ECLI:CZ:US:2008:3.US.363.06.1
sp. zn. III. ÚS 363/06
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky - ze dne 27. listopadu 2008 sp. zn. III. ÚS 363/06 ve věci ústavní stížnosti JUDr. M. B., soudního exekutora, proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 5. 2005 č. j. 18 Nc 6785/2004-42 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 1. 2006 č. j. 8 Co 2622/2005-113, kterými bylo rozhodnuto o návrhu na zastavení exekuce a o nákladech exekuce, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení.
Výrok
I. Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 1. 2006 č. j. 8 Co 2622/2005-113 se ruší.
II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 25. 4. 2006 napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 1. 2006 č. j. 8 Co 2622/2005-113, jakož i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 5. 2005 č. j. 18 Nc 6785/2004-42 a s tvrzením, že uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 26 odst. 1, 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), se domáhal jejich zrušení.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 18 Nc 6785/2004, který si v rámci řízení vedeného pod sp. zn. IV. ÚS 415/05 vyžádal, usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 8. 2004 č. j. 18 Nc 6785/2004-13 byla na návrh oprávněného - společnosti Konpo, s. r. o., proti povinnému J. S. k uspokojení pohledávky ve výši 1 447 705,36 Kč s příslušenstvím, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 33 910 Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, nařízena exekuce. Provedením této exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. M. B. (tj. stěžovatel).
K návrhu oprávněného ze dne 6. 4. 2005, v němž se uvádí, že povinný dne 1. 4. 2005 uhradil částku 1 533 351,36 Kč, byla usnesením téhož soudu ze dne 11. 4. 2005 č. j. 18 Nc 6785/2004-20 nařízená exekuce částečně, co do uvedené částky, zastavena. Usnesením téhož soudu ze dne 9. 5. 2005 č. j. 18 Nc 6785/2004-23 byl k námitkám povinného potvrzen příkaz k úhradě nákladů exekuce, vydaný stěžovatelem dne 9. 3. 2005 č. j. 8 Ex 943/04-7, dle kterého tyto náklady činily celkem 274 212 Kč.
Dne 11. 5. 2005 podává povinný "odvolání do usnesení č. j. 18 Nc 6785/2004-20 vydaného dne 11. 4. 2005". Toto podání Okresní soud v Českých Budějovicích na základě pokynu Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 5. 2005 sp. zn. 8 Co 1206/2005 posoudil jako návrh povinného na zastavení exekuce a rozhodl o něm touto ústavní stížností napadeným usnesením tak, že se tento návrh zamítá, dále jím oprávněnému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce. Své zamítavé rozhodnutí okresní soud zdůvodnil tím, že povinný zcela neuhradil náklady exekuce, jejichž výše byla potvrzena již zmíněným usnesením ze dne 9. 5. 2005 č. j. 18 Nc 6785/2004-23.
K odvolání povinného J. S., jež bylo podáno dne 15. 9. 2005, Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodnutím rovněž napadeným touto ústavní stížností usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se exekuce zastavuje zcela, že povinný je povinen zaplatit stěžovateli na nákladech exekuce částku 3 797,40 Kč a že oprávněný nemá právo na náhradu nákladů exekučního řízení. Odvolací soud vycházel z toho, že povinný splnil oprávněnému vymáhanou pohledávku, a to ještě předtím, než mu bylo doručeno usnesení ze dne 12. 8. 2004 č. j. 18 Nc 6785/2004-13 o nařízení exekuce. Dokazováním byl totiž vyvrácen údaj na dodejce, že povinnému bylo usnesení doručeno dne 24. 3. 2005. Proto jeho plnění nelze hodnotit jako vymožené ve smyslu §5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, v platném znění, (dále jen "vyhláška č. 330/2001 Sb."). Odměnu exekutora je proto třeba stanovit dle §11 odst. 3 této vyhlášky ve výši 3 000 Kč.
Kromě toho dne 25. 5. 2005 obdržel Okresní soud v Českých Budějovicích podání povinného označené jako "odvolání do usnesení č. j. 18 Nc 6785/2004-20, vydaného dne 12. 8. 2004 o nařízení exekuce" (uvedené číslo jednací bylo později opraveno na č. j. 18 Nc 6785/2004-13). Toto odvolání Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 31. 10. 2005 č. j. 8 Co 2621/2005-100 odmítl jako věcně neprojednatelný úkon podle §44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "exekuční řád").
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že jak okresní, tak krajský soud při rozhodování o úhradě nákladů exekuce nezohlednily možnost fikce doručení ve smyslu §50c odst. 4 o. s. ř. s přihlédnutím k §46 odst. 3 o. s. ř. Dle stěžovatele je třeba podle těchto ustanovení pokládat usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 8. 2004 č. j. 18 Nc 6785/2004-13 za doručené již ke dni 21. 3. 2005. Předmětné usnesení jím totiž bylo vypraveno a podáno k poštovní přepravě dne 10. 3. 2005, dne 11. 3. 2005 byla zásilka uložena, neboť adresát nebyl zastižen na uvedené adrese. Místo výše uvedeného vyhodnocení soud vycházel z tohoto, že zásilka byla k žádosti povinného přeposlána na jinou adresu, a to do sídla firmy povinného, kde ji, přestože byla určena do vlastních rukou, dne 24. 3. 2005 převzala V. R., která ji po úhradě dlužné částky povinným vrací zpět stěžovateli s vysvětlujícím dopisem. Vzhledem k tomu je třeba pokládat uvedené usnesení za doručené ještě před úhradou dlužné částky. Dle tvrzení stěžovatele v důsledku nesprávné aplikace práva mu měly obecné soudy znemožnit, aby uplatnil své právo na odměnu za vykonanou práci, a dále neměl údajně možnost dle platných právních předpisů v "napadených řízeních" hájit své právo jako účastník řízení.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích k ústavní stížnosti. Tento účastník řízení uvedl, že při svém rozhodování o výši nákladů exekutora vycházel ze zjištění, že usnesení o nařízení exekuce nebylo povinnému řádně doručeno dne 24. 3. 2005, takže jeho plnění poskytnuté dne 31. 3. 2005 nehodnotil jako plnění vymožené ve smyslu §5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. Jde-li o námitku možné fikce doručení, nemohl se krajský soud údajně vyjádřit z toho důvodu, že nemá k dispozici spis soudu prvního stupně. Nicméně uvedl, že ze zjištění, jak jsou uvedena v odůvodnění jeho rozhodnutí, lze zpochybnit, zda mohlo dojít k naplnění podmínek náhradního doručení ve smyslu §46 o. s. ř., v tehdejším znění.
Ústavní soud se zabýval tím, zda jsou splněny všechny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že jde o návrh podaný včas, jenž je i co do dalších formálních náležitostí ve shodě se zákonem o Ústavním soudu. Následně se Ústavní soud zabýval opodstatněností ústavní stížnosti. Přitom vycházel z toho, jak mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Proto přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.
Pro určení výše odměny stěžovatele jako soudního exekutora je podstatné, zda bylo usnesení o nařízení exekuce doručeno povinnému, jak se tvrdí v ústavní stížnosti, dne 21. 3. 2004 formou tzv. náhradního doručení (§46 odst. 4 o. s. ř., v tehdy platném znění), tedy ještě před datem 1. 4. 2004, kdy povinný uhradil oprávněnému dlužnou částku, a tedy zda lze dané plnění považovat za vymožené ve smyslu §5 odst. 1 věty druhé vyhlášky č. 330/2001 Sb. Jak opakovaně Ústavní soud ve svých rozhodnutích (a v souvislosti s výše uvedenými pravidly) konstatuje, vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a úkolem Ústavního soudu je přezkum ústavněprávní konformity jejich postupu v daném rozhodovacím procesu. Pokud se obecné soudy nezabývaly otázkou odměny stěžovatele z výše uvedeného hlediska, necítí se Ústavní soud oprávněn se sám pouštět do jejího řešení, protože jde o otázky interpretace a aplikace tzv. jednoduchého práva. Pokud by tak Ústavní soud učinil, v podstatě by tím nahrazoval činnost soudů obecných, což mu zjevně nepřísluší.
Z hlediska postavení Ústavního soudu v systému orgánů veřejné moci se jeví jako relevantní námitka stěžovatele, že jako účastník řízení neměl možnost hájit své právo. Pokud jde o postavení soudního exekutora, jedná se o fyzickou osobu, která má při výkonu exekuční činnosti (kromě činností dalších) postavení veřejného činitele (§4 exekučního řádu), a o úkony, které jsou považovány za výkon státní správy ve smyslu §4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 120/2001 Sb.. Na straně druhé má i postavení účastníka soudního řízení, a to té jeho části, kdy soud rozhoduje o jeho nároku na odměnu a náhradu hotových výdajů. Jedná se tedy o tzv. účastenství pro určitý úsek řízení, a to ten, kde se rozhoduje o jeho (dílčím) nároku plynoucím z procesního práva. Jeho postavení je v tomto ohledu srovnatelné s postavením např. svědka či znalce (tlumočníka).
Stěžejní otázkou v dané věci je, zda postavení těchto účastníků pro určitý úsek řízení je stejné co do dopadu ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je tomu v případě účastníků řízení, jde-li o věc samotnou. V prvé řadě je třeba zmínit, že zákon v občanském soudním řízení nepřistupuje k účastníkům pro určitý úsek řízení, jde-li o jejich procesní práva, jednotně. Například proti usnesením o svědečném a o nárocích osob, kterým soud uložil při dokazování nějakou povinnost, není odvolání přípustné [§202 odst. 1 písm. g) o. s. ř.], toto usnesení nemusí být odůvodněno, a bylo-li vyhlášeno, nemusí obsahovat odůvodnění. Oproti tomu usnesení soudu prvního stupně o znalečném je možno napadnout odvoláním, a to i ze strany samotného znalce, a takové usnesení, jímž soud zcela vyhoví požadavku znalce, nemusí obsahovat odůvodnění, pokud žádný z účastníků s ním nevyjádřil nesouhlas. Důvody této diferenciace lze nepochybně hledat v povaze věci; zatímco v případě svědečného eventuální pochybení soudu v neprospěch svědka se v jeho majetkové sféře obvykle zásadním způsobem neprojevuje, zcela jinak tomu může být v případě znalce, kde tato jeho činnost může představovat podstatný či dokonce hlavní zdroj příjmů.
Pokud je k věci přistupováno z ústavněprávního hlediska, nutno vycházet z toho, že ústavně zaručená základní (procesní) práva vyplývající z čl. 36 až 40 Listiny primárně dopadají na řízení ve věci samé (srov. i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Naopak ve vztahu k té části řízení, kde nejde o věc samu, jako je tomu např. u rozhodování soudu o nákladech řízení, Ústavní soud opakovaně konstatuje, že předmětná problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [např. usnesení ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 (obě dostupná na http://nalus.usoud.cz), ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307)].
V souvislosti s rozhodováním soudu nikoliv ve věci samé je v daném případě třeba řešit otázku, zda stejnou zásadu, tedy že daná problematika nemůže být předmětem ústavní ochrany, lze uplatnit ve vztahu k fyzické či právnické osobě v postavení účastníka pro určitý úsek řízení. Zde je ale třeba vzít v úvahu to, že v některých případech může takovéto soudní rozhodování - nahlíženo z pohledu takového účastníka - být srovnatelné s rozhodováním ve věci samé. Činnost soudního exekutora je, jako je tomu v případě znalce, (mimo jiné) činností podnikatelskou, jež v případě soudních exekutorů zpravidla vždy představuje hlavní zdroj příjmů (srov. §3 exekučního řádu); rozhodování soudu o jeho odměně (byť daný nárok se odvíjí od práva procesního) se tedy nepochybně značnou měrou dotýká jeho oprávněných zájmů, k čemuž nutno dodat, že právo na odměnu souvisí s ústavně zaručeným základním (hmotným) právem zakotveným v čl. 26 odst. 3 Listiny. Oproti tomu je třeba vzít v úvahu, že ne vždy bude plné uplatňování procesních ústavně zaručených základních práv (v úvahu zde připadají čl. 36 až 38 Listiny) účelné a nutné pro to, aby mohl takový účastník účinně hájit svá práva, a tedy aby mohlo být dosaženo "spravedlivého" rozhodnutí, což je dáno zvláštní povahou příslušného řízení (tedy řízení, jež je relativně samostatnou součástí řízení o věci samé). Lze tedy shrnout, že v závislosti na povaze práva, o němž soud rozhoduje, nutno i v těchto případech o přiměřené aplikaci (procesních) ústavně zaručených práv a svobod uvažovat, tj. takové aplikaci, jež by byla adekvátní povaze takovéhoto řízení.
V souvislosti s výše uvedenou námitkou stěžovatele a se skutečností, že stěžovatel uplatňuje svou argumentaci ustanovením §46 o. s. ř. (v tehdy platném znění) až v ústavní stížnosti, je dále třeba řešit otázku, zda se v daném případě mohlo jednat o porušení práva jednat před soudem (čl. 38 odst. 2 Listiny). Jak je patrno ze soudního spisu (č. l. 36), stěžovatel ve svém vyjádření (označeno č. j. EX 943/04-10) k námitkám povinného proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 9. 2. 2005 č. j. 8 EX 943/04-7 uvedl, že usnesení o nařízení exekuce bylo povinnému řádně doručeno do vlastních rukou dne 24. 3. 2005, přičemž příslušná doručenka byla postoupena uvedenému soudu s žádostí o vyznačení právní moci tohoto rozhodnutí, a této žádosti bylo vyhověno. Stěžovatel tak reagoval na námitku povinného, že mu nebylo usnesení soudu o nařízení exekuce doručeno. Soud se ve svém rozhodnutí o námitkách, jak je označeno výše, s jeho názorem ztotožnil, když konstatoval, že má k dispozici dodejku s vlastnoručním podpisem povinného mající všechny náležitosti veřejné listiny. Z téhož důvodu byl návrh povinného na zastavení exekuce Okresním soudem v Českých Budějovicích zamítnut.
Z výše uvedeného je zřejmé, že stěžovatel se s tvrzením povinného, že mu usnesení o nařízení exekuce nebylo doručeno dne 24. 3. 2005, seznámil. Stěžovatel rovněž obdržel dopis V. R. ze dne 24. 3. 2005 (viz č. l. 62 soudního spisu), v němž se uvádí, že zásilku určenou povinnému, obsahující předmětné usnesení o nařízení exekuce, omylem převzala ona, a tak ji vrací zpět. Okresní soud zaslal stěžovateli i podání povinného ze dne 7. 6. 2005, označené jako doplnění odvolání povinného do usnesení č. j. 18 Nc 6785/2004-20 (viz č. l. 59 soudního spisu), a v souvislosti s ním jej požádal, aby se k okolnostem doručení vyjádřil (viz č. l. 65 soudního spisu). V tomto vyjádření stěžovatel mj. uvedl, že vychází z toho, že obsílka byla podepsána přímo povinným, protože pošta by ji nepředala do vlastních rukou jiné osobě (viz č. l. 73 soudního spisu).
Dne 1. 9. 2005 se konalo u Okresního soudu v Českých Budějovicích jednání, kde bylo provedeno za účelem objasnění doručení předmětného usnesení dokazování výslechem svědků i listinami. Tohoto jednání se stěžovatel nezúčastnil, nebyl na ně ani předvolán (č. l. 77 soudního spisu). Nelze to však považovat za porušení procesních předpisů, neboť toto jednání bylo (zřejmě) nařízeno v souvislosti s odvoláním povinného ze dne 24. 5. 2005 proti usnesení o nařízení exekuce, kde stěžovatel účastníkem řízení nebyl.
V případě řízení o odvolání povinného proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 5. 2005 č. j. 18 Nc 6785/2004-42, podaném dne 15. 9. 2005, však v okamžiku, kdy odvolací soud rozhodoval o zastavení exekuce a v souvislosti s tím i o povinnosti povinného zaplatit náklady exekuce, mu již postavení účastníka náleželo. Se zmíněným odvoláním, v němž povinný reagoval na výše uvedené jednání (tj. jednání dne 1. 9. 2005), však seznámen nebyl. Jednání u odvolacího soudu, které se konalo dne 24. 1. 2006 a kde také bylo provedeno dokazování, se stěžovatel nezúčastnil. Jak lze soudit z č. l. 103 soudního spisu, stěžovatel o tomto jednání věděl, předvolán na ně však nebyl.
Z výše uvedeného je zřejmé, že i když stěžovateli byla známa obrana povinného, že neobdržel usnesení o nařízení exekuce, nebylo mu umožněno žádným způsobem reagovat na nová, pro něj nepříznivá skutková zjištění, a tedy uplatnit příslušnou právní argumentaci, na níž je v podstatě založena jeho ústavní stížnost. Tuto argumentaci přitom nelze označit za zjevně irelevantní, čímž ovšem Ústavní soud v žádném případě nenaznačuje, že by šlo o argumentaci důvodnou. Z uvedeného důvodu má Ústavní soud za to, že stěžovateli nebylo umožněno dostatečně účinně hájit svá práva (nepřímo tak nečinila ani oprávněná, která na výsledku výše zmíněného odvolacího řízení nebyla zainteresována). Přitom se nejedná ani o věc, jež by z hlediska kvantitativního bylo možno označit za nepodstatnou, neboť náklady exekuce, jak je stanovil odvolací soud, jsou více jak sedmkrát nižší, než jaké uplatňoval stěžovatel.
Jestliže stěžovateli nebylo umožněno seznámit se s provedenými důkazy, vyjádřit se k nim, resp. se posléze vyjádřit k jeho věci jako takové, pak soudní proces, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, nutno za výše uvedených okolností považovat za nesouladný s čl. 38 odst. 2 Listiny. Proto Ústavní soud stěžovateli podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), když účastníci s tímto postupem vyjádřili souhlas.
Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhal i zrušení v záhlaví označeného usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích, pokládá Ústavní soud ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, neboť stěžovatel jím nijak nebyl dotčen na svých právech, nebyl ani účastníkem tohoto řízení, vzhledem k tomu, že se v něm nerozhodovalo o jeho odměně a náhradě nákladů (naopak jednalo se o pro něj příznivé rozhodnutí, protože mu bylo "umožněno" pokračovat v exekuci co do vymožení nákladů této exekuce ve výši, jež byla potvrzena dřívějším usnesením uvedeného soudu). Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost v této části podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.