infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.04.2008, sp. zn. III. ÚS 541/08 [ usnesení / KŮRKA / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2008:3.US.541.08.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2008:3.US.541.08.1
sp. zn. III. ÚS 541/08 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. R., zastoupeného JUDr. Romanem Haisem, advokátem se sídlem v Brně, Jiráskova 41, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2007 č. j. 62 Co 380/2007-51 a "eventuelně též" rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 11. 2006 č. j. 14 C 178/2006-29, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, jež byla vydána v jeho občanskoprávní věci. Domnívá se, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že dne 8. 12. 2003 mu byla předsedkyní představenstva společnosti NOVUL, a. s., částečně uhrazena pohledávka, kterou měl za touto společností; předání odpovídajících částek 1 415 000 Kč, 6 000 CHF a 400 EUR - byla přítomna A. P., která posléze na něho podala trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu krádeže, jehož objektem měly být tyto peněžní prostředky. Na výzvu policejního orgánu je vydal, a ten pozdějším usnesením (ze dne 5. 1. 2004) podle §80 odst. 1 tr. řádu rozhodl o jejich předání jmenované A. P. (stížnost proti tomuto rozhodnutí státní zástupce jako nedůvodnou zamítl). Dne 9. 3. 2004 byl obviněn ze spáchání trestného činu krádeže a rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 10. 11. 2004 č. j. 5 T 330/2004-255 byl obžaloby zproštěn s odůvodněním, že "bylo spolehlivě prokázáno, že peníze, které měl odcizit A. P., nebyly penězi, které mu byly předkládány s tím, že jde o její peníze, ale jednalo se o částečné vyrovnání dluhu". Stěžovatel je přesvědčen, že popsaným - podle jeho názoru nesprávným - úředním postupem orgánů činných v trestním řízení mu vznikla škoda, pročež svůj nárok ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 82/1998 Sb.") uplatnil podáním ze dne 2. 7. 2005 u Ministerstva spravedlnosti ČR, které však odškodnění odmítlo se zdůvodněním, že usnesení, na jehož základě byly peněžní prostředky vydány třetí osobě, nebylo pro nezákonnost zrušeno. S tím stěžovatel nesouhlasil, neboť podle jeho názoru usnesení policejního orgánu o vydání věci neobstojí vedle zprošťujícího rozsudku a jeho odůvodnění, a proto zahájil řízení o náhradu škody podle zmíněného zákona č. 82/1998 Sb., v němž však úspěch neměl; jeho žaloba byla soudem prvního stupně zamítnuta, a odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil. Soud prvního stupně žalobu proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti o zaplacení 2 415 000 Kč, 6 000 CHF a 400 EUR zamítl proto, že "nelze hovořit o tom, že by orgán činný v trestním řízení učinil nesprávný závěr ohledně postupu podle §80 odst. 1 tr. řádu", a že jím "není řešena otázka vlastnického práva k věci a i po takto vydaném rozhodnutí se jiná osoba může domáhat vydání věci v řízení ve věcech občanskoprávních" (rozh. č. 2/1970 Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 224/2001). Odvolací soud se s odůvodněním soudu prvního stupně ztotožnil, a zdůraznil nedostatek té podmínky uplatněného nároku, jíž je nezákonnost rozhodnutí, jímž měla být způsobena škoda. Ústavní stížností napadenému rozsudku soudu prvního stupně stěžovatel vytýká nesprávnost závěru, že jeho vlastnické právo usnesením policejního orgánu nebylo popřeno, a dovozuje, že k neoprávněnému zásahu do jeho vlastnického práva došlo tím, že dotčené peněžní prostředky nebyly uloženy do soudní úschovy. Oponuje názoru rovněž sdílenému odvolacím soudem, že usnesení policejního orgánu není v rozhodném smyslu nezákonné, neboť nebylo předepsaným procesním postupem zrušeno. Jelikož rozhodnutí vydaná v rámci předmětného trestního řízení (usnesení policejního orgánu o vydání věci a usnesení státního zástupce o zamítnutí stěžovatelovy stížnosti) stěžovatel ústavní stížností nenapadl (a vzhledem k uplynutí zákonné lhůty pro podání ústavní stížnosti tak učinit ani nemohl), je namístě zabývat se pouze otázkou, zda mohlo dojít k porušení ústavně zaručených práv zamítnutím stěžovatelova nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. za situace, kdy rozhodnutí, jejichž vydáním mělo dojít ke způsobení škody, nebyla zrušena. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Jelikož se stěžovateli dostalo - ohledně uplatněného nároku na náhradu škody proti státu - regulérního soudního procesu (jeho nedostatek stěžovatel nenamítá), je porušení ústavně garantovaných práv, jichž se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává, představitelné jen prostřednictvím argumentu deficitu spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), jenž se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je, že toto pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (§8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). Soud, rozhodující o žalobě na náhradu škody proti státu, není oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad nezrušeného rozhodnutí se zákonem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006 sp. zn. 25 Cdo 2162/2005). Také Ústavní soud ve své judikatuře přisvědčil takto ustálenému názoru obecných soudů, z něhož vyplývá, že s ohledem na zásadu presumpce správnosti rozhodnutí obecný soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení, přičemž tak nemůže učinit ani soud Ústavní (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 637/05 a sp. zn. I. ÚS 801/06). Jestliže obecné soudy uvažovaly v intencích prezentovaných závěrů, vytýkat jim nedostatek předvídatelnosti, resp. "rozumnosti" a náležitého odůvodnění zjevně nelze. Racionální základnu má rovněž úvaha soudu prvního stupně, že odpovědnost (státu) za škodu přichází v úvahu až subsidiárně, resp. poté, co se stane nemožným vypořádání primárního (ať již závazkového či deliktního) vztahu dotčených soukromých subjektů; teprve pak lze totiž uvažovat o tom, že "škoda" byla ustavena. Pravdou je, že zůstává otevřenou otázka důsledků určitého výsledku trestního stíhání stěžovatele (zproštění obžaloby) na procesní rozhodnutí v tomtéž řízení učiněná, a to ať již z hlediska úsudku o jejich relevantní "nezákonnosti" (z pohledu podmínek náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb.) nebo úvahy, zda se jim tím nemůže dostat hodnocení "nesprávného úředního postupu", relevantního pro náhradově škodový vztah ku státu rovněž. Její řešení však není úkolem Ústavního soudu, nýbrž soudů obecných, finálně pak Nejvyššího soudu. Jestliže byl stěžovatel způsobilý doložit, že obecné soudy zde rozhodly v rozporu s ustálenou judikaturou, nebo naopak, že jde o (právní) otázku dosud neřešenou, bylo na něm, aby dále postupoval podáním dovolání, a zdůvodnil, že podmínky jeho přípustnosti [podle §237 odst. písm. c), odst. 3 o.s.ř.] jsou tím splněny. Ústavněprávní přezkum je založen na principu subsidiarity, a ačkoli řízení o dovolání, přípustném jen podle právě uvedených ustanovení, není nutné povinně vyčerpat (ve formálně procesním smyslu), ve smyslu věcném není absence dovolacího řízení (za daných okolností) ve vztahu k zmíněnému principu bez významu. Ústavní soud nevidí svoji roli v tom, že by zasahoval do posuzování právních otázek, jež obecnou justicí řešeny dosud nebyly, resp. nebyly dosud vyřešeny. Z pohledu argumentace, již v ústavní stížnosti uplatnil, stěžovatel takovou příležitost k jejich otevření měl, avšak ji nevyužil. Ústavnímu soudu oproti tomu přísluší soustředit se k úsudku, že důvod k závěru o pochybení obecných soudů - v podobě zjevného vybočení ze standardních interpretačních závěrů (viz shora) - zde zjevně není. Soudy přijaté závěry mají věcné i logické zakotvení v rozhodných skutkových okolnostech, a jsou i rozumně odůvodněny, čímž jsou možnosti ústavněprávního přezkumu zde vyčerpány. Výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu, překračuje hranice ústavnosti, tudíž v dané věci splněny nejsou. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2008 Jiří Mucha předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2008:3.US.541.08.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 541/08
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 30. 4. 2008
Datum vyhlášení  
Datum podání 28. 2. 2008
Datum zpřístupnění 12. 5. 2008
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Kůrka Vladimír
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.3
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §80 odst.1
  • 82/1998 Sb., §13, §8
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
Věcný rejstřík škoda/náhrada
odpovědnost/orgánů veřejné moci
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-541-08_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 58559
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-08