ECLI:CZ:US:2008:3.US.711.08.1
sp. zn. III. ÚS 711/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. dubna 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. I. L., zastoupené JUDr. Josefem Podhorským, advokátem v Benešově, Masarykovo nám. 102, proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 10. dubna 2007 č. j. 6 C 13/2006-88, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2007 č. j. 27 Co 476/2007-114, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas a řádně Ústavnímu soudu napadá stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhuje jejich zrušení. V dané věci šlo o žalobu stěžovatelky proti vedlejšímu účastníkovi, Stavebnímu bytovému družstvu Benešov u Prahy, na zaplacení částky 3 817,83 Kč s příslušenstvím jako zůstatku záloh poskytnutých na správu domu po výpovědi smlouvy o zajišťování správy společných částí domu. Soud prvního stupně shora uvedeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl, Krajský soud v Praze jako soud odvolací toto rozhodnutí potvrdil. Stěžovatelka dovozuje, že postupem obecných soudů byla porušena její základní práva garantovaná čl. 96 Ústavy a čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka zakládá svou ústavní stížnost na nesouhlasu s výkladem ustanovení §20 odst. 3 zákona č. 72/1993 Sb., o vlastnictví bytů, tak, jak tento výklad učinily obecné soudy. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, obecné soudy dovodily, že předmětné finanční prostředky byly co do podstaty dlouhodobou zálohou na opravy a investice do společných částí domu. Shromáždění spoluvlastníků jednotek domu rozhodlo o tom, že se takové finanční prostředky nebudou vracet. V souladu s ustanovením §125 zákona č.40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve spojení s ustanovením §20 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů přecházejí práva a závazky dosavadního vlastníka budovy, případně vlastníků jednotek na nové vlastníky jednotek nabytím vlastnictví k těmto jednotkám. Stěžovatelka nesouhlasí s tímto výkladem ani se závěrem obecných soudů, že zaplacené a nevyúčtované zálohy si má vypořádat s kupcem bytové jednotky. Oponuje výkladem vlastním, na jehož základě se domáhá vydání shora uvedené částky.
Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí. Ústavní soud musí zdůraznit, že jeho úkolem není výklad podústavních předpisů. To je úkolem obecných soudů. Ústavní soud připustil, že jejich výkladem může dojít k zásahu do ústavně chráněných základních práv mimo jiné tehdy, pokud by šlo o výklad, který by byl ve zjevném rozporu s kogentními ustanoveními a šlo by o projev libovůle ze strany obecného soudu.
Ani o jeden z těchto případů se nejedná. Právní závěry obecných soudů jsou standardním výkladem práva, který vystihuje podstatu a smysl zákonných ustanovení, která byla v daném případě aplikována. Ingerence Ústavního soudu do těchto úvah se vymyká z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadená rozhodnutí obecných soudů zrušit jedině v situaci, kdyby vykazovala rysy protiústavnosti (např. pro jejich svévolnost, pro nedostatek odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, II. ÚS 644/04, III. ÚS 86/06, III. ÚS 466/06).
Polemika stěžovatelky nedosahuje ústavněprávní roviny a je pouze projevem její nespokojenosti s výsledkem řízení, proto jako taková nemůže vést k opodstatněnosti ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv, neboť jak ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu