ECLI:CZ:US:2008:3.US.796.08.1
sp. zn. III. ÚS 796/08
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaj) - ze dne 26. června 2008 sp. zn. III. ÚS 796/08 ve věci ústavní stížnosti Stavební jednička, s. r. o., se sídlem Praha 3, Žerotínova 1509/51, PSČ 130 00, proti opravnému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2008 č. j. 29 Co 176/2007-34 týkajícímu se výše náhrady nákladů řízení, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Obvodního soudu pro Prahu 3 a L. U. jako vedlejších účastníků řízení.
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. března 2008, se stěžovatelka domáhala zrušení opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2008 č. j. 29 Co 176/2007-34, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
K posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 18 C 270/2006.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. února 2007 č. j. 18 C 270/2006-20 bylo zastaveno řízení, ve kterém se žalobkyně L. U. (v řízení před Ústavním soudem "vedlejší účastnice") domáhala po žalované: Stavební jednička, s. r. o., (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") zaplacení částky 366 000 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. obvodní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dále obvodní soud rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobkyni (výrok pod bodem III.). K odvolání žalované bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2007 č. j. 29 Co 176/2007-31 usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 44 620 Kč (výrok pod bodem I. usnesení odvolacího soudu). Ve výroku pod bodem II. odvolací soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 800 Kč.
Dne 23. ledna 2008 vydal Městský soud v Praze pod č. j. 29 Co 176/2007-34 opravné usnesení, kterým bylo stanoveno, že výše náhrady nákladů řízení uvedená ve výroku pod bodem I. správně činí 37 140 Kč.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že mezi žalobkyní a žalovanou společností (stěžovatelkou) probíhal spor o úhradu pohledávky žalobkyně. Ta ovšem po vydání platebního rozkazu a odporu žalované vzala žalobu zpět. Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl usnesením ze dne 9. února 2007 č. j. 18 C 270/2006-20 tak, že řízení zastavil a současně nikomu nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení. Proti výroku o nákladech řízení podala stěžovatelka odvolání, které bylo v celé věci posledním, ale také jediným opravným prostředkem. Na základě tohoto odvolání přiznal Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 25. června 2007 č. j. 29 Co 176/2007-31 žalované náhradu nákladů v celkové výši 44 620 Kč.
Dne 28. ledna 2008 bylo stěžovatelce prostřednictvím její právní zástupkyně doručeno opravné usnesení ze dne 23. ledna 2008 č. j. 29 Co 176/2007-34, kterým byla náhrada nákladů řízení snížena na částku 37 140 Kč. Částka je tedy o 7 480 Kč nižší, než byla původně přiznaná. Jako důvod uvedl odvolací soud chybu v počtech, kterou nijak blíže nespecifikoval.
Stěžovatelka namítá, že důvodem snížení částky nebyla ve skutečnosti chyba v počtech, nýbrž použití jiné vyhlášky Ministerstva spravedlnosti. Při původním výpočtu byla správně určena výše nákladů podle novely vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, platné od 1. září 2006, neboť ve smyslu jejího ustanovení §16 je rozhodný stav v době vydání rozhodnutí. V tomto případě se jednalo o rozhodnutí o zastavení řízení ze dne 9. února 2007, tedy po novele, a stěžovatelce tak přísluší náklady ve výši určené sazbou po novele citované vyhlášky. V opravném usnesení pak soud použil nesprávně sazbu před novelou uvedené vyhlášky. Opravným usnesením nebyla napravena žádná početní chyba, ale soud chtěl změnit použití právního předpisu. Opravné usnesení tedy nemůže suplovat rozhodování soudu nebo opravný prostředek, jak jasně vyplývá z §164 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."). Proti tomuto opravnému usnesení nebyl přípustný žádný opravný prostředek, a to ani řádný - viz poučení, ale ani mimořádný ve smyslu občanského soudního řádu. Napadeným usnesením byl podle stěžovatelky učiněn nezákonný zásah do práv stěžovatelky, zejména na spravedlivý soud a proces, a stěžovatelka neměla žádnou obranu. Napadeným rozhodnutím byl porušen dvoustupňový systém našeho soudnictví daný zákonem a nahrazeno zcela jiné rozhodování. Soud použil nesprávné znění vyhlášky č. 484/2000 Sb., a protože neměl možnost své rozhodnutí měnit, uchýlil se ke zcela nesprávnému procesnímu prostředku. Postupem soudu tak byla porušena základní práva a svobody stěžovatelky, protože jí byla odňata možnost obrany, právo na spravedlivý soud a byla dle jejího názoru porušena zejména hlava pátá Listiny základních práv a svobod.
Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud na základě této stížnosti napadené opravné usnesení městského soudu ze dne 23. ledna 2008 č. j. 29 Co 176/2007-34 zrušil.
Dále si Ústavní soud k posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a L. U. jako vedlejší účastnice řízení.
Městský soud v Praze se ve stanovené lhůtě k podané ústavní stížnosti nevyjádřil, pouze přípisem Ústavnímu soudu doručeným dne 20. května 2008 sdělil, že ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu souhlasí s upuštěním od ústního jednání.
Vedlejší účastnice L. U. ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 29. května 2008 uvedla, že opravné usnesení Městského soudu v Praze o nákladech řízení, kterým došlo k opravě výroku o náhradě nákladů řízení z důvodu chyby v počtech, považuje za obsahově správné a v souladu s platnými právními předpisy, neboť náklady řízení přiznané stěžovatelce dle platných předpisů činí 37 140 Kč. Argumentaci stěžovatelky, že ke změně výše částky přiznaných nákladů řízení nedošlo na straně Městského soudu v Praze z důvodu chyby v počtech, ale z důvodu aplikace jiného právního předpisu, nelze dle názoru vedlejší účastnice přisvědčit. Zejména je podle vedlejší účastnice nutno poukázat na odůvodnění rozhodnutí o nákladech řízení jednak v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2007 č. j. 29 Co 176/2007-31, a dále v napadeném opravném usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2008 č. j. 29 Co 176/2007-34. Z odůvodnění uvedených usnesení nevyplývá, že by odvolací soud aplikoval rozdílné právní předpisy; naopak, městský soud v odůvodnění opravného usnesení výslovně poukazuje jednoznačně na fakt, že "... výše náhrady nákladů řízení nebyla pro chybu v počtech stanovena správně". Vždy přitom Městský soud v Praze poukazuje na skutečnost, že tyto náklady byly stanoveny na základě vyhlášky č. 484/2000 Sb., tj. stále stejného právního předpisu, nikoli předpisu jiného, jak tvrdí stěžovatelka. S ohledem na uvedené vedlejší účastnice navrhla, aby Ústavní soud vydal nález, kterým by ústavní stížnost v celém rozsahu zamítl. Vedlejší účastnice dále Ústavnímu soudu sdělila, že souhlasí ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu s upuštěním od ústního jednání.
Vyjádření vedlejší účastnice řízení Ústavní soud nezasílal ostatním účastníkům řízení k replice, neboť neobsahovalo žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti.
Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Městský soud v Praze a vedlejší účastnice řízení souhlasily ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu s upuštěním od ústního jednání. Protože stěžovatelka se ve stanovené lhůtě k této otázce nevyjádřila, předpokládal Ústavní soud v souladu s poskytnutým poučením, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. S ohledem na uvedené rozhodoval Ústavní soud ve věci bez nařízení ústního jednání.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nedůvodná.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, a uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 21. března sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647), dostupný též na http://nalus.usoud.cz].
Ústavní soud se ztotožňuje s námitkou stěžovatelky, že opravné usnesení nemělo být vydáno, neboť jím nebyla napravována žádná početní chyba, ale městský soud chtěl změnit použití právního předpisu.
V odůvodnění svého usnesení ze dne 25. června 2007 č. j. 29 Co 176/2007-31 Městský soud v Praze k výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně uvedl, že za situace, kdy ke zpětvzetí žaloby došlo nikoliv proto, že by žalovaná po podání žaloby žalovanou pohledávku zaplatila, ale pro procesní zavinění žalobkyně, bylo namístě při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupovat podle §146 odst. 2 věty prvé o. s. ř. V opravném usnesení ze dne 23. ledna 2008 č. j. 29 Co 176/2007-34 pak Městský soud v Praze upřesnil výši náhrady nákladů řízení uvedenou ve výroku pod bodem I. svého předchozího usnesení tak, že výše náhrady nákladů řízení uvedená ve výroku pod bodem I. správně činí 37 140 Kč. Tento svůj výrok Městský soud v Praze odůvodnil tak, že s poukazem na §3 odst. 1 bod 6 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), obou ve znění účinném do 1. září 2006, je třeba konstatovat, že výše náhrady nákladů řízení nebyla pro chybu v počtech stanovena správně.
Dle přechodných ustanovení, obsažených v článku II vyhlášky č. 277/2006 Sb., kterou se mění vyhláška č. 484/2000 Sb., se při určení výše paušální odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem v jednotlivém stupni občanského soudního řízení, které nebylo v tomto stupni ukončeno ke dni nabytí účinnosti této vyhlášky (tj. k 1. září 2006), postupuje podle dosavadních právních předpisů. V souzené věci jde právě o tento případ, neboť řízení bylo zahájeno dne 21. května 2006, kdy byla žaloba doručena soudu, přičemž ke dni nabytí účinnosti citované vyhlášky toto řízení nebylo skončeno.
Dle §164 o. s. ř. předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení nenabude právní moci. V §167 odst. 2 o. s. ř. se uvádí, že není-li dále stanoveno jinak, užije se na usnesení přiměřeně ustanovení o rozsudku. Dle §211 o. s. ř. platí pro řízení u odvolacího soudu přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného. Podle §164 o. s. ř. soud postupuje také při opravě chyb v psaní a počtech a jiných zřejmých nesprávností, které se vyskytly v usnesení (§167 odst. 2 o. s. ř.). Institut opravného usnesení má odstraňovat písařské či jiné zjevné nedostatky, jichž se dopustil v rozhodnutí soud, nikoliv účastník řízení v podaném návrhu např. při nesprávné identifikaci žalovaného (srov. Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec: Občanský soudní řád, Komentář - I. díl, 7. vydání str. 751, bod 1).
Výrokem pod bodem I. usnesení ze dne 25. června 2007 č. j. 29 Co 176/2007-31 Městský soud v Praze uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 44 620 Kč, aniž by v odůvodnění svého rozhodnutí stanovenou výši náhrady nákladů řízení odůvodnil s odkazem na příslušná ustanovení aplikovaného právního předpisu. Ve svém opravném usnesení ze dne 23. ledna 2008 č. j. 29 Co 176/2007-34 Městský soud v Praze stanovil, že výše náhrady nákladů řízení uvedená ve výroku pod bodem I. správně činí 37 140 Kč. Tento svůj výrok Městský soud v Praze odůvodnil tak, že s poukazem na §3 odst. 1 bod 6 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., obou ve znění účinném do 1. září 2006, je třeba konstatovat, že výše náhrady nákladů řízení nebyla pro chybu v počtech stanovena správně.
V souzené věci však nejde o případ, na který dopadá §164 o. s. ř., neboť Městský soud v Praze napadeným usnesením změnil výši náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně stanovenou v předchozím usnesení tohoto soudu ze dne 25. června 2007 č. j. 29 Co 176/2007-31 nikoli z důvodu chyby v počtech, ale z důvodu nesprávně aplikovaného právního předpisu, a to vyhlášky č. 484/2000 Sb. Z původně vypočtené výše nákladů řízení před soudem prvního stupně lze dovodit, že městský soud aplikoval vyhlášku č. 484/2000 Sb. ve znění účinném od 1. září 2006, a nikoli v jejím znění účinném do 31. srpna 2006.
Výše naznačené procesní pochybení je Městskému soudu v Praze nepochybně nutno vytknout. Ústavní soud však připomíná, že úkolem Ústavního soudu je zkoumat, zda řízení bylo spravedlivé jako celek. V souzené věci byla opravným usnesením Městského soudu v Praze napravena vada spočívající v nesprávném stanovení výše náhrady nákladů řízení v jeho předchozím usnesení (v důsledku nesprávné aplikace právního předpisu), i když se tak stalo formálně vadným procesním postupem soudu. Kdyby Ústavní soud v souladu s požadavkem stěžovatelky přistoupil ke zrušení napadeného opravného usnesení, obnovil by se tak stav, který tu byl před jeho vydáním, kdy by vedlejší účastnice byla povinna uhradit stěžovatelce náklady řízení podle předchozího usnesení Městského soudu v Praze, ve kterém byla výše náhrady nákladů řízení stanovena nesprávně, a sice vyšší částkou, než stanoví právní předpis, a vedlejší účastnice by tak byla nespravedlivě poškozena.
Kdyby Ústavní soud nad rámec petitu ústavní stížnosti zrušil obě usnesení Městského soudu v Praze ve výrocích týkajících se náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně, rozhodoval by Městský soud v Praze o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně znovu, přičemž - vázán právním názorem Ústavního soudu - by náklady řízení stanovil ve výši, která by byla stejná jako ta, která byla stanovena v napadeném opravném usnesení. Takový postup by byl formalistický, protože dosažený výsledek by byl stejný, jaký existoval již před podáním ústavní stížnosti.
S ohledem na princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.