ECLI:CZ:US:2008:3.US.191.08.1
sp. zn. III. ÚS 191/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. H., zastoupené Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem v Praze, Římská 32, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007, č. j. 26 Odo 667/2006-102, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2005, č. j. 23 Co 440/2005-84, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, jež směřuje proti rozhodnutím obecných soudů označeným v záhlaví, stěžovatelka namítá, odkazujíc na čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.
Stěžovatelka tvrdí, že v řízení nebylo prokázáno splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání, neboť jí nebyl doručen ani žalobní návrh ani výzva, aby se k němu vyjádřila. Odvolací soud měl k její námitce tyto procesní podmínky pečlivě zkoumat a byl-li zde spor o pravost podpisu na doručence, nepostačilo provést důkaz výslechem poštovní doručovatelky, nýbrž měl vyslechnout jako svědka i jejího otce, případně nechat zpracovat grafologický posudek; pouhé zjištění "vizuální shodnosti" podpisu na doručence s jejím podpisem na ostatních listinách důkazem o řádném doručení být podle jejího názoru nemohlo. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolací soud odmítl jen z procesních důvodů, aniž by se jejími námitkami proti postupu nižších soudů zabýval.
Z listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud v Kladně rozsudkem pro uznání ze dne 26. 9. 2005, č.j. 14 C 225/2004-66, uložil stěžovatelce (žalované) zaplatit žalobci (Společenství domu č. p. 1665 ve Slaném) částku 33 903,20 Kč s úrokem z prodlení a uhradit mu na nákladech řízení 12 951 Kč.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 11. 2005, č. j. 23 Co 440/2005-84, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 10. 2007, č. j. 26 Odo 667/2006-102, podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné, jelikož ani podmínky přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. neshledal splněnými.
Tato okolnost je pro hodnocení ústavní stížnosti určující, a jejím důsledkem je, že ani ji nebylo možno projednat věcně.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Je-li mimořádným opravným prostředkem dovolání podané v občanském soudním řízení podle §236 a násl. o. s. ř., přichází v úvahu (jeho) odmítnutí coby nepřípustného "z důvodů závisejících na ... uvážení" (ve smyslu citovaného §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) - z povahy věci [srov. a contr. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř.] - jen v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (případně přípustného podle jeho obdobného užití podle §238 odst. 2, §238a odst. 2 o. s. ř.).
Ani v případě odmítnutí dovolání přípustného toliko podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však nejde o důvod "závisející na uvážení" vždy; tak tomu kupříkladu není, jestliže k odmítnutí došlo proto, že dovolání bylo podáno opožděně (§243b odst. 5 o. s. ř.) nebo pro neodstraněnou vadu dovolání spočívající v tom, že neobsahovalo žádné dovolací důvody (srov. §241b odst. 3, s přiměřeným užitím §43 odst. 2 o. s. ř.). Dovolací soud zde prostor pro "uvážení" zjevně nemá.
Stejná situace nastává v případě, že dovolatel uplatnil tzv. nezpůsobilé dovolací důvody.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Zásadně jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je pak možné posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní (procesněprávní) otázky zásadního významu.
Proto také v případech, kdy dovolatel uplatnil proti dovoláním napadenému rozhodnutí (pouze) tyto důvody, není odmítnutí dovolání výrazem "uvážení", nýbrž přímým (bezprostředním) a nevyhnutelným důsledkem toho, že nebyla-li při vázanosti dovolacím důvodem k přezkumu otevřena právní otázka vůbec, nemůže být - již logicky - řeč o právní otázce zásadního významu.
Logicky a opět nevyhnutelně (též bez "uvážení") dovolací soud odmítne jako nepřípustné dovolání v režimu přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže dovolatel sice uplatnil obecně způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., napadl jím však posouzení právní otázky, na kterém rozhodnutí nespočívá. Bez ohledu na její případný obecný význam, je tato otázka pro dovolací přezkum v konkrétní věci bezcenná, jestliže její hodnocení na výsledek sporu nemá vliv.
Všem uvedeným případům je společné, že dovolací soud dovolání odmítne, aniž - se zřetelem k obsahu konkrétního dovolání - měl (mohl mít) příležitost se uchýlit k posouzení podmínky, která je pro úpravu přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. principiální (a příznačná), jíž se odlišuje od úprav přípustnosti ostatních, totiž k posouzení, zda napadené rozhodnutí (dovoláním otevřená otázka) má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Je však zřejmé, že teprve toto posouzení je založeno na "uvážení", jelikož je hodnocením relativně neurčitě definované významové kvality rozhodnutí, jež spočívá v jeho dispozici být (příp. nikoli) podkladem pro formulaci právních závěrů způsobilých ovlivnit všeobecnou soudní praxi (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Není pak pochyb, že právě (a jen) toto "uvážení" (vyvstal-li z něj důvod odmítnutí dovolání) je relevantní v řízení o ústavní stížnosti z hlediska výše citovaného ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Proto - shrnutím řečeného - je namístě závěr, že podmínka, že dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, není (naopak) splněna také tehdy, když stěžovatel v dovolání zpochybnil pouze úplnost (zákonnost) nebo správnost skutkových zjištění [a uplatnil nezpůsobilé dovolací důvody - srov. §241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř.] anebo když dovoláním zpochybnil sice právní posouzení věci, leč v otázce, na jejímž posouzení rozhodnutí nespočívá [srov. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Bylo-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen z těchto důvodů (jako nepřípustné) odmítnuto, nestalo se tak "z důvodů závisejících na jeho uvážení", pročež neplatí (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího.
To je v dané věci významné proto, že stěžovatelka vycházela z toho, že jí dobrodiní ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu naopak svědčí.
Tak tomu však není.
Dovolací soud stěžovatelčino dovolání přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - připomínaje, že je vázán uplatněnými dovolacími důvody - usnesením odmítl proto, že je přípustným neshledal nikoli však proto, že by s stěžovatelkou nesouhlasil v otázce existence právní otázky zásadního významu, nýbrž proto, že neshledal, že by dovoláním byla (jakákoli) právní otázka vůbec otevřena, a s tím není překážek se neztotožnit; ostatně stěžovatelka tento úsudek ani v ústavní stížnosti nezpochybňuje. Podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) vskutku - zjevně - uplatnila dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a), resp. odst. 3 o. s. ř., jelikož brojila proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu (nesprávně, resp. nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu), přičemž, jak uvedl dovolací soud, "opomenula, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout ..., avšak pouze tehdy, je-li dovolání jinak [ podle §237 odst.1 písm. a), b) o. s. ř., resp. při užití těchto ustanovení dle §238 odst. 2 a 238a odst. 2 o. s. ř.] přípustné".
K odmítnutí dovolání coby nepřípustného tedy došlo (a podle obsahu dovolání dojít muselo) nikoli z důvodů, jež závisely na uvážení dovolacího soudu. Stěžovatelka způsobem, kterým napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, neotevřela prostor pro to, aby dovolací soud - objektivně vzato - měl příležitost posuzovat (jakoukoli) právní otázku, natožpak její specifický judikatorní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.). Že dovolací soud dovolání (pro nepřípustnost) již proto odmítne, mělo (mohlo) být stěžovatelce zřejmé od počátku.
Za tohoto procesního stavu věci bylo třeba šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti počítat nikoli od doručení rozhodnutí soudu dovolacího, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po uvedené lhůtě, tedy opožděně.
Proti odmítavému rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelka žádné námitky nevznesla (o jeho věcné správnosti nemůže být pochyb), a ústavní stížnost - materiálně - proti němu ani nesměřuje.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl (soudcem zpravodajem) podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2008
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj