ECLI:CZ:US:2008:3.US.455.06.1
sp. zn. III. ÚS 455/06
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky - ze dne 27. listopadu 2008 sp. zn. III. ÚS 455/06 ve věci ústavní stížnosti L. B. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2006 č. j. 7 Cmo 503/2005-69 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2005 č. j. 3 Cm 3/2005-52, jimiž bylo rozhodnuto v řízení o zaplacení směnečné pohledávky R. D. vůči stěžovateli, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení.
Výrok
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2006 č. j. 7 Cmo 503/2005-69 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2005 č. j. 3 Cm 3/2005-52 se ruší.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 9. 6. 2006 napadl L. B. (dále jen "stěžovatel") usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále též jen "vrchní soud") ze dne 28. 2. 2006 č. j. 7 Cmo 503/2005-69, jakož i jemu předcházející usnesení Krajského soudu v Brně (dále též jen "krajský soud") ze dne 14. 6. 2005 č. j. 3 Cm 3/2005-52 s tím, že uvedené soudy porušily jeho ústavně zaručená základní práva, konkrétně právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na rovné zacházení zaručené čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny, a též porušily práva plynoucí z čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 Cm 3/2005, který si pro účely posouzení ústavní stížnosti vyžádal, ústavní stížností napadeným usnesením bylo v řízení o zaplacení směnečné pohledávky R. D. vůči stěžovateli ve výši 60 500 Kč s postižními právy odmítnuto krajským soudem odvolání stěžovatele proti rozsudku téhož soudu ze dne 17. 3. 2005 č. j. 3 Cm 3/200531; tímto rozsudkem byl částečně ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz a stěžovateli jako žalovanému bylo uloženo zaplatit R. D. další náklady řízení. Krajský soud v Brně totiž dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele bylo podáno opožděně. Podle uvedeného soudu, pokud je (míněno odvolání) stěžovatel zaslal v elektronické podobě dne 14. 4. 2005, tedy v poslední den odvolací lhůty, pak bylo jeho povinností podle §42 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") toto své podání doplnit písemným podáním shodného znění do tří dnů, v daném případě do 18. 4. 2005. Stěžovatel však své odvolání podal na poštu až dne 13. 6. 2005. Vzhledem k ustanovení §42 odst. 3 o. s. ř. na tom nic nemění skutečnost, že podané odvolání bylo opatřeno zaručeným elektronickým podpisem. Uvedené ustanovení je procesní normou, takže nelze aplikovat ustanovení §40 odst. 4 občanského zákoníku, které je normou hmotněprávní a které vychází ze zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů (zákon o elektronickém podpisu). Toto usnesení napadl stěžovatel odvoláním, avšak Vrchní soud v Olomouci je svým ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil, když se, vycházeje z toho, že ustanovení §42 odst. 1 věty první a odst. 3 o. s. ř. nerozlišuje, zda podání v elektronické podobě je či není opatřeno zaručeným elektronickým podpisem, s názorem soudu prvního stupně zcela ztotožnil.
V ústavní stížnosti stěžovatel s odkazem na ustanovení §40 odst. 4 občanského zákoníku a na zákon o elektronickém podpisu tvrdí, že podání učiněné elektronickými prostředky, je-li podepsáno zaručeným elektronickým podpisem, je třeba považovat za podání učiněné písemnou formou; z tohoto důvodu nelze vůbec §42 odst. 3 o. s. ř. použít. Stěžovatel současně poukazuje na praxi obecných soudů, které elektronická podání opatřená zaručeným elektronickým podpisem akceptují, což se týká i samotného Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, který ve svém usnesení ze dne 12. 7. 2005 č. j. 30 Cdo 985/2005-78, v rámci posuzování včasnosti a řádnosti podaného dovolání, dospěl ke stejným závěrům jako stěžovatel. Stěžovatel poukazuje i na nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006 sp. zn. IV. ÚS 319/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 89), z něhož v ústavní stížnosti obsáhle cituje. Opíraje se o nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 3. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 48/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 21, vyhlášený pod č. 121/1996 Sb.) a ze dne 9. 7. 1998 sp. zn. III. ÚS 86/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 11, nález č. 79), dle nichž, pokud zákon z jakýchkoliv důvodů připouští dvojí výklad, je v intencích zásad spravedlivého procesu nezbytné dát při jeho aplikaci přednost tomu z nich, který je ve své interpretaci s ústavním pořádkem co nejvíce souladný, stěžovatel tvrdí, že za ústavně konformní nutno považovat jím prosazovaný výklad. Právní názor odvolacího soudu, že nelze aplikovat ustanovení §40 odst. 4 občanského zákoníku, pokládá stěžovatel za nesprávný, neboť občanský soudní řád písemnou formu nedefinuje, a tak je třeba použít definici písemné formy obsaženou v občanském zákoníku. Dle stěžovatele v tomto směru žádné ustanovení občanského soudního řádu nevylučuje aplikaci hmotněprávního předpisu, naopak v řadě případů je nutné takový předpis použít, neboť občanský soudní řád příslušnou otázku sám neřeší. Stěžovatel má za to, že postup obecných soudů je výrazem přepjatého právního formalismu, který de facto i de iure směřuje k odepření spravedlnosti, že se obecné soudy nevypořádaly s jeho argumentací, resp. se s ní vypořádaly extrémně nesprávně, v elementárním rozporu s právní úpravou, že z odůvodnění jejich rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. že tyto závěry jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními, resp. že z nich v logické či jiné možné interpretaci odůvodnění jejich rozhodnutí nevyplývají, resp. že jsou projevem zřejmé libovůle v soudním rozhodování. Z uvedených důvodů měla být napadenými rozhodnutími porušena výše uvedená ústavně zaručená základní práva stěžovatele. S ohledem na tuto skutečnost stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl jejich zrušení.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení (§42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Krajský soud v Brně uvedl, že nepokládá ústavní stížnost za důvodnou, a to i přes znalost nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 319/05 (viz výše), což zdůvodnil tím, že ustanovení §42 odst. 3 o. s. ř. bylo do současné podoby novelizováno až po účinnosti zákona o elektronickém podpisu, takže je třeba na ně nahlížet jako na speciální úpravu vzhledem k uvedenému zákonu. Daná úprava se týká úkonů procesní povahy, jež jsou činěny ve vztahu k soudu, a tak na ně nelze aplikovat hmotněprávní ustanovení jiných zákonů, např. §40 odst. 4 občanského zákoníku. I pokud by soud podání stěžovatele akceptoval, musel by jej vyzvat k jeho doplnění tak, aby byl naplněn §42 odst. 4 o. s. ř., a při nerespektování výzvy by bylo třeba za příslušné soudní poplatky zhotovit kopie podání, čímž by smysl této akceptace byl zcela popřen. Kromě toho ne všechny soudy jsou technicky schopné přijmou podání v elektronické podobě. Dále krajský soud odkázal na své vyjádření ze dne 23. 5. 2006 č. j. 3 Cm 106/2002-3000, zaslané Ústavnímu soudu ke sp. zn. II. ÚS 217/06 (jež je stejného obsahu, kromě toho se v něm uvádí, že písemné vyhotovení ústavní stížnosti nebylo podepsáno v souladu s §34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a že toto ustanovení nevylučuje, aby byl návrh podán i elektronickou formou se zaručeným elektronickým podpisem, a to na rozdíl od §42 odst. 3 a 4 o. s. ř.), a dále vyjádřil svůj názor, že celá problematika by měla být řešena novelizací občanského soudního řádu, nikoliv účelovým výkladem zcela jasného ustanovení zákona. Současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Vrchní soud v Olomouci konstatoval, že z ustanovení §42 odst. 3 o. s. ř. nevyplývá, že by povinnost v něm zakotvená neplatila, a v této souvislosti poukazuje na odbornou literaturu (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., a kol.: Občanský soudní řád, komentář, I. díl, 7. vydání, str. 167-168). Dále uvedl, že soudní praxe až do vydání nálezu sp. zn. IV. ÚS 319/05 zastávala stejné stanovisko, že napadené usnesení tento nález předcházelo a že ve zbytku odkazuje na odůvodnění svého usnesení. Závěrem odmítl argumentaci stěžovatele a navrhl ústavní stížnost zamítnout, dále pak vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Ústavní soud si vyžádal i vyjádření R. D., a to výzvou, jež byla doručena ve smyslu §46 odst. 6 o. s. ř. ve spojení s §63 zákona o Ústavním soudu. Uvedená osoba se postavení vedlejšího účastníka omisivně vzdala.
Ústavní soud se zabýval tím, zda jsou splněny všechny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že jde o návrh podaný včas, jenž je i co do ostatních formálních náležitostí ve shodě se zákonem. Z tohoto důvodu přistoupil k posouzení otázky, zda se jedná o návrh důvodný.
Jak již bylo výše zmíněno, otázkou, zda je podání učiněné v elektronické podobě a opatřené zaručeným elektronickým podpisem nutno ve smyslu §42 odst. 3 o. s. ř. doplnit písemný podáním téhož znění, se již zabýval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 24. dubna 2006 sp. zn. IV. ÚS 319/05, přičemž dospěl k závěru, že povinnost uvedená v citovaném ustanovení se na takovýto případ nevztahuje. Bylo by zbytečné znovu opakovat důvody, které k tomuto závěru Ústavní soud vedly a s nimiž se III. senát Ústavního soudu plně ztotožňuje; vzhledem k tomu postačuje účastníky řízení odkázat na příslušnou pasáž odůvodnění uvedeného nálezu.
K tomu však nutno doplnit, že Ústavní soud danou otázku řešil v souvislosti s tím, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti požadované zákonem o Ústavním soudu, mimo jiné, zda byla podána včas a zda je přípustná. Jinak řečeno, tato otázka nebyla řešena v souvislosti s předchozí rozhodovací činností obecných soudů, proti které by ústavní stížnost směřovala. V důsledku toho nastala situace, že se interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu a též zákona o elektronickém podpisu - tedy tzv. jednoduchého práva - provedená ze strany výše uvedených obecných soudů a Ústavního soudu odlišuje.
Sama tato skutečnost však závěr o tom, že došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, neodůvodňuje. Jak Ústavní soud opakovaně konstatuje ve svých rozhodnutích, vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je zásadně věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za další "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat až za situace, že by příslušný proces (v obecném slova smyslu) byl zatížen "kvalifikovanými" vadami, tedy takovými vadami, jež mají za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (jejichž definování se Ústavní soud soustavně věnuje ve své rozhodovací činnosti).
Pokud konkrétně jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, ingerence Ústavního soudu do činnosti soudů obecných připadá v úvahu, jestliže tyto v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených základních práv a svobod (a potažmo ústavních norem vůbec), jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ; jedná se o situace, kdy buď obecné soudy tato práva nevzaly v úvahu vůbec, ač tak učinit měly, nebo tak sice učinily, avšak vadným způsobem. Jak totiž konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 24. 9. 1998 sp. zn. III. ÚS 139/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 106), jednou z funkcí Ústavy České republiky, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem; smysl Ústavy České republiky spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanismu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy České republiky a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod.
Ve vztahu k nyní posuzované věci to znamená povinnost obecných soudů interpretovat jednotlivá ustanovení občanského soudního řádu a zákona o elektronickém podpisu z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Této své povinnosti však příslušné soudy nedostály. Ústavní soud svou judikaturou vymezil konkrétní skupiny případů, za nichž má nesprávná interpretace a aplikace "jednoduchého" práva za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod [viz např. "shrnující" nález ze dne 16. 1. 2003 sp. zn. III. ÚS 747/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 7)]. Jedna z nich zahrnuje případy konkurence (hypoteticky možných, metodologicky racionálně obhajitelných) interpretačních alternativ norem jednoduchého práva; zde platí, že je nutno volit (jak ostatně již plyne z výše uvedeného) tu, která opodstatněně nabývá přednosti před ostatními pro její ústavní konformitu.
V daném případě výklad provedený obecnými soudy není v rozporu s "obvyklými" interpretačními metodami, nicméně se zde nabízí i výklad jiný, tedy ten, který plyne z výše označeného nálezu Ústavního soudu a který - v principu - uplatňoval i stěžovatel v soudním řízení. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Jestliže uvedené ustanovení hovoří o "stanoveném postupu", je tím míněn příslušný procesní předpis, který současně představuje vytyčení mezí základního práva zakotveného v citovaném ustanovení; pro tyto meze platí, že musí šetřit jeho podstatu a smysl (čl. 4 odst. 4 Listiny). Stejně tak při výkladu pojmu "stanovený postup", resp. předpisu upravujícího to které řízení, nutno šetřit podstatu a smysl tohoto základního práva. Existují-li proto dvě (v zásadě rovnocenné) interpretační alternativy, přičemž použití jedné z nich umožňuje dotčené osobě realizaci ústavně zaručeného základního práva, v daném případě domáhat se věcného posouzení svých práv soudem, a naopak druhá tuto realizaci vylučuje, konkrétně pak takovémuto meritornímu posouzení brání, nutno upřednostnit variantu prvně uvedenou. Kladením důrazu, jde-li o samotný přístup k soudu, na formální stránku věci, aniž by pro to existovaly věcné důvody, se tak stává nepřípustným formalismem. Pokud krajský soud v tomto směru argumentuje ustanovením §42 odst. 4 o. s. ř. či tím, že ne všechny soudy jsou schopné přijmout podání v elektronické podobě, nejedná se o "věcné důvody" ve výše zmíněném smyslu. Obecným soudům nic nebrání interpretovat ustanovení §42 odst. 4 ve spojení s odst. 3 o. s. ř. takovým způsobem, aby smysl akceptace elektronického podání opatřeného zaručeným elektronickým podpisem popřen nebyl (ostatně i kdyby krajský soud postupoval způsobem naznačeným ve svém vyjádření a vyzýval stěžovatele k předložení příslušného počtu stejnopisů, byla by stěžovatelova situace nepoměrně příznivější); stejně tak není rozhodující, že jiný soud není schopen přijmout elektronické podání, jestliže v případě Krajského soudu v Brně žádné pochybnosti stran této schopnosti nevznikly.
Z těchto důvodů Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a ústavní stížnosti stěžovatele podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhovět a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu zrušit. Takto bylo rozhodnuto bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci a účastníci řízení s tímto postupem vyjádřili souhlas (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).