ECLI:CZ:US:2008:3.US.2847.08.1
sp. zn. III. ÚS 2847/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. prosince 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. H. F., právně zastoupené Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem AK se sídlem Komunardů 36, 170 00 Praha 7, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. září 2008 č. j. 8 Co 458/2008-31, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. listopadu 2008, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. září 2008 č. j. 8 Co 458/2008-31, a to pro porušení článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 2. září 2008 č. j. 8 Co 458/2008-31 Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobkyně změnil rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 2. července 2008 č. j. 20 C 49/2008-22 v napadené části, tj. ve výroku pod bodem II. o nákladech řízení tak, že žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 7 854,- Kč. Dále odvolací soud uvedeným usnesením rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že Krajský soud v Ostravě změnil k odvolání žalobkyně výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení s odůvodněním, že v dané věci bylo třeba aplikovat druhou větu ust. §146 odst. 2 o. s. ř., neboť žaloba byla podána dne 25. ledna 2008 a stěžovatelka uhradila dlužnou žalovanou částku v průběhu řízení dne 18. února 2008. Z této skutečnosti odvolací soud dovodil, že žaloba byla z procesního hlediska podána důvodně, a proto bylo na místě uložit stěžovatelce povinnost k úhradě nákladů řízení.
Stěžovatelka se domnívá, že napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě zakládá porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 Listiny. Chabé odůvodnění závěru odvolacího soudu o důvodnosti podané žaloby podle názoru stěžovatelky dává tušit, že jedinou skutečností, která vedla soud k tomuto závěru, byla skutečnost, že stěžovatelka po podání žaloby a po vydání platebního rozkazu zaplatila žalobkyni žalovanou částku. Dle přesvědčení stěžovatelky nelze v žádném případě věc takto kategoricky posuzovat. Stěžovatelka nemá právnické vzdělání, a proto ve snaze plnit své občanské povinnosti na základě doručeného autoritativního rozhodnutí státního orgánu zaplatila žalobkyni částku uvedenou v platebním rozkazu. Zároveň ovšem, protože je stále přesvědčena o nedůvodnosti nároku žalobkyně, podala proti platebnímu rozkazu odpor. V podaném odporu pak podrobně vylíčila své argumenty svědčící o neopodstatněnosti nároku žalobkyně, neurčitosti podané žaloby a nedoložení tvrzených rozhodných skutečností. Rovněž poukázala na rozpor jednání žalobkyně s dobrými mravy a na zjevnou motivovanost vidinou vysokých nákladů řízení. Soud prvního stupně na základě tvrzení stěžovatelky obsažených v jejím odporu proti platebnímu rozkazu učinil správný závěr o tom, že žalobkyně důvodnost podané žaloby neprokázala. Odvolací soud pak, aniž by se blíže zabýval jakýmikoliv skutečnostmi tvrzenými stěžovatelkou v jejím odporu proti platebnímu rozkazu, vzal v úvahu pouze skutečnost, že stěžovatelka zaplatila žalobkyni žalovanou částku po podání žaloby. Tato skutečnost však dle přesvědčení stěžovatelky v žádném případě sama o sobě neznamená, že by byly splněny podmínky pro postup podle ust. §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., neboť stěžovatelka zaplatila žalovanou částku pouze proto, že jí povinnost k jejímu zaplacení byla uložena platebním rozkazem. Stěžovatelka je stále přesvědčena o nedůvodnosti žaloby a plnění poskytnuté žalované pod tlakem soudního rozhodnutí považuje za plnění bez právního důvodu.
Stěžovatelka se domnívá, že postup odvolacího soudu nebyl správný, neboť pokud měl soud posoudit otázku, zda byla žaloba podána důvodně či nikoliv, měl vycházet nejen ze skutečnosti, že žalovaná částka byla po podání žaloby zaplacena, ale také z ostatních skutečností, zejména z těch tvrzených stěžovatelkou v odporu proti platebnímu rozkazu. Krajský soud v Ostravě dle přesvědčení stěžovatelky nepostupoval v souladu s ust. §153 odst. 1 o. s. ř., které ukládá soudům povinnost rozhodovat na základě zjištěného skutkového stavu věci. Krajský soud v Ostravě, jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, se podle stěžovatelky skutkovým stavem věci vůbec nezabýval.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05).
Ústavní soud ve své judikatuře dále opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o její povinnosti nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně a namítá, že soud rozhodl o aplikaci ust. §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., aniž se zabýval důvodností podané žaloby.
Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nesprávná aplikace jednoduchého práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci zejména tehdy, jestliže ji lze opodstatněně kvalifikovat jako aplikaci mající za následek porušení základních práv nebo svobod stěžovatele.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 2. září 2008 č. j. 8 Co 458/2008-31 změnil rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 2. července 2008 č. j. 20 C 49/2008-22 ve výroku o nákladech řízení tak, že žalované (stěžovatelce) uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 7 854,- Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že v daném případě bylo třeba aplikovat ust. §146 odst. 2 větu druhou o. s. ř., neboť žaloba byla podána dne 25. ledna 2008 a žalovaná uhradila žalovanou dlužnou částku v průběhu řízení dne 18. února 2008. Žaloba tedy byla z procesního hlediska podána důvodně, a proto je žalovaná povinna uhradit žalobkyni vzniklé náklady řízení.
Dle ust. §146 odst. 2 o. s. ř. "jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení)".
Je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí návrhu, žalobce (navrhovatel) nezavinil zastavení řízení, jestliže vzal zpět návrh, který byl podán důvodně, pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení); tak je tomu zejména v případě, že žalovaný po zahájení řízení žalobce uspokojil (zaplatil vymáhanou pohledávku, uzavřel se žalobcem požadovanou dohodu apod.). Důvodnost podání návrhu je zde rovněž třeba uvažovat procesně, tedy z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce; návrh je podán z tohoto hlediska důvodně, i kdyby žalovaný uspokojil žalobce, ačkoli k tomu neměl právní povinnost (srov. Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec: Občanský soudní řád, Komentář - I. díl, 7. vydání str. 662, bod 3).
Závěr odvolacího soudu o povinnosti stěžovatelky uhradit žalobkyni náklady prvostupňového řízení nelze s ohledem na výše uvedené považovat za závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. V daných souvislostech nutno zdůraznit, že i důvodnost podaného návrhu ve smyslu uvedeného ustanovení třeba uvažovat procesně, tedy z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce (tj. podle procesního výsledku a nikoli podle hmotného práva). Soud v tomto stadiu řízení a v dané procesní situaci nemohl zkoumat, zda požadavky žalobkyně byly v souladu se zákonem, zda šly nad jeho rámec atd., když řízení ve věci samé již nemohlo být provedeno, neboť důvod řízení po zaplacení žalované částky odpadl. Tato interpretace odpovídá komentářové literatuře i konstantní judikatuře obecných soudů.
Ústavní soud dospěl k závěru, že v předmětné věci postupoval odvolací soud v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikoval běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustil se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces, a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z nich obecný soud vyvodil, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Proto je napadené rozhodnutí i z hlediska ústavněprávního plně přijatelné.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by postupem ve věci jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu