ECLI:CZ:US:2008:3.US.740.08.1
sp. zn. III. ÚS 740/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. června 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. D. K., právně zastoupené JUDr. Markétou Fichtnerovou, advokátkou AK se sídlem J. Průchy 1915, 434 01 Most, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. prosince 2007 č. j. 10 Co 862/2007-50, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a dále B. M., právně zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem AK se sídlem Washingtonova 17, 110 00 Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. března 2008, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. prosince 2007 č. j. 10 Co 862/2007-50, a to pro porušení článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost po odstranění vad podání splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
K posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 9 C 238/2007.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Mostě po zpětvzetí žaloby, kterou se žalobkyně B. M. (v řízení před Ústavním soudem "vedlejší účastnice") domáhala po žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") vydání kopie zdravotnické dokumentace, usnesením ze dne 9. srpna 2007 č. j. 9 C 238/2007-26 řízení zastavil, dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a dále rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobkyni. K odvolání žalobkyně bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. prosince 2007 č. j. 10 Co 862/2007-50 usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 9. srpna 2007 č. j. 9 C 238/2007-26 ve výroku pod bodem II. změněno tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 12 138,- Kč a dále rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 952,- Kč.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že podané odvolaní směřující do výroku o nákladech řízení shledal důvodným, neboť rozhodnutí o nákladech řízení nelze současně odůvodňovat odkazem na ust. §146 odst. 1 písm. c) a na ust. §146 odst. 2 o. s. ř. Aplikace druhého odstavce citovaného ustanovení při zastavení řízení je v poměru k obecnému ust. §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v poměru specifickém a její užití (ať již věty prvé nebo druhé druhého odstavce) obecnou aplikaci prvého odstavce přirozeně vylučuje. S odvolatelkou je pak podle odvolacího soudu třeba souhlasit potud, že otázku důvodnosti podání návrhu a chování žalované (stejně jako případnou otázku zavinění zastavení řízení) může soud posuzovat pouze z hlediska procesního, tedy z hlediska vztahu výsledku chování žalované k požadavkům žalobkyně. Návrh je podán důvodně i tehdy, uvedl odvolací soud, jestliže žalovaný uspokojil žalobce, ačkoliv k tomu neměl právní povinnost. Soud v tomto stadiu řízení a v popsané procesní situaci nemůže zkoumat, zda požadavky žalobkyně byly v souladu se zákonem, zda šly nad jeho rámec apod. Z hlediska procesního (a ust. §146 o. s. ř. je ustanovením procesním) šlo o situaci, kdy zpětvzetí žaloby následovalo po úkonu žalované, kterým bylo vyhověno žalobnímu žádání. Pro úplnost a pouze k argumentaci žalované odvolací soud dále uvedl, že žalobkyně vyzvala žalovanou k vydání zdravotní dokumentace ještě před vyvoláním řízení a žalobkyni nic nebránilo v tom, aby při pochybnostech o rozsahu uděleného zmocnění předala zdravotní dokumentaci přímo žalobkyni (jak o to ostatně byla žádána zástupcem žalobkyně ještě před vyvoláním řízení). Z uvedených důvodů odvolací soud uzavřel, že v posuzované věci šlo o situaci předvídanou v ust. §146 odst. 2 ve větě druhé o. s. ř. a žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady zastaveného řízení.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že rozhodnutím odvolacího soudu byla zkrácena na svých ústavně zaručených právech zakotvených v článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny, neboť odvolací soud rozhodl o odvolání žalobkyně proti výroku prvostupňového rozhodnutí o nákladech řízení, aniž dal účastníkům možnost předstoupit před soud a předestřít svá tvrzení. K zásahu do práva na spravedlivý proces došlo podle stěžovatelky dále tím, že odvolací soud neprovedl navržené důkazy, které stěžovatelka soudu předložila. Odvolací soud posoudil otázku náhrady nákladů řízení zcela opačně bez toho, aby nařídil ústní jednání a stěžovatelka tak byla zbavena jakékoli možnosti reagovat na právní názor odvolacího soudu. Porušení článku 36 odst. 1 Listiny spatřuje stěžovatelka dále v tom, že odvolací soud aplikoval ryze mechanicky a formalisticky otázku procesního zavinění. Odvolací soud změnil výrok soudu prvního stupně tak, že přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení, aniž by se však jakkoli zabýval otázkou případné aplikace ust. §150 o. s. ř., a aniž by jakkoli zdůvodňoval, proč v dané věci ust. §150 o. s. ř. neaplikoval.
III.
Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem, Okresního soudu v Mostě a vedlejší účastnice B. M. Okresní soud v Mostě se postavení vedlejšího účastníka vzdal.
Krajský soud v Ústí nad Labem se ve stanovené lhůtě k podané ústavní stížnosti nevyjádřil.
Vedlejší účastnice ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 3. června 2008 vyjádřila nesouhlas s námitkami stěžovatelky uplatněnými v ústavní stížnosti a navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Vyjádření vedlejší účastnice řízení Ústavní soud nezasílal ostatním účastníkům k replice, neboť neobsahovalo žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti.
IV.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud rozhodl o odvolání žalobkyně napadající výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, aniž k projednání odvolání nařídil jednání.
V ust. §214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. se uvádí, že jednání není třeba nařizovat, jestliže odvolání se týká toliko nákladů řízení, lhůty k plnění nebo předběžné vykonatelnosti. Protože v souzené věci se jednalo právě o tento případ, nelze odvolacímu soudu vytknout, že k projednání odvolání v předmětné věci jednání nenařídil, pokud k vhodnosti takového postupu sám důvod neshledal. Odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 88/05 není v předmětné věci případný, neboť v citovaném nálezu šlo o situaci, kdy odvolání jiného účastníka řízení do výroku o nákladech řízení nebylo stěžovateli doručeno k vyjádření, čímž došlo k porušení práva na rovnost účastníků řízení dle článku 37 odst. 3 Listiny. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelce bylo odvolání vedlejší účastnice doručeno, a ta se k němu vyjádřila.
Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu pro ni bylo překvapivé a že odvolací soud v dané věci aplikoval ryze mechanicky a formalisticky otázku procesního zavinění.
Nelze souhlasit se stěžovatelkou, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo pro ni překvapivé, tedy že je nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu předvídat. V posuzované věci šlo o situaci předvídanou v ust. §146 odst. 2 větě druhé o. s. ř.
V souzené věci rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení s odkazem na ust. §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., přičemž vyšel ze zjištění, že zpětvzetí žaloby žalobkyní následovalo po úkonu žalované, kterým bylo vyhověno žalobnímu žádání.
Podle ust. §146 odst. 2 o. s. ř., "jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení)".
Je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí návrhu, žalobce (navrhovatel) nezavinil zastavení řízení, jestliže vzal zpět návrh, který byl podán důvodně, pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení); tak je tomu zejména v případě, že žalovaný po zahájení řízení žalobce uspokojil (zaplatil vymáhanou pohledávku, uzavřel se žalobcem požadovanou dohodu apod.). Důvodnost podání návrhu je zde rovněž třeba uvažovat procesně, tedy z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce; návrh je podán z tohoto hlediska důvodně, i kdyby žalovaný uspokojil žalobce, ačkoli k tomu neměl právní povinnost (srov. Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec: Občanský soudní řád, Komentář - I. díl, 7. vydání str. 662, bod 3).
V souzené věci odvolací soud správně poukázal na to, že při postupu dle ust. §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., otázku důvodnosti podání návrhu a chování žalované (stejně jako případnou otázku zavinění zastavení řízení) může soud posuzovat pouze z hlediska procesního, tedy z hlediska vztahu výsledku chování žalované k požadavkům žalobkyně. Závěr odvolacího soudu o povinnosti stěžovatelky uhradit žalobkyni náklady prvostupňového řízení nelze s ohledem na výše uvedené považovat za závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. V daných souvislostech nutno zdůraznit, že i důvodnost podaného návrhu ve smyslu uvedeného ustanovení třeba uvažovat procesně, tedy z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce (tj. podle procesního výsledku a nikoli podle hmotného práva). Soud v tomto stadiu řízení a v dané procesní situaci nemohl zkoumat, zda požadavky žalobkyně byly v souladu se zákonem, zda šly nad jeho rámec atd., když řízení ve věci samé již nemohlo být provedeno, neboť důvod řízení po vydání kopie zdravotnické dokumentace odpadl. Tato interpretace odpovídá komentářové literatuře i konstantní judikatuře obecných soudů.
K námitce stěžovatelky, že odvolací soud se nezabýval otázkou případné aplikace ust. §150 o. s. ř. Ústavní soud uvádí, že aplikace ust. §150 o. s. ř., tedy soudcovského zmírňovacího práva, ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení, je pouze a jedině na úvaze obecných soudů. Do tohoto posouzení Ústavní soud zásadně nevstupuje, a zejména pak nikoliv tam, kde tyto důvody obecným soudem (byť v řízení odvolacím) shledány nebyly. Ačkoli odvolací soud v souzené věci v odůvodnění svého rozhodnutí explicitně nezmínil nevhodnost aplikace citovaného ustanovení v souzené věci, nepředstavuje tato okolnost sama o sobě zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Podstatné je, že odvolací soud odůvodnil, byť stručně, proč o nákladech řízení rozhodl dle ust. §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.
Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje na další judikaturu Ústavního soudu, k tomu Ústavní soud pro úplnost uvádí, že tato rozhodnutí Ústavního soudu na daný případ nedopadají, neboť v citovaných rozhodnutích Ústavního soudu šlo o jinou situaci, než o jakou jde v souzené věci.
Ústavní soud neshledal, že by postupem ve věci jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu