ECLI:CZ:US:2008:3.US.460.08.1
sp. zn. III. ÚS 460/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. prosince 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti společnosti SARIANA BOHEMIA s. r. o. se sídlem Jabloňová 8/423, Praha 10, zastoupené Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem se sídlem Bělohorská 163/185, Praha 6, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. prosince 2007 č. j. 22 Co 2287/2007-28, a proti usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 26. června 2007 č. j. 4 Nc 1278/2004-16, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 12. 2007 č. j. 22 Co 2287/2007-28, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku III., jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně. Tato rozhodnutí měla porušit její základní práva a svobody podle čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článek 90 Ústavy ČR a článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelka uvádí, že usnesením Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 2. 11. 2004 č. j. 4 Nc 1278/2004-5 byla na majetek dlužníka - společnosti KRUM & SPOL., spol. s r. o. nařízena soudem exekuce a jejím provedením byl pověřen JUDr. Milan Bronc, soudní exekutor Exekutorského úřadu České Budějovice se sídlem Žižkova třída 1. Výše jmenovaný soudní exekutor exekučním příkazem ze dne 26. 10. 2005 č. j. 8 Ex 1293/04-5 rozhodl o provedení exekuce prodejem movitých věcí a současně příkazem k úhradě nákladů exekuce z téhož dne č. j. 8 Ex 1293/04-6 vyčíslil náklady exekuce v celkové výši 9 812,- Kč (z toho asi polovina tvořily náklady stěžovatelky jako oprávněné).
Až po té, co stěžovatelka obdržela požadovanou zprávu od jmenovaného soudního exekutora, prý zjistila, že již dne 30. 6. 2005 byl dlužník rozhodnutím soudu "zrušen a nařízena jeho likvidace". I když následně (v červenci 2006) byl návrh na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku dlužníka zamítnut, dlužník zanikl výmazem z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Českých Budějovicích. V návaznosti na zánik dlužníka bylo stěžovatelce v srpnu 2007 doručeno usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 26. 6. 2007 č. j. 4 Nc 1278/2004-16, jímž bylo rozhodnuto o zastavení nařízené exekuce, přičemž soud prvního stupně stěžovatelce nejen nepřiznal právo na náhradu nákladů skončeného exekučního řízení, ale uložil jí povinnost uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7 735,- Kč.
Stěžovatelka je přesvědčena, že odměna soudního exekutora musí odpovídat jím vykonané práci, tedy provedené exekuční činnosti. Pokud měl soudní exekutor povinnost vymoci pro stěžovatelku pouze částku 16 671,50 Kč s příslušenstvím, nešlo o činnost složitou či namáhavou. Soudní exekutor však nevymohl pro stěžovatelku žádné plnění a jeho úkony se omezily jen na vydání a doručení dvou exekučních příkazů.
II.
Jak se zjišťuje z usnesení ze dne 26. 6. 2007 č. j. 4 Nc 1278/2004-16, Okresní soud v Českém Krumlově pod bodem I. výroku zastavil exekuci nařízenou proti povinné společnosti KRUM & SPOL., spol. s r. o., zrušené dne 22. 11. 2006, pro 16 671,50 Kč s příslušenstvím, stěžovatelce (v dřívějším řízení v procesním postavení oprávněné) nepřiznal soud právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a uložil jí povinnost uhradit výše jmenovanému soudnímu exekutorovi na náhradu nákladů exekuce 7 735,- Kč (výrok III.).
Zastavení exekučního řízení soud prvního stupně odůvodnil poukazem na ustanovení §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád") s odůvodněním, že povinná společnost byla zrušena a v exekuci nelze proto pokračovat.
Protože exekuce byla zastavena z objektivních důvodů, nelze uložit náklady řízení povinné či jejím nástupcům, ačkoli soudnímu exekutorovi nárok na náhradu nákladů exekuce vznikl. Z tohoto důvodu soud přiznal soudnímu exekutorovi právo na náhradu nákladů exekuce v celkové částce 7 735,- Kč, která se skládá z jeho odměny podle ustanovení §11 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění účinném do 31. 10. 2008 (dále jen "vyhl. č. 330/2001 Sb.") ve výši 3 000,- Kč, náhrady hotových výdajů ve výši 3 500,- Kč (§13 odst. 1 citované vyhlášky) a 19% DPH ve výši 1 235,- Kč, přičemž zavázal stěžovatelku uhradit tyto náklady v souladu s ustanovením §89 exekučního řádu.
Po odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 20. 12. 2007 č. j. 22 Co 2287/2007-28 potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku III.; soudnímu exekutorovi právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal.
Odvolací soud v souladu se závěrem soudu prvního stupně konstatoval, že pověření soudního exekutora k provedení exekuce zaniklo, jeho odměna v takovém případě se odvíjí od ustanovení §11 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb., a to bez ohledu na to, "jestli soudní exekutor nějaký exekuční úkon vykonal či nikoli". Náhrada hotových výdajů byla soudem prvního stupně stanovena paušální částkou; pokud by přesáhla tuto částku, byl by soudní exekutor povinen jednotlivé výdaje doložit.
III.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do jinak nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (viz článek 83 a článek 91 Ústavy ČR) a není proto ani pravidelnou přezkumnou instancí. Ústavní soud se proto zabýval ústavní stížností jen v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že její podstatou je nesouhlas stěžovatelky s výší nákladů exekuce, které je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi za situace, kdy její pohledávka proti povinné nebyla v exekučním řízení soudním exekutorem vymožena (z důvodu zániku povinné) a stěžovatelce bylo uloženo nahradit náklady exekuce (§89 exekučního řádu).
Podle ustanovení §90 odst. 1 exekučního řádu náleží exekutorovi za exekuční činnost odměna a náhrada hotových výdajů.
Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06, publikovaném pod č. 94/2007 Sb. ve skutkově jiné věci uvedl, že "ústavně konformní úprava odměny soudního exekutora by neměla vycházet z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce" přičemž apeloval na obecné soudy, aby až do přijetí "takové právní úpravy při rozhodování o odměně exekutora interpretovaly výši exekutorem vymoženého plnění" v souladu s principy demokratického a právního státu. Toto stanovisko Ústavního soudu však nelze vytrhávat z kontextu skutkových a právních okolností konkrétní věci.
Závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 nelze vykládat natolik extenzivním způsobem, že výsledkem neúspěšně skončeného exekučního řízení, jehož zastavení exekutor nijak nezavinil, by byla situace, kdy by nebyl nikdo, kdo by uhradil vzniklé náklady exekuce, a to především se zřetelem k ustanovení §3 odst. 1 exekučního řádu. Vztah mezi oprávněným a povinným je vztahem soukromoprávním, a pokud se stěžovatelka rozhodla vymáhat svoji pohledávku po povinném v exekučním řízení, musela si již dopředu být vědoma možných rizik, jakými je i povinnost hradit náklady neúspěšné exekuce.
Odměnu soudního exekutora za výkon exekuční činnosti a náhradu hotových výdajů stanoví předmětná vyhláška č. 330/2001 Sb. (v ustanovení §11 a §13). Ústavní soud ve své konstantní judikatuře respektuje, že k výkladu norem jednoduchého práva jsou povolány především obecné soudy, přičemž obecné soudy nejsou zbaveny povinnosti interpretovat tyto normy ústavně konformním způsobem. Není posláním Ústavního soudu, aby v rámci své rozhodovací činnosti namísto ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR) vykládal podzákonné právní předpisy a v každém jednotlivém případě posuzoval např. účelnost či důvodnost vynaložených hotových výdajů exekutora za situace, kdy jejich výše byla obecným soudem stanovena paušální částkou. Interpretace ani aplikace citovaného ustanovení §11 odst. 3 vyhl. č. 330/2001 Sb. (od 1. 11. 2008 jde o §11 odst. 4), jakož i ustanovení §13 odst. 1 vyhl. č. 330/2001 Sb. tak, jak byla provedena oběma obecnými soudy, nevykazuje prvky libovůle, které by v posuzované věci znamenaly porušení základních práv stěžovatelky.
Protože tedy Ústavní soud nezjistil, že by ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo k porušení stěžovatelkou namítaných ústavně garantovaných práv, ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. prosince 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu