ECLI:CZ:US:2008:3.US.1870.07.1
sp. zn. III. ÚS 1870/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. H., zastoupeného Mgr. Radkou Nesvadbovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Nám. Republiky 53, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 26. 4. 2007, č.j. 22 Co 260/2007-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") - zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, jímž odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně a zamítl jeho návrh na vydání předběžného opatření ve smyslu §74 odst. 1 o. s. ř.
Okresní soud v Pardubicích k návrhu stěžovatele usnesením ze dne 7. 3. 2007, č.j. 15 Nc 3101/2007-12, nařídil předběžné opatření, kterým vedlejšímu účastníku (společnosti GEMATEX s. r. o., se sídlem v Sezemicích, Pardubická 717) uložil povinnost "zdržet se převodu na jiného, zejména prodat, darovat, směnit za jiné či jinak zcizit" vlastnické právo k označeným nemovitostem a zdržet se "zatížení těchto nemovitostí zástavním právem, nájemním vztahem, věcným břemenem či předkupním právem" (výrok I.), jakož i se zdržet "disponování s finančními prostředky na konkrétním bankovním účtu vedlejšího účastníka (výrok III.), a odmítl návrh na nařízení předběžného opatření, jímž "mělo být uloženo žalovanému zdržet se převodu na jiného, zejména prodat, darovat, směnit za jiné či jinak zcizit vlastnické právo" k označeným věcem movitým (výrok II.).
K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. změnil a návrh na nařízení předběžného opatření zamítl.
V odůvodnění usnesení soud v první řadě uvedl, že pokud stěžovatel v návrhu tvrdí, že je "zapotřebí před zahájením řízení ve věci samé prozatímně upravit poměry účastníků, neboť je reálná obava, že by případný výkon rozhodnutí mohl být v důsledku jednání žalovaného ohrožen", nepřípustně směšuje dva "různé nezaměnitelné" důvody pro vydání předběžného opatření. Konstatoval rovněž, že názor stěžovatele, podle kterého úmysl žalovaného zcizit majetek uvedený v návrhu na předběžné opatření není třeba "podle současné právní úpravy prokazovat", nemá oporu "ani v zákoně ani v soudní judikatuře". Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že stěžovatel "ve svém návrhu neuvedl žádná tvrzení, tím méně pak důkazy k posouzení důvodu, pro který by měl být výkon posléze vydaného rozhodnutí ohrožen, či pro který by měla být zde potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků" (kupříkladu že se vedlejší účastník "snažil svého majetku zbavit"), a žádné takové skutečnosti z návrhu ani z obsahu spisu nevyplynuly.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že odvolací soud se "v odůvodnění svého rozhodnutí nikterak nezabýval jedním z předložených listinných důkazů, jímž bylo "Čestné prohlášení JUDr. L. P. ze dne 7. 3. 2007", jenž se dne 29. 1. 2007 zúčastnil na základě udělené plné moci valné hromady vedlejšího účastníka, na níž "proběhlo jednání s jednatelem citované společnosti, kterým je pan G. E.", a ten se v otázce případné mimosoudní dohody se stěžovatelem ohledně závazku společnosti vůči stěžovateli (ve výši téměř 24 000 000 Kč), "vyjádřil v tom smyslu, že tento závazek odmítá uhradit a raději zahájí příslušné kroky za účelem likvidace citované společnosti". Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že uvedená listina, kterou "se snažil prokázat, že je zde důvodná obava z možného ohrožení budoucího výkonu rozhodnutí ve smyslu §74 odst. 1 o. s. ř.", představuje "důkaz, o němž nebylo soudem rozhodnuto", respektive "kterým se soud při svém postupu podle §132 o. s. ř. nezabýval", a v důsledku toho je usnesení odvolacího soudu podle jeho mínění nepřezkoumatelné.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda aplikace ustanovení §74 a násl. o. s. ř. odvolacím soudem, respektive posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření (§75c odst. 1 písm. a) o. s. ř.), nezakládá nepřípustné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě pak těmi, na které se stěžovatel výslovně odvolal.
Deficit spravedlivého procesu, jež stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Podle §74 odst. 1 o. s. ř. může předseda senátu před zahájením řízení nařídit předběžné opatření, je-li třeba, aby zatímně byly upraveny poměry účastníků, nebo je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen.
Má-li být předběžné opatření nařízeno, musí být tím, kdo takový návrh činí, "prokázána" především potřeba zatímní úpravy právních poměrů účastníků, respektive obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen [§75c odst. 1 písm. a) o.s.ř.]; tato potřeba nastává - obecně vzato - v těch případech, kde by nenařízením předběžného opatření vznikl prostor pro jednání, jež by vytvořilo nezvratný stav, resp. jež by vedlo k neodčinitelným následkům. Co do podmínky "prokázání", lze se ztotožnit s tím, že "jde o více než osvědčení, tedy že o důvodech potřeby prozatímní úpravy musí navrhovatel soud přesvědčit, na druhé straně však zde nemá místo dokazování v procesním smyslu, pro které z povahy věci není prostor (viz kupříkladu absence jednání). U ostatních "skutečností, které jsou rozhodující pro uložení povinnosti předběžným opatřením" postačí, budou-li osvědčeny (aby bylo možno předběžné opatření vydat); významné pak je - ve vztahu k nároku, jenž je, resp. posléze má být, v řádném občanskoprávním řízení projednáván - že musí být zřejmé, že není očividně vyloučen. K tomu Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 637/05 poznamenal, že obecný soud "...proto neprovádí dokazování ke skutečnostem rozhodným pro vydání předběžného opatření, ale postačí pouhé osvědčení těchto skutečností; tyto se tedy musí jevit jako pravděpodobné".
Nařízení předběžného opatření pro obavu, že by výkon soudního rozhodnutí mohl být ohrožen, zásadně vyžaduje, aby oprávněnému svědčilo rozhodnutí, případně listina, která je titulem pro výkon rozhodnutí, a současně musí být prokázány skutečnosti, které odůvodňují obavu, že by výkon rozhodnutí mohl být - zejména v důsledku konkrétního chování dlužníka - ohrožen. Toto pojetí, založené na existenci vykonatelného rozhodnutí (příp. jiného titulu výkonu rozhodnutí), může být prolomeno jen v případech odůvodněných mimořádnými okolnostmi (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 299); předpokladem pro nařízení předběžného opatření je v těchto případech - kromě prokázání skutečností, jež odůvodňují obavu, že by výkon rozhodnutí byl ohrožen - i to, aby bylo alespoň osvědčeno, že žalobce má tvrzenou pohledávku nebo jiný nárok potud, že nic nebrání tomu, aby mu byly pozdějším rozhodnutím soudu ve věci přiznány.
Ústavní soud v dřívějších rozhodnutích (sp. zn. II. ÚS 221/98, IV. ÚS 189/01) dal najevo, že "smyslem předběžného opatření je zatímní úprava poměrů účastníků (nikoli s konečnou platností), přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy)". Platí sice, že "ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat, ... nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany", zejména když jde o opatření dočasné povahy s omezenou dobou trvání, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu, současně ale Ústavní soud vyžaduje důsledné hodnocení, zda navrhovatel soudu osvědčil "základní skutečnosti", tedy nárok sám (přičemž nemusí být prokázán nepochybně), a u předběžného opatření požadovaného z důvodu obavy z ohrožení výkonu rozhodnutí též pravděpodobnost takového ohrožení (sp. zn. IV. ÚS 189/01). Je na navrhovateli, aby zákonu adekvátně (důsledně) prosazoval svá práva, a tomuto požadavku odpovídá i požadavek patřičného respektu k procesním podmínkám, jež k jejich úspěšnému uplatnění platné právo stanoví.
Není důvod pochybovat, že odvolací soud tyto interpretační zásady rozhodných ustanovení občanského soudního řádu znal a že z nich vycházel.
V posuzované věci uzavřel, aniž by z tohoto rámce vybočil, že stěžovatel okolnosti svědčící o potřebě zatímní úpravy právních poměrů účastníků nebo o obavě z možného ohrožení výkonu (v řízení ve věci samé posléze vydaného) rozhodnutí, kupříkladu "snahu" vedlejšího účastníka "svého majetku se zbavit", neprokázal. Tomu stěžovatel sám napověděl, jestliže v návrhu na vydání předběžného opatření vyslovil (ostatně nesprávný) názor, že úmysl vedlejšího účastníka "zcizit" specifikované věci za situace, kdy je "složena kauce", prokazovat ani netřeba (resp. že "ze současné právní úpravy již nevyplývá obligatorní povinnost žalobce" tento úmysl "dostatečně osvědčit").
Podmínky průkazu potřebnosti prozatímní úpravy a osvědčení skutečností týkajících se vlastního obsahu předběžného opatření, jak byly výše vyloženy, odvolací soud vzal adekvátně v úvahu, a není ani přesvědčivě doložitelné, jak se domnívá stěžovatel, že jím dovolávané "čestné prohlášení" pominul.
Zásadou ústavněprávního přezkumu též je (viz výklad shora), že pouhá "podústavní" nesprávnost není jeho referenčním hlediskem, a jeho významné zúžení představují situace, kdy se obecné soudy při interpretaci podústavního práva pohybují v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitých pojmů, jak tomu co do podmínek pro nařízení předběžného opatření podle §74 odst. 1, §75c odst. 1 písm. a) o. s. ř. právě je. Zde Ústavní soud zasahuje jen tehdy, jestliže uplatněná interpretace vybočuje zjevně z mezí logického a rozumného výkladu, resp. je zjevným excesem ("libovůlí").
Z řečeného plyne - coby rozhodné - že k jinému hodnocení "potřeby zatímní úpravy poměrů", resp. "obavy, že by výkon rozhodnutí byl ohrožen" nebo "osvědčení (jiných) skutečností" není Ústavní soud povolán, a to ani v případě, kdyby měl za to, že je k dispozici posouzení přiléhavější, neboť hodnocení těchto předpokladů návrhu na vydání předběžného opatření vychází z podústavního práva a přísluší zásadně soudům obecným.
Ústavnímu soudu oproti tomu přísluší soustředit se k úsudku, že důvod k závěru o pochybení obecného soudu - zde však jen v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - zde zjevně není. Odvolacím soudem přijatý závěr má věcné i logické zakotvení v tom konkrétním obsahu návrhu na vydání předběžného opatření, jak jej stěžovatel vymezil, a není důvod nesdílet úsudek, že tvořil dostatečný podklad pro zamítavé rozhodnutí.
Z hlediska namítaného porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny je tedy namístě v rozhodném smyslu (viz výše) shrnout, že právní názory, které odvolací soud ku zdůvodnění zamítavého výroku o návrhu na nařízení předběžného opatření uplatnil, ze standardů soudní praxe nevybočují, a nelze je proto považovat za nepředvídatelné ani svévolné.
Výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu, překračuje hranice ústavnosti, tudíž v dané věci splněny nejsou.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu