ECLI:CZ:US:2008:3.US.247.08.1
sp. zn. III. ÚS 247/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. V., zastoupené JUDr. Josefem Tichým, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Kramoly 39, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2006, č.j. 5 Cmo 150/2006-156, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, jež směřuje proti rozsudku vrchního soudu označenému v záhlaví, stěžovatelka namítá, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod "v souvislosti" s čl. 90 a čl. 91 odst. 2 Ústavy České republiky a v čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy proti žalovaným 1/ Karlu Mutínskému jako správci konkursní podstaty úpadce UNIVERSAL BANKA, a. s. se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 1588/4, (dále jen "prvnímu vedlejšímu účastníkovi") a 2/ AB - CREDIT a. s. se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1658 (dále jen "druhému vedlejšímu účastníkovi"), domáhala, aby bylo určeno, že "zástavní právo dříve váznoucí na nemovitostech žalobkyně, a to parcele č. 1469 o výměře 52 m2 - zastavěná plocha spolu s objektem bydlení na této parcele stojícím (rekreační chata) a parcele č. 1468 o výměře 2.464 m2 zahrada" v katastrálním území Brná nad Labem., obec Ústí nad Labem, "podle smlouvy o úvěru se žalovaným 1/" (s prvním vedlejším účastníkem) č. 561-181/93 ze dne 18. 1. 1993 "na částku 10 000 000 Kč", zaniklo.
Uvedla, že první vedlejší účastník poskytl podle uvedené smlouvy společnosti J.A.H., spol. s r. o., nyní "v likvidaci" (dále též "dlužníkovi"), úvěr ve výši 10 000 000 Kč, který byl splatný "do 30. 10. 1994", a že podle zástavní smlouvy ze dne 18. 11. 1993 bylo ve prospěch této pohledávky zřízeno zástavní právo k uvedeným nemovitostem, které jsou nyní v jejím vlastnictví.
Žalobu odůvodnila tvrzením, že dluh ze smlouvy o úvěru již zanikl, neboť na běžný účet dlužníka u prvního vedlejšího účastníka "došla dne 10. 11. 1994 částka 9 785 782,20 Kč" a první vedlejší účastník z tohoto účtu "odčerpal 9 521 256,16 Kč dne 10. 11. 1994, 5 054,89 Kč dne 10. 11. 1994, 166 747,14 Kč dne 10. 11. 1994 a 97 778,90 Kč dne 28. 12. 1994", přičemž "tyto platby byly odčerpány na splátky zmíněného úvěru". Protože v té době neměl dlužník vůči prvnímu vedlejšímu účastníkovi "žádný důvod k plnění", neboť pohledávka byla postoupena, byly uvedené částky čerpány bez právního důvodu a první vedlejší účastník dne 17. 11. 1994 dlužníku potvrdil, že vůči němu "žádných pohledávek" nemá; v rozporu s tím první vedlejší účastník "opět sděluje, že zpětně nabyl zmíněnou pohledávku a postoupil ji dále" a dlužník (postupník) mu mezitím v hotovosti zaplatil 2 500 000 Kč. Stěžovatelka dovozovala, že ačkoliv "není jasné, proč nebyla zohledněna částka zaplacená na splátku 2 500 000 Kč", první vedlejší účastník "měl k dispozici finanční plnění odčerpaná bez právního důvodu jakožto platbu na úvěr od společnosti J.A.H., spol. s r. o., následně pak zpětně nabyl tuto úvěrovou pohledávku", a že tím došlo k zániku původního dluhu "se všemi důsledky tomu odpovídajícími".
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 24. 1. 2006, č.j. 68 Cm 162/2005-123, žalobu zamítl. Vysvětlil, že první vedlejší účastník sice přistoupil k stěžovatelkou poukazovanému "odčerpání" ("uzavření úvěrového účtu"), ale učinil tak proto, že jím užívaný "účetní systém ... neumožňoval jiný postup než proúčtování proti běžnému účtu klienta", a jelikož v inkriminované době nebyl věřitelem společnosti J.A.H., spol. s r.o. (tím se dne 7. 11. 1994 stala na základě smlouvy o postoupení pohledávky společnost EURAS MOTORS, a. s.), "tyto operace nebyly provedeny za účelem splacení úvěru".
Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatelky ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§219 o. s. ř.); shodně shledal, že "odčerpání předmětných plateb z účtu dlužníka" za situace, kdy první vedlejší účastník (dne 10. 11. 1994) již nebyl "věřitelem majitele běžného účtu jako dlužníka ze stejného úvěru", nemohlo představovat "platby na tento úvěr" a nedošlo "žádným způsobem ani k započtení pohledávky z úvěru a pohledávky majitele běžného účtu vůči bance z důvodu bezprávného odčerpání čtyř částek z jeho účtu". Soud uzavřel, že zajištěná pohledávka dosud nebyla splněna, a proto ani sporné zástavní právo nezaniklo.
V ústavní stížnosti stěžovatelka připouští, že "v obecnosti" sice nelze (v zásadě) mít výhrady proti tomu, co odvolací soud dovozuje, avšak namítá, že "jeho úvahy by byly odůvodněné, pokud by je učinil na základě skutkových zjištění, které by v řízení před ním či soudem prvého stupně byly osvětleny a které by takové vývody odůvodňovaly". Odvolací soud podle stěžovatelky namísto toho "podává hodnocení skutkových okolností, které soud prvého stupně nečinil ani neprováděl v tomto směru dokazování, ani vzhledem ke svému právnímu názoru hodnotit nemohl", a proto "úvaha odvolacího soudu, pokud je takto konstruována, ať již se týká osudu pohledávky v listopadu 1994, případně očekávání úpadce, je pouze spekulativní, nemá oporu v provedeném dokazování a je novou v celém řízení".
Stěžovatelka proti rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2007, č.j. 21 Cdo 3361/2006-177, podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto. Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., jež jediné přicházelo v úvahu.
Tato okolnost je pro hodnocení ústavní stížnosti rozhodující, a jejím důsledkem je, že nebylo možné ji projednat věcně.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Je-li tedy mimořádným opravným prostředkem dovolání podané v občanském soudním řízení podle §236 a násl. o. s. ř., přichází v úvahu (jeho) odmítnutí coby nepřípustného "z důvodů závisejících na ... uvážení" (ve smyslu citovaného §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) - z povahy věci [srov. a contr. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř.] - jen v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (případně přípustného podle jeho obdobného užití podle §238 odst. 2, §238a odst. 2 o. s. ř.).
Ani v případě odmítnutí dovolání přípustného toliko podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však nejde o důvod "závisející na uvážení" vždy; tak tomu kupříkladu není, jestliže k odmítnutí došlo proto, že dovolání bylo podáno opožděně (§243b odst. 5 o. s. ř.) nebo pro neodstraněnou vadu dovolání spočívající v tom, že neobsahovalo žádné dovolací důvody (srov. §241b odst. 3, s přiměřeným užitím §43 odst. 2 o. s. ř.). Dovolací soud zde prostor pro "uvážení" zjevně nemá.
Stejná situace nastává v případě, že dovolatel uplatnil tzv. nezpůsobilé dovolací důvody.
Z citovaného §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Proto z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je pak možné posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu.
V důsledku toho také v případech, kdy dovolatel uplatnil proti dovoláním napadenému rozhodnutí (pouze) tyto důvody, není odmítnutí dovolání výrazem "uvážení", nýbrž přímým (bezprostředním) a nevyhnutelným důsledkem toho, že nebyla-li při vázanosti dovolacím důvodem k přezkumu otevřena právní otázka vůbec, nemůže být - již logicky - řeč o právní otázce zásadního významu.
Logicky a opět nevyhnutelně (též bez "uvážení") dovolací soud odmítne jako nepřípustné dovolání v režimu přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže dovolatel sice uplatnil obecně způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., napadl jím však posouzení právní otázky, na kterém rozhodnutí nespočívá. Bez ohledu na její případný obecný význam, je tato otázka pro dovolací přezkum v konkrétní věci bezcenná, jestliže její hodnocení na výsledek sporu nemá vliv.
Všem uvedeným případům je společné, že dovolací soud dovolání odmítne, aniž - se zřetelem k obsahu konkrétního dovolání - měl (mohl mít) příležitost se uchýlit k posouzení podmínky, která je pro úpravu přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. principiální (a příznačná), jíž se odlišuje od úprav přípustnosti ostatních, totiž k posouzení, zda napadené rozhodnutí (dovoláním otevřená otázka) má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Je však zřejmé, že teprve toto posouzení je založeno na "uvážení", jelikož je hodnocením relativně neurčitě definované významové kvality rozhodnutí, jež spočívá v jeho dispozici být (příp. nikoli) podkladem pro formulaci právních závěrů způsobilých ovlivnit všeobecnou soudní praxi (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Není pochyb, že právě (a jen) toto "uvážení" (vyvstal-li z něj důvod odmítnutí dovolání) je relevantní v řízení o ústavní stížnosti z hlediska výše citovaného ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Proto - shrnutím uvedeného - je namístě závěr, že podmínka, že dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, není (naopak) splněna také tehdy, když stěžovatel v dovolání zpochybnil pouze úplnost (zákonnost) nebo správnost skutkových zjištění [a uplatnil nezpůsobilé dovolací důvody - srov. §241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř.] anebo když dovoláním zpochybnil sice právní posouzení věci, leč v otázce, na jejímž posouzení rozhodnutí nespočívá [srov. §241a odst. 2 písm. b) o. s .ř.].
Bylo-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jen z těchto důvodů (jako nepřípustné) odmítnuto, nestalo se tak "z důvodů závisejících na jeho uvážení", pročež neplatí (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího.
To je v dané věci významné proto, že stěžovatelka vycházela z toho, že jim dobrodiní ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu naopak svědčí.
Tak tomu však není.
Dovolací soud stěžovatelčino dovolání přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - připomínaje, že je vázán uplatněnými dovolacími důvody - usnesením odmítl proto, že je přípustným neshledal. Nikoli však proto, že by se stěžovatelkou nesouhlasil v tvrzení, že dovoláním napadená právní otázka [prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] je zásadního právního významu, nýbrž proto, že neshledal, že by dovoláním byla jakákoli právní otázka vůbec otevřena; podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) je zřejmé, jak uvedl dovolací soud, že vznesenými námitkami stěžovatelka "nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem (nesprávným právním posouzením věci se rozumí omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav - srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, který byl uveřejněn pod č. 69 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000), ale napadá skutkové zjištění, které bylo pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, a dovozuje, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci", a tedy její námitky "nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 1 písm. a) a - kdyby snad opravdu odvolací soud učinil skutková zjištění v rozporu se zákonem - podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.; kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu těchto dovolacích důvodů nemůže být - jak uvedeno již výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé po právní stránce".
Citovaný názor dovolacího soudu nelze než hodnotit jako výstižný. Námitky proti skutkovým zjištěním (že "odčerpání" specifikovaných částek z účtu dlužníka prvním vedlejším účastníkem nepředstavovalo "technické opatření k uzavření úvěrových účtů", provedené "proúčtováním úvěrového účtu k běžnému účtu", ale platbu na úhradu úvěru, respektive že řízení se stalo v důsledku postupu odvolacího soudu "jednostupňovým, bez možnosti řádných opravných prostředků"), jež stěžovatelka zde vznesla, logicky nesměřují proti právnímu posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s ř.], tím méně pak mohou vést k otevření otázky zásadního právního významu, již rozhodné ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. předpokládá. Námitka nesprávnosti skutkových zjištění je podřaditelná dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., a námitka proti hodnocení provedených důkazů a z neúplnosti dokazování reflektuje dovolací důvod podle §241 a odst. 2 písm. a) o. s. ř. bez jakýchkoli přesahů k právní významnosti.
Rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelka ústavní stížností nenapadla, a proto jeho klíčový závěr o absenci podmínky zásadního významu rozhodnutí po právní stránce ani k ústavněprávnímu přezkumu nenabídla.
Z toho plyne, že k odmítnutí dovolání coby nepřípustného došlo (a podle obsahu dovolání dojít muselo) nikoli z důvodů, jež závisely na uvážení dovolacího soudu. Žalobkyně (stěžovatelka) způsobem, kterým napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, neotevřela prostor pro to, aby dovolací soud - objektivně vzato - měl příležitost posuzovat (jakoukoli) právní otázku, natožpak její specifický judikatorní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.). Že dovolací soud dovolání (pro nepřípustnost) již proto odmítne, mělo (mohlo) být stěžovatelce zřejmé od počátku.
Za tohoto procesního stavu věci bylo třeba šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozsudkům soudu prvního a druhé stupně počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po uvedené lhůtě, tedy opožděně.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl (soudcem zpravodajem) podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Ústavní soud připomíná, že jedním z principů, na nichž je vybudována koncepce ústavního soudnictví, je princip subsidiarity, v souladu s níž lze zásah Ústavního soudu žádat pouze za podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu (včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti). Je tedy na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. Tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného zastoupení.
Nad rámec řečeného je přiléhavé stěžovatelce připomenout (kdyby věcný přezkum byl možný), že Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. O nepřípustné ústavněprávní konsekvence by - v obecné rovině - mohlo jít až v případě, že soudy zjevně a neodůvodněně vybočily ze standardů dokazování (§120 a násl. o. s. ř.), jež jsou v soudní praxi respektovány (a založily tak nepředvídatelnou aplikační libovůli), a rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, když odpovídající skutková zjištění řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily. Co do hodnocení provedených důkazů platí, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2008
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj