infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.04.2008, sp. zn. III. ÚS 2164/07 [ usnesení / KŮRKA / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2008:3.US.2164.07.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2008:3.US.2164.07.1
sp. zn. III. ÚS 2164/07 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. B., zastoupené JUDr. Hanou Koudelovou, advokátkou se sídlem v Hodoníně, Národní tř. 71, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2006, č. j. 30 Cdo 483/2006-138, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 5. 2007, č. j. 1 Co 80/2007-39, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2006, č. j. 51 C 21/2005-19, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2005, č. j. 14 Co 389/2004-113, a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2. 6. 2004, č. j. 9 C 583/2003-50, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 90 Ústavy České republiky byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci. Z ústavní stížnosti, připojených listin a procesních spisů obecných soudů se podává následující. Rozsudkem ze dne 6. 2. 2004, č. j. 9 C 583/2003-50, Okresní soud v Břeclavi zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se proti žalované (Obec Moravská Nová Ves) domáhala určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené jí dne 11. 9. 2000 jakožto kupující a Českou republikou - Okresním úřadem v Břeclavi (prodávající) o "převodu nemovitostí, a to domu č. p. 722 na st. ploše p.č. 483, pozemku p. č. 483 zastavěná plocha o vým. 279 m2 a pozemku p. č. 484 zahrada o vým. 1116 m2 v k. ú. Moravská Nová Ves", a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatelka "neosvědčila" naléhavý právní zájem na "určovací žalobě", jelikož případný úsudek o neplatnosti (či platnosti) smlouvy nemůže mít "žádnou vypovídající schopnost", kdo je vlastníkem dotčených nemovitostí a takové rozhodnutí "by nemělo žádné praktické důsledky". K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 5. 2005, č. j. 14 Co 389/2004-113, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil. Podle odvolacího soudu lze připustit naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy i u osoby, která není jejím účastníkem, avšak za podmínky, že vyhovění žalobě na určení může mít příznivý dopad na její právní postavení; tak by tomu mohlo být i v případě toho, kdo tvrdí, že byl poškozen na svých právech v souvislosti s výběrovým či nabídkovým řízením, což stěžovatelka, ve vztahu k dotčeným nemovitostem, namítala. Existenci naléhavého právního zájmu však přesto dovodit nelze, jestliže se stěžovatelka domáhala neplatnosti smlouvy pouze ve vztahu k jednomu z jejích účastníků (zde kupujícímu). Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl poté, co dospěl k závěru, že podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dány nejsou, neboť jemu předloženou právní otázku neposoudil jako zásadního významu, odvolávaje se na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 797/2000, a rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 2. 1988, sp. zn. 3 Cz 61/87, uveřejněný pod č. 36 v Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR, roč. 1988. Rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i soudu odvolacího, napadla stěžovatelka i žalobou pro zmatečnost s odůvodněním, že postupem obou soudů jí byla odňata možnost jednat před soudem. Podle jejího názoru se tak stalo jednak tím, že oba soudy nevyhověly jejím důkazním návrhům, aniž takový postup náležitě odůvodnily, a jednak proto, že se jí v odvolacím řízení nedostalo poučení o jejích "procesních právech a povinnostech", totiž nutnosti "žalovat oba účastníky smlouvy", jakož i poučení ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř., v důsledku čehož jí bylo "znemožněno právně a skutkově argumentovat". Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 6. 2006, č. j. 51 C 21/2005-19, žalobu pro zmatečnost zamítl, a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že o nesprávný postup soudu, jímž by byla účastníku odňata možnost jednat před soudem nejde, jestliže soud neprovede některý z navržených důkazů, stejně jako nepoučí-li žalobce o nutnosti žalovat oba účastníky kupní smlouvy. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 2. 5. 2007, č. j. 1 Co 80/2007-39, jí napadené rozhodnutí potvrdil, když se se soudem prvního stupně v jeho závěrech ztotožnil, resp. podrobněji rozvedl jím použitou argumentaci. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opětovně namítá, že jí soud prvního stupně (v původním řízení) svým postupem při dokazování "znemožnil", aby osvědčila svůj právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, a nadto nijak nezdůvodnil, proč jí navržené důkazy neprovedl; totéž pak vytkla i soudu odvolacímu s doplněním, že jeho rozhodnutí je vnitřně rozporné, jestliže "naléhavý právní zájem musí směřovat proti oběma účastníkům smlouvy ... a zároveň dochází k závěru, že naléhavý právní zájem je třeba směřovat především vůči druhé straně smlouvy a ve vztahu k žalovanému zde naléhavý právní zájem není dán". V řízení před oběma soudy nebyla "ve smyslu §5 o. s. ř. poučena o svých procesních právech a povinnostech", což vedlo k tomu, že za žalované neoznačila všechny účastníky smlouvy, o jejíž neplatnost šlo (k tomu odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 467/2004 a I. ÚS 338/97). Stejná porušení svých práv pak stěžovatelka vytkla i oběma soudům, které rozhodovaly v řízení o žalobě pro zmatečnost, setrvávajíc - oproti nim - na názoru, že vytýkané vady řízení naplňují podmínku, že jí tím byla odňata možnost jednat před soudem. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku. To je zvláště důležité v dané věci, jestliže se stěžovatelčiny námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se jí nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to tvrzením, že obecné soudy porušily zákonem stanovená procesní pravidla, konkrétně že postupovaly v rozporu s §5 resp. §118a, a dále §120, §121 odst.1, resp. §115 odst. 2 o. s. ř. Zde - ve smyslu výše řečeného - platí, že o protiústavní výklad (a aplikaci) jde tehdy, je-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli; rozpor s požadavky kladenými na spravedlivý proces zakládá též zjištění, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, resp. že není adekvátně - srozumitelně a přesvědčivě - odůvodněno (§157 odst. 2 o. s. ř.). Oproti očekáváním stěžovatelky však právní názory, které byly v dané věci obecnými soudy užity, za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze. Stěžovatelka odůvodnila žalobu pro zmatečnost tím, že nebyly provedeny jí navržené důkazy a že se jí nedostalo poučení, jež má za poučení o procesních právech a povinnostech. Podle §229 odst. 3 o. s. ř. platí, že žalobou pro zmatečnost může účastník napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem se podle ustálené judikatury soudů rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu zákon přiznává. O zmatečnost ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoli při vlastním rozhodování soudu ( srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2040/2006, či usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2007, sp. zn. III.ÚS 526/07) Uvedená podmínka - opět podle konstantní judikatury obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu ve vztahu k ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., ve znění účinném do 1. 1. 2001 - není námitkou, že soud neprovedl důkazy podle účastníkova návrhu, splněna zcela evidentně, jelikož nejde o vadu zmatečností, nýbrž jen o tzv. jinou vadu řízení, která je relevantní až za předpokladu, že mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a jež je zohlednitelná v jiném režimu mimořádného opravného prostředku, resp. v dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 1295/2004, ze dne 25. 3. 1999, sp. zn. 29 Cdo 500/99, či ze dne 19. 12. 2001, 26 Cdo 327/2001, a mnoho dalších). Stejně tak k otázce, zda (ústavní stížností vytýkané) nesplnění poučovací povinnosti podle §5, případně podle §118a o. s. ř., představuje nesprávný postup soudu, kterým byla účastníku ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. odňata možnost jednat před soudem, se soudní praxe konstantně vyjadřuje (negativně) tak, že o tuto zmatečnostní vadu nejde; i zde nesplnění poučovací povinnosti totiž zakládá toliko "vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci" (srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu z 21. 4. 1998, sp. zn. 26 Cdo 732/98, publikované pod č. 35/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 450/2000, uveřejněné pod č. C 872 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, ze dne 21. 8. 2003 sp. zn. 29 Odo 850/2001, uveřejněné pod č. 209/2003 v časopise Soudní judikatura, jakož i ze dne 16. 3. 2004 sp. zn. 29 Odo 149/2002, uveřejněn pod č. 49/2004 tamtéž), která je způsobilá rovněž jen reflexe v podobě dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.; procesní situaci odnětí možnosti jednat před soudem však nezakládá, a tím ani důvod žaloby pro zmatečnost podle §299 odst. 3 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 3087/2005, uveřejněné pod č. RNs C 4444/2007 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C.H.Beck, číslo sešitu CD 1/2007). Vytýká-li pak stěžovatelka odvolacímu soudu, že v řízení o žalobě pro zmatečnost nebyla dodržena desetidenní lhůta k přípravě na jednání (§235a odst. 2, §115 odst. 2 o. s. ř.), postačí jednak poukázat na to, že je stanovena jen "pořádkově" (viz dikce "zpravidla"), čímž se její dodržení měří konkrétní situací v řízení, resp. procesními nároky, jež se na jeho účastníka v ní kladou, jednak platí, že stěžovatelka, coby žalobkyně a odvolatelka, z povahy věci mohla (a měla být) "připravena" na odvolací jednání již (nejpozději) od doručení rozhodnutí soudu prvního stupně. Stěžovatelkou kritizované právní názory a postupy obecných soudů v řízení o žalobě pro zmatečnost jsou tedy plně v souladu s ustálenou soudní praxí a ani z ústavněprávních hledisek, jež byla výše vyložena, není proto důvod k jejich oponentuře; nejde o stav nepředvídatelnosti či libovůle. Ostatně stěžovatelka netvrdí nic jiného, než že rozhodnutí obecných soudů jsou "nesprávná", což referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu není. Dovozené závěry jsou přímo použitelné i ve vztahu k rozhodnutím, jež obecné soudy vydaly v původním řízení. Závěr, že v řízení o určení neplatnosti smlouvy může být žalobě vyhověno jen tehdy, jestliže se řízení účastní (na straně žalobce nebo žalovaného) všichni účastníci smlouvy, kteří ji uzavřeli, případně jejich právní nástupci, je zcela konformní se standardním výkladem, jež je (v této otázce) soudní praxí dlouhodobě respektován (viz výše zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 2. 1988, sp. zn. 3 Cz 61/87, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2770/2004, a další). Ačkoli soud prvního i druhého stupně - ve vztahu k řečenému - nikoli zcela výstižně argumentovaly nedostatkem naléhavého právního zájmu na straně jedné a nedostatkem (úplností) pasivní legitimace na straně druhé (srov. kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 77/2002), je zcela zjevné, že již tím (ať tak či onak) byl založen stěžovatelce nepříznivý výsledek sporu. Polemika o správnosti té či oné argumentace je proto nadále zbytečná, neboť "správný" názor by postavení stěžovatelky ovlivnit nemohl. Ve vztahu k rozhodnému právnímu důvodu, pro který nemohla být stěžovatelka v řízení před obecnými soudy úspěšná, jsou rovněž nepřípadné i její skutkové (procesní) námitky, jelikož ani provedení důkazů, které navrhla, nemohlo - z logiky věci - pro jeho uplatnění mít jakkoliv význam. Rozumnou oporu v posuzovaném případě nemá ani tvrzení stěžovatelky, že se jí v nalézacím řízení před soudem prvního stupně mělo dostat poučení ve smyslu §5 o. s. ř. Obecně platí, že soudy poskytují účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech a povinnostech (§5 o. s. ř.); jakého poučení se má účastníkům v dané procesní situaci dostat pak stanoví konkrétně jednotlivá procesní ustanovení občanského soudního řádu. Obsahem a ústavními limity shora uvedené poučovací povinnosti obecných soudů v civilním řízení se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález I. ÚS 286/03, Sb.n.u., sv. 37, str. 89, nález IV. ÚS 22/03, Sb.n.u., sv. 33, str. 31), z nichž zřetelně plyne závěr, že poučovací povinnost nelze rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva (poučení v otázce věcné legitimace), neboť pak by jí byl narušován princip rovnosti účastníků řízení. Poučení, koho žalovat, nedostatek kterého stěžovatelka namítá, však není poučením procesním, nýbrž - právě - hmotněprávním. Výtka absencí poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř., je pak zde nepřípadná očividně, neboť směřuje k "vylíčení rozhodných skutečností", a ty "ve hře" nebyly, neboť identifikace "správně" žalovaného (žalovaných) skutkovou okolností samozřejmě není. Odkazy stěžovatelky na právní závěry vyslovené v rozhodnutích Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 467/2004 či sp. zn. I. ÚS 338/97, jsou pro posuzovanou věc nepoužitelné, což je evidentní ze srovnání skutkové a právní základny těchto řízení s řízením předmětným. V prvním případě šlo totiž o řízení, v němž poučovací povinnost (též o okruhu účastníků) je specificky založena usnesením podle §175k odst. 2 o. s. ř., jímž soud vyzývá účastníka dědického řízení k podání určité (konkrétní) žaloby, v případě druhém Ústavní soud, potvrzuje, že "není věcí soudu, aby žalobce poučoval o hmotném právu a tedy ani v otázce věcné legitimace", vyslovil, že "to však neznamená, že by soud neměl žalobce poučit ve věci správného označení účastníků, tj. i tehdy, je-li žalován někdo, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení". Proti rozhodnutí dovolacího soudu (o nepřípustnosti dovolání) stěžovatelka konkrétní výhrady nevznesla. Deficit spravedlivého procesu, jež stěžovatelka v ústavní stížností namítla, není tedy doložen, stejně jako v řízení o žalobě pro zmatečnost, i v řízení původním, o určovací žalobě podle §80 písm. c) o. s. ř.; soudy podaný výklad rozhodných procesních ustanovení byl předvídatelný a nevybočil z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Lze tedy shrnout, ve vztahu k výše vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu, že zde splněny nejsou; stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2008 Jiří Mucha předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2008:3.US.2164.07.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 2164/07
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 30. 4. 2008
Datum vyhlášení  
Datum podání 20. 8. 2007
Datum zpřístupnění 12. 5. 2008
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Kůrka Vladimír
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §5, §118a, §132, §120, §229 odst.3
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík důkaz/volné hodnocení
procesní postup
poučení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-2164-07_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 58561
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-08