infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.06.2008, sp. zn. III. ÚS 2892/07 [ usnesení / KŮRKA / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2008:3.US.2892.07.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2008:3.US.2892.07.1
sp. zn. III. ÚS 2892/07 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Dany Richterové, se sídlem v Brně, tř. Generála Píky 11. správkyně konkurzní podstaty úpadce AUTOBEN OIL spol. s r. o., se sídlem v Praze 1, Štěpánská 28, zastoupené Mgr. Filipem Lederem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 57, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 8. 2007, č. j. 1 Afs 43/2007-130, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2007, č. j. 8 Ca 170/2003-102, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl.m. Prahu ze dne 16. 6. 2003, č. j. FŘ 10166/15/02, a rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 1 ze dne 17. 10. 2002, č. j. 205533/02/001511/4020, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví označenými rozhodnutími soudů a správních orgánů byl porušen čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst.1, 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), a aby proto tato rozhodnutí zrušil. Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 8 Ca 170/2003 se podává následující. Rozhodnutím ze dne 16. 6. 2003, č. j. FŘ 10166/15/02, Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu zamítlo odvolání společnosti AUTOBEN OIL, spol. s r. o. (dále jen úpadce), proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 1 ze dne 17. 10. 2002, č. j. 205533/02/001511/4020, o zastavení daňového řízení, zahájeného podáním dodatečného daňového přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období III. čtvrtletí roku 2000. Podle rozhodnutí odvolacího orgánu úpadce v podaném dodatečném daňovém přiznání za zdaňovací období III. čtvrtletí roku 2000 (správně se jednalo o zdaňovací období "březen 2000") uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 41 205 247 Kč za dovoz motorové nafty, jež byla podle přiložených jednotných celních deklarací (dále jen "JCD") propuštěna do režimu volného oběhu již v roce 1996. Jelikož nárok na odpočet daně z dovozu zboží lze uplatnit nejdříve v daňovém přiznání za zdaňovací období, v němž bylo zboží propuštěno do příslušného režimu, nejpozději však do tří let od konce zdaňovacího období, v němž došlo k propuštění zboží do příslušného režimu (§43 odst. 4 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění platném do 30. 9. 2003, dále jen "zákona č. 588/1992 Sb."), finanční úřad řízení, zahájené až dne 1. 10. 2002 podáním dodatečného daňového přiznání k dani z přidané hodnoty, zastavil s odůvodněním, že zákonná lhůta pro uplatnění nároku byla zmeškána. Ke sporné otázce, kdy bylo zboží propuštěno do příslušného režimu, odvolací orgán s odkazem na §120 zákona č. 13/1993 Sb. (dále jen "celního zákona"), a na §18 odst. 3, jakož i přílohu 7, vyhlášky č. 92/1993 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení celního zákona (dále jen "vyhlášky č. 92/1993 Sb."), uvedl, že se tak stalo "okamžitě po ověření údajů v celním prohlášení, popř. již samotným přijetím celního prohlášení ... přičemž datum propuštění zboží do navrženého režimu je vyznačeno na razítku celního úřadu", tedy dne 7. 5. 1996 a 29. 8. 1996 (resp. 20. 6. 1996, jak se podává ze spisu). Za daňový doklad k prokázání nároku na odpočet slouží JCD, která však nemá povahu rozhodnutí; "snahou" daňového subjektu proto mělo být "opatřit si převzetí" JCD tak, aby nedošlo k uplynutí lhůty pro uplatnění nároku na uplatnění nadměrného odpočtu. Žalobu proti rozhodnutí správního orgánu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 2. 2007, č. j. 8 Ca 170/2003-102, jako nedůvodnou zamítl. K otázce, kdy bylo zboží propuštěno do příslušného režimu odkázal (ve shodě s žalovaným) na znění ustanovení §120 celního zákona, jakož i přílohu 7 vyhlášky č. 92/1993 Sb., a vyslovil, že se tak stalo "ihned po ověření údajů uvedených v celním prohlášení, popř. již samotným přijetím celního prohlášení", a tedy (podle údajů na JCD) dne 7. 5. 1996, 20. 6. 1996 a 29. 8. 1996. Podle soudu došlo proto oprávněně k zastavení řízení, neboť nárok na odpočet daně z přidané hodnoty byl žalobcem uplatněn po uplynutí lhůty stanovené v §43 zákona č. 588/1992 Sb. Ze stejných důvodů byla jako zjevně nedůvodná posouzena i kasační stížnost, již proti tomuto rozsudku stěžovatelka podala, a kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 1. 8. 2007, č. j. 1 Afs 43/2007-130, zamítl. Ztotožnil se se správním soudem, že rozhodným okamžikem je "propuštění zboží" do příslušného celního režimu, přičemž tím byl podle §2 celního zákona "úkon, kterým celní orgány dovolují individuálně určené osobě nakládat se zbožím podle podmínek režimu, do kterého je zboží navrženo"; jestliže celní orgány vyznačily na JCD data propuštění 7. 5., 20. 6. a 29. 8. 1996, pak "od těchto časových údajů je nutno odvíjet další právní důsledky", jež se k tomu vztahují. Stěžovatelka tedy mohla (se zřetelem k §19 odst. 2, §43 odst. 3 zákona č. 588/1992 Sb.), dovodil kasační soud, tvrzený nárok na odpočet daně z předmětných dovozů uplatnit "nejpozději do konce roku 1997", kdy běh k tomu stanovené prekluzívní lhůty skončil. Pro posuzovanou věc bylo pak podle soudu bez významu, že v následujících letech došlo k jiné úpravě této prekluzívní lhůty, neboť ta "má charakter hmotněprávní a proto je nutno zvolit užití zákonů ve znění účinném v rozhodné době", jíž je propuštění zboží do zvoleného režimu. Konečně kasační soud odmítl stěžovatelčinu námitku, že dokladem o propuštění zboží je "rozhodnutí, které musí být jeho příjemci řádně doručeno"; je totiž názoru, že tímto dokladem je "písemné celní prohlášení deklaranta, které je potvrzeno celním orgánem"; bylo proto na stěžovatelce, aby si daňové doklady k včasnému uplatnění nároku obstarala. Ve shodě s obsahem žaloby i kasační stížnosti stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že jí byly JCD doručeny až dne 20. 3. 2000, a mohla tedy - logicky - uplatnit nadměrný odpočet v souvislosti s předmětným dovozem až po tomto datu. Skutečnost, že zmeškala zákonnou lhůtu pro jeho uplatnění jí nelze klást k tíži, jestliže "zmeškání způsobil stát sám protizákonným postupem svých orgánů"; za zcela stěžejní proto pokládá "hodnocení, či spíše ignorování protiprávního zadržování JCD orgány celní správy", které tyto doklady "svévolně zadržovaly" až do března roku 2000. I když stěžovatelka - v obecné rovině - opodstatněnost a smysl prekluzívní lhůty pro uplatnění nároku na odpočet daně v daňovém řízení připouští, její aplikací v dané věci však došlo podle jejího názoru k jejímu zneužití, nebylo-li přihlédnuto k "nezákonnému" postupu příslušných státních orgánů; dovozuje proto, že lhůta pro uplatnění odpočtu daně v takovém případě nepočala vůbec běžet. Stěžovatelka též nesouhlasí se závěry, k nimž dospěly správní orgány a soudy při výkladu §120 celního zákona ve vztahu k určení okamžiku propuštění zboží do zvoleného režimu; oproti nim tvrdí, že "elementární součástí každého procesu" aplikace práva a "nutnou podmínkou toho, aby proces ... dával jakýkoliv smysl" je vydání rozhodnutí a jeho oznámení účastníku řízení; proto i proces v němž se rozhoduje o propuštění zboží do příslušného celního režimu je "završen až sdělením tohoto rozhodnutí deklarantovi - typicky vydáním potvrzeného JCD". "Daňově rozhodný okamžik propuštění zboží" je proto podle stěžovatelky nutno vázat až na okamžik, kdy je "jednotlivci poskytnut prostředek, který mu umožní uplatnit práva z propuštění vyplývající", tj. až na vydání potvrzeného JCD, čímž je teprve řízení o propuštění zboží "procesně ukončeno". Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí". V usnesení ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 219/04 (stejně jako později, kupříkladu v usnesení sp. zn. II. ÚS 1187/07), Ústavní soud připomenul, že stav, kdy byl "za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu sám nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu ... faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominul", a proto i v této oblasti platí, že "Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem". Co do "výkladu jednoduchého práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. (resp. §17 a násl. s. ř. s.)", a to "v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod". Jelikož se z obsahu ústavní stížnosti podává, že jejím těžištěm je kritika nesprávného právního posouzení věci, a není-li, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak vedle zmíněného zjištění, že se aplikovaný výklad právní normy dotýká (porušuje) některé ze základních práv a svobod, se jeho kontext nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní. Oproti očekáváním stěžovatelky však právní názory, které byly v dané věci správními orgány a obecnými soudy užity, za protiústavní - v uvedeném smyslu - zjevně mít nelze. Především platí, že oponentura předestřená stěžovatelkou nemá ústavněprávní reflex již proto, že jím otevřený spor spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, který Ústavnímu soudu nepřísluší; správními orgány ani obecnými soudy podaný výklad evidentně není svévolný, nepostrádá racionální základnu a je i adekvátně odůvodněn. Podle §43 odst. 3 zákona č. 588/1992 Sb. (v rozhodném znění) platilo, že nárok na odpočet daně při dovozu zboží uplatňuje plátce podle ustanovení části druhé hlavy VI tohoto zákona, a to nejdříve ve zdaňovacím období, kdy bylo zboží propuštěno do příslušného režimu a má daňový doklad. Podle §43 odst. 4 téhož zákona je daňovým dokladem při dovozu písemné celní prohlášení, s výjimkou celního prohlášení na propuštění zboží do režimu tranzitu, potvrzené celním orgánem. Za projev vůle deklaranta navrhnout předmětné zboží k propuštění do příslušného režimu je přitom považováno právě podání celního prohlášení (§105 odst. 4, věta první, celního zákona); je-li toto celní prohlášení podáno ve stanovené formě, případně na předepsaném tiskopise, obsahuje-li všechny předepsané náležitosti, je doloženo všemi potřebnými doklady a je-li celnímu úřadu možno předložit i zboží, na které se celní prohlášení vztahuje, celní úřad celní prohlášení okamžitě přijme (§106 odst. 1 celního zákona). Jsou-li splněny podmínky stanovené pro navržený režim a na zboží se nevztahují žádné zákazy a omezení, propustí celní úřad zboží do navrženého režimu ihned po ověření údajů uvedených v celním prohlášení, nebo bylo-li celní prohlášení přijato bez ověřování údajů, ihned po přijetí celního prohlášení (§120 odst. 1 celního zákona). Není důvod zpochybňovat úsudek, že právě tímto způsobem došlo k propuštění zboží úpadce do zvoleného celního režimu, resp. nejsou k dispozici okolnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na opak. Z toho se podává, že rozhodné určení okamžiku, kdy došlo - právě pro daňové účely (§43 odst. 3, §19 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb.) - k propuštění zboží do zvoleného režimu, a tím i k identifikaci počátku prekluzívní lhůty k uplatnění stěžovatelčina nároku, nejsou zpochybnitelné ani v rovině podústavního práva. Na podrobné odůvodnění rozhodnutí kasačního soudu postačí již jen odkázat. Skutečnost, že bylo jen a pouze na plátci daně (úpadci), aby včas a řádným způsobem uplatnil svůj nárok na daňový odpočet, přitom stěžovatelka nepřípadně pomíjí, resp. přenáší odpovědnost za pozdní uplatnění práva na orgány celní správy, aniž dokládá (resp. ani neuvádí), jaké kroky v rozhodné době od dovozu zboží do předání JCD (tedy v době téměř čtyř let) úpadce k zajištění potřebných daňových dokladů činil. Tvrzení, že úpadci byly daňové doklady "protizákonným postupem" orgánů státu zadržovány" stěžovatelka relevantně nedokládá, a bez povšimnutí ponechává i okolnost, že dodatečné daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období březen 2000, v němž byl rozhodný nárok na odpočet uplatněn, bylo podáno až po více než 30 měsíců od okamžiku předání JCD, tedy od okamžiku, s nímž (nadto nepřípadně) spojuje rozhodný den pro propuštění zboží a odtud se odvíjející zákonnou možnost uplatnit nárok na daňový odpočet. Tvrzení, že napadenými rozhodnutími bylo stěžovatelce upřeno (porušeno) právo "na přístup k soudu či jinému orgánu", a tím i právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny, nelze tedy mít za opodstatněné. Je proto namístě uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. června 2008 Jiří Mucha předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2008:3.US.2892.07.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 2892/07
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 26. 6. 2008
Datum vyhlášení  
Datum podání 9. 11. 2007
Datum zpřístupnění 9. 7. 2008
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO - správce konkurzní podstaty, úpadce: AUTOBEN OIL spol. s r. o.
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Kůrka Vladimír
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.5
Ostatní dotčené předpisy
  • 337/1992 Sb., §27
  • 588/1992 Sb., §43
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík daň/výpočet
lhůta
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-2892-07_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 59085
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-08