toho však stěžovatel netvrdí; v podstatě namítá, že napadená rozhodnutí jsou "jen" nesprávná, což však k tomu, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny hodnocení, nestačí. Stěžovatel zjevně podléhá (mylné) představě, že ústavní stížnost je "běžným" opravným prostředkem v režimu obecného soudnictví, a to patrně též proto, že opravný prostředek proti rozhodnutí odvolacího soudu (dovolání) zde již přípustný není.
Pak již jen jako "obiter dictum" lze poznamenat, ve vztahu k stěžovatelem použitému argumentu "taxativního" výčtu druhů odpovědnosti za škodu podle §427 a násl. obč. zák., že podle ustanovení §121 odst. 3 obč. zák. jsou náklady spojené s uplatněním pohledávky (o což v dané věci jde) zákonem předvídaným jejím příslušenstvím, zde tedy příslušenstvím pohledávky náhrady škody. Posuzováno již z tohoto hlediska je namístě závěr, že rozhodnutí obecných soudů jsou ve výsledku správná i v kontextu práva podústavního.
Ku stěžovatelovu tvrzení, že by po něm, jako provozovateli dopravního prostředku, bylo možno žádat náhradu nákladů právního zastoupení poškozeného v jakékoliv výši, postačí připomenout nejen existenci obecného korektivu dotčeného nároku, jež vychází z ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., nýbrž i limity zcela konkrétní, které představuje podmínka nákladů (spojených s uplatněním nároku na náhradu škody) účelně vynaložených. Ani stěžovatel však netvrdí, že by v dané věci o situaci vybočení z těchto mezí šlo.
Ústavnímu soudu pak přísluší omezit se na úsudek, že obecnými soudy vydaná rozhodnutí nejsou založena ani na interpretačním ani procesním excesu, resp. "svévoli", což lze bez větších potíží učinit, jak bylo v předchozím doloženo.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2008
Jiří Mucha
předseda senátu