ECLI:CZ:US:2008:3.US.946.08.1
sp. zn. III. ÚS 946/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. 7 Tdo 1030/2007, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 1. 2007 č. j. 2 To 41/2006-40288 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2005 č. j. 36 T 16/2000-39878, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jež byla vydána v jeho trestní věci, neboť se domnívá, že jím byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 6 odst. 2 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 36 T 16/2000 se podává následující.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovateli byl uložen také trest zákazu činnosti v trvání 8 roků spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a trest propadnutí věci (částky 5 634 353,76 Kč s příslušenstvím). Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo dále rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
K odvolání stěžovatele odvolací soud taktéž napadeným usnesením podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně toliko ve výroku o propadnutí věci, a v ostatních výrocích zůstal nezměněn.
Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho trestní věci došlo k tzv. extrémnímu nesouladu skutkových zjištění s důkazy, jež byly ve věci provedeny. Odmítá, že byl srozuměn s tím, že podstatná část závazků společností VELKOOBCHOD KILIÁN, s. r. o. a BLANCO, spol. s r. o. (dále jen "VO KILIÁN" a "BLANCO") vůči jejich dodavatelům zůstane neuhrazena, čímž vznikne "poměrně vysoká škoda"; jeho "rozhodnutí o dočasném pozastavení některých plateb" ke způsobení škody vést nemohlo, neboť až do konce svého jednatelského působení obě společnosti "v nikoliv zanedbatelném rozsahu" své závazky vůči dodavatelům platily, a k prodeji obou společností E. Ř. došlo v situaci, kdy "byly schopny dostát svým závazkům vůči všem svým věřitelům a pokračovat v řádné podnikatelské činnosti". Skutkový závěr soudů, že tyto společnosti se v době prodeje naopak nacházely ve stavu neschopnosti dostát svým závazkům vůči dodavatelům (jehož si měl být vědom), je podle stěžovatele v přímém rozporu s důkazy, které byly obecnými soudy provedeny, resp. jež měly obecné soudy k dispozici (znaleckým posudkem z oboru ekonomika zpracovaným Ing. J. Š., CSc. a posléze i znaleckým posudkem Ústavu oceňování majetku při Ekonomické fakultě Vysoké školy báňské - Technické univerzity Ostrava). "Tvrzení" nalézacího soudu, že znalec Ing. Š. nepřihlédl ke skutečnosti, že společnosti VO KILIÁN nebyl poskytnut úvěr ve výši 300 mil. Kč, o který tato společnost žádala Union Banku, je podle stěžovatele nepravdivé.
Stěžovatel zdůrazňuje, že po celou dobu trestního řízení nebylo prokazováno, že by společnosti VO KILIÁN a BLANCO byly na E. Ř. převedeny na základě "předchozí dohody" (či alespoň s jeho vědomím), že obě společnosti přestanou posléze své závazky vůči dodavatelům plnit, a že E. Ř. pak "zmizí" v cizině. Příčinná souvislost mezi rozhodnutím stěžovatele o dočasném omezení plateb dodavatelům, následným převedením společností jiné osobě, neuhrazením závazků vůči dodavatelům, včetně závazků splatných až po ukončení jeho účasti v orgánech obou společností, je podle stěžovatele evidentně přetržena.
Stěžovatel konečně namítá, že "drtivá většina" svědků, kteří byli v rámci trestního řízení coby zástupci poškozených dodavatelů vyslechnuti, nebyla dotazována, zda jednotliví dodavatelé byli informováni o jeho záměru pozastavit v určitém rozsahu platby za dodané zboží. Je pravdou, že někteří zástupci poškozených v rámci svých výpovědí popisovali skutkové okolnosti, které by "nějakému omylu" mohly nasvědčovat; podle stěžovatele však existuje celá řada dalších svědků (zástupců dodavatelů), kteří potvrzují, že v rozhodnou dobu byli o záměru pozastavit platby za dodané zboží, i o důvodech tohoto opatření, informováni, a někteří dokonce potvrdili, že se se společnostmi VO KILIÁN, příp. BLANCO, na odkladu plateb za dodané zboží dohodli. V řízení soustavně tvrdil, že rozhodnutí "dočasně nehradit faktury dodavatelům", jakož i důvody tohoto rozhodnutí, nehodlal zatajovat; byť připustil, že někteří dodavatelé o zmíněném "rozhodnutí" a o jeho důvodech předem informováni nebyli.
Napadené usnesení Nejvyššího soudu pak dle stěžovatele nemůže obstát proto, že Nejvyšší soud vycházel výlučně ze skutkových zjištění, jež byla učiněna v "naprosto zásadním, extrémním rozporu se shromážděnými důkazy".
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 16. 5. 2008 stěžovatel uvádí odkazy na konkrétní čísla listů, na nichž jsou ve spise založeny důkazy a další písemnosti, jež považuje za stěžejní.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti předsedové senátu krajského, vrchního i Nejvyššího soudu odkázali na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Stěžovatelovy námitky směřují především proti provádění a hodnocení důkazů, jakož i proti skutkovým zjištěním obecných soudů, resp. jejich nedostatku, a dále proti právnímu hodnocení dotčeného skutku, k němuž obecné soudy dospěly.
Co do stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodněny.
V rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 359/05 (jakož i mnoha jiných) Ústavní soud vymezil obecné podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu zásahu do pravidel spravedlivého procesu. Ohledně kategorie tzv. opomenutých důkazů (čehož se stěžovatelka také dovolává) jde o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, avšak důkazní návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, případně zcela opomenut, "což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci" (ostatní uvažované typové situace "opomenutých" důkazů jsou v dané věci nepodstatné). Na druhé straně Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému; je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
Ústavní soud opakovaně připomíná, že ačkoli - obecně vzato - se tyto zásady vztahují k soudnímu procesu jako takovému, ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) právě z hlediska ústavněprávního rozměru, a zejména, aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí", zejména nedosahuje-li, "nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí.
V prvé skupině námitek stěžovatel kritizuje vady v provádění a hodnocení důkazů, jakož i nesprávnost (neúplnost) skutkových zjištěních.
K těmto námitkám se relevantním způsobem vyjádřil především dovolací soud, když dospěl k závěru, že "nelze přisvědčit tvrzení, že výše bezprostředně disponibilních finančních prostředků (společnosti) VO KILIÁN v dané době přesahovala souhrn všech závazků." Bezprostředně disponibilní finanční prostředky byly totiž i podle znalce k 4. 12. 1997 pouze ve výši 239 171 000 Kč (č. l. 39485 tr. spisu), zatímco objem všech závazků společnosti k tomuto datu ale činil celkem 952 639 000 Kč (č. l. 39488 tr. spisu) a uhrazeno z nich bylo pouze 24 679 000 Kč, a ani finanční majetek společnosti nedosahoval výše všech závazků společnosti, když byl vyčíslen k 4. 12. 1997 pouze na celkových 298 296 000 Kč.
Dovolací soud též přesvědčivě oponuje stěžovatelově námitce, že nebylo dostatečně zjišťováno, zda dotčení dodavatelé byli informováni o stěžovatelových záměrech, a podrobnému odůvodnění jeho závěrů nelze ničeho rozumně vytknout ("přislíbil-li /stěžovatel/ dodavatelům, že za zboží dostanou zaplaceno později po poskytnutí úvěru, aniž se mohl důvodně domnívat, že mu úvěr bude poskytnut, vyplývá z toho spolehlivý závěr, že dané dodavatele uvedl v omyl"). Lze uspokojivě sdílet názor, že se jako nelogické jeví jednání (stěžovatele), který "náhle" prodává společnost, ačkoliv prohlašuje, že je prosperující a má "velké plány s rozvojem její činnosti".
Na tomto základě, z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu, je namístě úsudek, že přijaté skutkové závěry věcné i logické zakotvení v provedených důkazech mají, resp. že naopak k závěru, že jsou s nimi v nesouladu, a to "extrémním", dospět nelze.
Nesprávnost právního posouzení spojuje stěžovatel in fine opět ve vadách skutkových, namítá-li nedostatek subjektivní stránky trestného činu (že nebylo prokazováno, že by společnosti VO KILIÁN a BLANCO byly na E. Ř. převedeny na základě "předchozí dohody" či alespoň s jeho vědomím, že obě společnosti posléze přestanou plnit své závazky vůči dodavatelům), a že zde není relevantní příčinné souvislosti (mezi jeho rozhodnutím dočasně omezit platby dodavatelům, následně převést společnost a neuhradit závazky vůči dodavatelům).
Ve vztahu k nim platí totéž, co bylo řečeno již výše. Skutkovému závěru (vyslovenému explicite v usnesení dovolacího soudu), že se způsobením škody (dodavatelům) inkriminovaným jednáním byl stěžovatel srozuměn, a je tak "pokryt zaviněním", nelze prima facie vytýkat ani deficit relevantního skutkového základu ani omyl v právním hodnocení.
Přesvědčivě působí úvaha dovolacího soudu, že "evidentní snaha (stěžovatele) převést veškerou odpovědnost za neuhrazení závazků a způsobení škody výhradně na E. Ř.", je zjevná z toho, že "věděl, že tento je občanem cizího státu, nevyvíjí v ČR žádnou podnikatelskou činnost, nebyla mu ani doložena nějaká podnikatelská činnost v zahraničí ani předložen žádný doklad, který by prokazoval, že E. Ř. disponuje finančními prostředky umožňujícími zaplatit aktuální dluhy (společnosti) VO KILIÁN". Odvolací soud k tomu poznamenal, že sám stěžovatel přiznal, že "fakticky o E. Ř. nic nevěděl". Pokud za této situace, při prokázané neschopnosti společnosti VO KILIÁN splnit závazky vůči dodavatelům, došlo k prodeji obchodního podílu "v podstatě zcela neznámé osobě", lze rozumně souhlasit, pokud obecné soudy vyhodnotily jednání stěžovatele jako výraz záměru zbavit se odpovědnosti za zaplacení dluhů a vyhnout se věřitelům. Stěžovatel pak nemohl důvodně předpokládat, že společnost pod vedením E. Ř. splní dříve vzniklé závazky, a naopak musel být srozuměn s tím, že k tomu nedojde, čímž jsou závěry obecných soudů, kritizované z hlediska absence zavinění a příčinné souvislosti, také rozumně obhajitelné.
Shrnutí řečeného je adekvátní závěr, že se stěžovateli existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných proto splněny nejsou.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2008
Jiří Mucha
předseda senátu