ECLI:CZ:US:2008:3.US.879.07.1
sp. zn. III. ÚS 879/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. dubna 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. F. - Autoservis,zastoupeného JUDr. Radimem Miketou, advokátem AK Miketa a partneři se sídlem Jaklovecká 1249/18, Ostrava - Slezská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. ledna 2007 č. j. 15 Co 468/2006-196, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení a Tiskárny v Dubí, s. r. o., se sídlem A. a F. Ryšových 301, Ostrava - Svinov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. ledna 2007 č. j. 15 Co 468/2006-196, a tvrdí, že předmětným rozsudkem bylo porušeno právo na spravedlivý proces, které zahrnuje právo každého domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a "aby jeho věc byla projednána a aby jeho proces proběhl podle pravidel daných zákonem" (ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva"), jakož i článků 37 a 38 Listiny.
Obsahem ústavní stížnosti je, mimo jiné, též rekapitulace dosavadního průběhu pravomocně skončeného řízení, jehož předmětem byl nárok na náhradu škody, kterou proti stěžovateli (v dřívějším řízení v procesním postavení žalovaného) uplatnila jako žalobce Tiskárna v Dubí, s. r. o. (dále jen vedlejší účastník řízení).
Stěžovatel nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu a tvrdí, že pokud Krajský soud v Ostravě dospěl k závěru, že smlouva o přestavbě automobilu zn. Škoda Felicia na plynový pohon, uzavřená mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem řízení, byla absolutně neplatná pro rozpor jejího obsahu se zákonem, poté měla být důsledkem této skutečnosti povinnost stran si vzájemně vrátit přijatá plnění.
Stěžovatel považuje závěr krajského soudu, že stěžovatel měl povinnost, podle ustanovení §551 odst. 1 obchodního zákoníku, upozornit vedlejšího účastníka, jako objednatele této zakázky, na nevhodnost ujednání a pokud takto nejednal, potom bylo klesání otáček při ubrání plynu jako důsledek nenamontování emulátoru otáček vadou díla, za logicky rozporný. Zdůrazňuje, že nelze na straně jedné, jak to činí odvolací soud, považovat dodatečnou montáž emulátoru otáček za odstraňování vady díla a na straně druhé tento nedostatek v chodu vozidla považovat za "vadu díla ze smlouvy", která ale nikdy platně nevznikla.
Odvolacímu soudu stěžovatel především vytýká, že neprovedl jím navržené důkazy, a to výslech svědka, který zapůjčil vedlejšímu účastníkovi automobil, avšak spokojil se "pouze" s jeho písemným prohlášením. Zdůrazňuje, že v napadeném rozsudku odvolacího soudu je zjevný "extrémní nesoulad skutkových zjištění a právních závěrů z nich vyvozených".
II.
Ústavní soud si vyžádal spis vedený Okresním soudem v Opavě pod sp. zn. 25 C 140/2001, z něhož zjistil následující skutečnosti.
Vedlejší účastník se proti stěžovateli domáhal žalobou zaplacení částky 28 875,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že se stěžovatelem uzavřel smlouvu na přestavbu svého motorového vozidla zn. ŠKODA Felicia na pohon LPG s konkrétním typem plynového zařízení. Vozidlo spolu s technickým průkazem stěžovatel převzal a vedlejší účastník zaplatil v hotovosti stěžovatelem vystavenou fakturu na sjednanou částku 28 000,- Kč. Protože při provozu předmětného vozidla docházelo v záruční době k závadám, vedlejší účastník tyto nedostatky u stěžovatele písemně reklamoval. V této reklamaci upozornil na veškeré závady a zdůraznil, že pokud tyto závady nebudou v jím stanovené lhůtě odstraněny, bude nucen si vypůjčit pro své podnikání náhradní vozidlo a bude v souvislosti s tím nárokovat náhradu vzniklých výdajů.
Při vyzvednutí vozidla ze záruční opravy požadoval stěžovatel po vedlejším účastníkovi zaplacení dalších prací - montáže emulátoru otáček. Protože vedlejší účastník byl přesvědčen, že emulátor je součástí dodávaného plynového zařízení, odmítl zaplatit stěžovatelem požadovanou částku za montáž. Současně byl vedlejší účastník nucen zapůjčit si ke své potřebě jiné vozidlo, neboť stěžovatel jeho vozidlo neoprávněně zadržoval v době od 21. 6 do 1. 8. 2000. Tyto náklady představují žalovanou částku.
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 5. 2. 2003 č. j. 25 C 140/2001-73 bylo stěžovateli výrokem pod bodem I. uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení částku 8 400,- Kč, přičemž žaloba co do částky 20 475,- Kč byla zamítnuta (výrok II.) a o náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků na ně nemá právo (výrok III.).
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 8. 2004 č. j. 15 Co 782/2003-101 byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku a ve výrocích o náhradě nákladů zrušen a v tomto rozsahu byla věc prvoinstančnímu soudu vrácena k dalšímu řízení.
Důvodem zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně byla skutečnost, že na projednávanou věc byla nesprávně aplikována ustanovení občanského zákoníku a to přesto, že jde o vztah závazkový podle ustanovení §261 odst. 1 obchodního zákoníku, neboť jde o vztah mezi podnikateli; proto je nutné smlouvu uzavřenou mezi účastníky posoudit jako smlouvu o dílo (ve smyslu ustanovení §536 obchodního zákoníku). Jak zdůraznil odvolací soud, rozhodující pro posouzení nároku na náhradu škody podle ustanovení §373 obchodního zákoníku je "zjištění, jestli nedostatek montáže jednotky kontroly otáček lze považovat za vadu plnění či nikoliv".
Při jednání před soudem prvního stupně dne 16. 11. 2005 právní zástupce stěžovatele navrhl doplnit dokazování výslechem L. V. - majitele autopůjčovny a vyzvat ho k předložení originálů příjmových dokladů za zapůjčení vozidla a knihy jízd vypůjčeného vozidla.
Rozsudkem ze dne 25. 11. 2005 č. j. 25 C 140/2001-136, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 17. 5. 2006 č. j. 25 C 140/2001-160, Okresní soud v Opavě žalobu vedlejšího účastníka v plném rozsahu zamítl (výrok I.) a dále rozhodl o povinnosti vedlejšího účastníka zaplatit stěžovateli a státu náklady řízení (výrok II.).
Prvostupňový soud po doplnění dokazování učinil následující skutková zjištění:
Účastníci uzavřeli smlouvu o dílo, jejíž předmětem byla přestavba osobního vozidla vedlejšího účastníka na pohon LPG za použití systému HL 35.04. Vedlejší účastník věděl, že tato přestavba bude provedena v rozporu se schválenou technickou dokumentací, neboť na tomto postupu se účastníci předem dohodli. Z tohoto důvodu je takové ujednání v rozporu se zákonem č. 38/1995 Sb., o technických podmínkách provozu silničních vozidel na pozemních komunikacích, platným v té době a s prováděcími předpisy k tomuto zákonu a smlouva je tedy absolutně neplatná. V takovém případě se nelze domáhat náhrady škody, ale bezdůvodného obohacení, jehož vzájemné plnění si však účastníci před zahájením soudního řízení vzájemně vrátili. Z tohoto důvodu bylo prý nutné žalobu v plném rozsahu zamítnout.
Pokud jde o ujednání ohledně objednávky montáže emulátoru otáček, v tomto případě dospěl soud prvního stupně k závěru, že byla uzavřena nová smlouva, kde svůj závazek ze smlouvy nesplnil vedlejší účastník, proto se nemůže domáhat náhrady škody ve smyslu ustanovení §373 obchodního zákoníku.
Rozsudkem ze dne 10. 1. 2007 č. j. 15 Co 468/2006-196 Krajský soud v Ostravě rozhodl tak, že se rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku ohledně částky 8 400,- Kč zrušuje (výrok I.), ohledně zamítavého výroku ohledně částky 4 175,- Kč se předmětný rozsudek potvrzuje (výrok II.) a ve zbylém rozsahu, tj. v zamítavém výroku ohledně částky 16 300,- Kč a ve výrocích o nákladech řízení, se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení částku 16 300,- Kč a na náhradu nákladů řízení částku 17 557,50 Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 4 638,- Kč (výrok IV.).
Odvolací soud nejprve konstatoval, že ohledně částky 8 400,- Kč bylo již pravomocně rozhodnuto, a proto o něm nemohl již soud prvního stupně po zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu opětovně rozhodovat. Z tohoto důvodu odvolací soud v této části rozsudek soudu prvního stupně bez náhrady odklidil zrušujícím výrokem.
Po doplnění dokazování nad rámec skutkových zjištění, učiněných soudem prvního stupně, odvolací soud vzal za prokázané, že stěžovatel zadržoval předmětné vozidlo v období od 21. 6. do 27. 7. 2000 s úmyslem vynutit si od vedlejšího účastníka zaplacení částky 2 600,- Kč za instalaci emulátoru otáček. Do té doby, než stěžovatel písemně vyzval vedlejšího účastníka k jeho převzetí, zaplatil vedlejší účastník za tuto dobu za pronájem vozidla částku 24. 000,- Kč.
I když i odvolací soud souhlasil s právním názorem soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti smlouvy o dílo na přestavbu motorového vozidla na pohon LPG, na rozdíl od závěru soudu prvního stupně dovodil, že porušení právních předpisů v této souvislosti je možné shledat výhradně na straně stěžovatele, který jako podnikatel je povinen provádět podnikání řádně, tj. i kvalifikovaně.
V řízení nebylo tvrzeno a ani prokázáno, že to byl vedlejší účastník, kdo dal stěžovateli pokyn k provedení díla v rozporu s technickou dokumentací a jestliže se později tato skutečnost projevila ve vadném chodu motorového vozidla, není možné podle názoru odvolacího soudu dodatečnou montáž emulátoru otáček považovat za vznik nové samostatné smlouvy, ale jen za odstraňování vady díla, které by muselo být samozřejmě bezplatné.
Protože tedy stěžovatel neměl k datu 21. 6. 2000 vůči vedlejšímu účastníkovi splatnou peněžitou pohledávku, na jejímž základě by mohl cizí movitou věci právem schváleným způsobem zadržovat (§151s odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2000), dopustil se stěžovatel bezprávným zadržením motorového vozidla ve vlastnictví vedlejšího účastníka porušení jeho vlastnického práva. Jestliže si po předchozím upozornění stěžovatele vedlejší účastník pronajal jiné motorové vozidlo, zaplacením nájemného vznikla vedlejšímu účastníkovi škoda ve výši 24 700,- Kč. Vznik škody, její výši, jakož i porušení právní povinnosti vedlejší účastník v řízení prokázal, přičemž podle názoru odvolacího soudu není žádné pochybnosti o tom, že vznik této škody je v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti stěžovatele vozidlo vlastnicky náležející vedlejšímu účastníkovi vydat.
III.
Po přezkoumání námitek stěžovatele ve vztahu k jeho tvrzení o porušení základních práv a svobod dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soudní soustavy obecných soudů a nepřísluší mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy) právo vykonávat dohled nad jejich rozhodovací činností. Do této jinak zcela nezávislé činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti odvolává na údajné porušení čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavně právní argumentace stěžovatele, byť opřená o shora uvedená ustanovení Listiny a Úmluvy, však ve své podstatě směřovala především proti doplnění dokazování provedenému odvolacím soudem s tím, že se koncentrovala do jeho nesouhlasného stanoviska jak se skutkovým zjištěním, tak i z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud ve své judikatuře přiznává pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu ústavněprávní rozměr, zejména ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, jen za určitých podmínek. Dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu (příslušná rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) rozlišuje v souvislosti s nesprávnou realizací důkazního řízení případy důkazů získaných a později použitých v rozporu s procesními předpisy, případy důkazů opomenutých a případy svévolného hodnocení provedených důkazů.
První skupinou případů jsou situace, v níž byl důkaz, resp. informace v něm obsažená, získán v procesu dokazování nepřípustným způsobem, a proto musí být rozhodujícím soudem vyloučen z úvah směřujících ke zjištění skutkového stavu věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 135/99, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 14, str. 121, I. ÚS 129/2000, sv.19, str. 221, III. ÚS 190/01, sv. 24, str. 237 a další, rovněž dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Druhou skupinu tvoří případy tzv. opomenutých důkazů. Jde zejména o situaci, kdy účastník řízení navrhl provedení konkrétního důkazu, ale tento návrh byl soudem bez odpovídajícího odůvodnění zamítnut (případně opomenut), tedy jinak řečeno ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či jen okrajová a dále situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny vůbec, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/93, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 2, str. 87, III. ÚS 61/94, sv. 3 str. 51, IV. ÚS 219/03, sv. 32, str. 225 a další, dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz).
Třetí skupinu případů vad důkazního řízení tvoří případy, v nichž z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry z nich vyvozenými na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nález Ústavního soud sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 257, II. ÚS 182/02, sv. 312, str. 165 a další dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz).
V projednávané věci však Ústavní soud ústavněprávní pochybení takto vymezená v postupu odvolacího soudu neshledal.
Pokud jde o tvrzení, že odvolací soud neprovedl důkazy stěžovatelem navrhované, Ústavní soud konstatuje, že ze zásad občanskoprávního procesu nevyplývá, že by soud byl povinen provést všechny účastníky navrhované důkazy. Je však povinen odůvodnit, proč navrhované důkazy neprovedl.
Na odročeném jednání dne 10. 1. 2007 před odvolacím soudem byly k důkazu předloženy vedlejším účastníkem originály smluv o nájmu dopravního prostředku s připojenými originály příjmových a výdajových dokladů. K těmto dokladům nevznesl stěžovatel žádné připomínky.
V napadeném rozsudku odvolacího soudu se na str. 7-8 podrobně uvádí, na základě jakých důkazů dospěl označený soud k závěru, že v předmětné věci byla výše škody spočívající v úhradě za pronájem náhradního vozidla jednoznačně prokázána, přičemž se konstatuje, že jde o "důkazy vysoké důkazní hodnoty", které věrně a přesně prokazují jak uzavření nájemních smluv ohledně náhradního vozidla, tak i zaplacení nájemného stěžovatelem. Odvolací soud v této souvislosti vysvětlil, z jakého důvodu neprovedl důkaz výslechem podnikatele V. a jak se v této otázce vypořádal s otázkou pravosti vedlejším účastníkem předložených listinných dokladů.
V postupu odvolacího soudu nelze zjistit žádná pochybení, která by odůvodňovala správnost tvrzení stěžovatele o porušení jeho procesních práv.
Ústavní soud proto uzavírá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je logický, srozumitelný, přesvědčivý a není v něm patrna jakákoliv svévole, která by mohla vyústit v závěr, že mezi skutkovými zjištěními a právními závěry tohoto soudu existuje extrémní rozpor. Závěry odvolacího soudu jsou i z hlediska ústavněprávního plně přijatelné. Ústavní soud nesouhlasí proto s tvrzením stěžovatele, že by mezi závěrem obou obecných soudů o absolutní neplatnosti smlouvy a názorem odvolacího soudu, že v takovém případě neměl stěžovatel žádné zákonu odpovídající důvody zadržovat vozidlo vedlejšího účastníka, byl logický či jiný rozpor.
Za tohoto stavu a s ohledem na výše uvedená zjištění dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu