ECLI:CZ:US:2008:4.US.1050.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1050/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. června 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti K. J., zastoupeného JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Praze 4, Urbánkova 3360, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2008 sp. zn. 44 To 221/2008 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 3. 2008 sp. zn. 1 Nt 907/2008, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2008 sp. zn. 44 To 171/2008 a usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 10. 3. 2008 sp. zn. 1 KZV 198/2007 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 44 To 111/2008 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 1. 2008 sp. zn. 1 Nt 902/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem předaným k poštovní přepravě dne 22. 4. 2008 a doplněným dne 21. 5. 2008 se K. J. (dále též "stěžovatel", případně "obviněný") domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí o vazbě vydaná v jeho trestní věci vedené pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákona ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona.
Zároveň navrhl, aby ústavní stížnost byla projednána jako naléhavá přednostně s odůvodněním, že by tím bylo zamezeno prodlužování omezení jeho osobní svobody.
II.
Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a stěžovatelem zaslaných podkladů vyplývají následující skutečnosti.
Dne 31. 8. 2007 se stěžovatel dostavil na Polici České republiky, NPC SKPV Praha, k podání vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. řádu. Téhož dne bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání výše uvedeného trestného činu, byl mu ustanoven obhájce a byl za účasti tlumočníka vyslechnut a zadržen.
Dne 3. 9. 2007 soudce Obvodního soudu pro Prahu 10 vzal obviněného do vazby z důvodu §67 písm. a), b) a c) tr. řádu, se započtením vazby od 31. 8. 2007 v 15.18 hod.
Dne 4. 9. 2007 Městský soud v Praze stížnost obviněného proti výše uvedenému usnesení ze dne 3. 9. 2007 jako nedůvodnou zamítl.
Usnesením ze dne 23. 11. 2007 sp. zn. 1 Kzv 198/2007 státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze rozhodla podle §71 odst. 3 tr. řádu, že se obviněný ponechává nadále ve vazbě z důvodu §67 písm. a) a c) tr. řádu. Stížnost byla zamítnuta jako nedůvodná usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2007.
Dne 21. 1. 2008 Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením zamítl žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu (výrok I.), nepřijal záruku manželky obviněného (výrok II.), nepřijal písemný slib obviněného (výrok III.), nenahradil vazbu obviněného dohledem probačního úředníka (výrok IV.) a nepřijal nabídku peněžité záruky (výrok V.).
Dne 4. 3. 2008 Městský soud v Praze stížnost obviněného proti výše uvedenému usnesení ze dne 21. 1. 2008 jako nedůvodnou zamítl.
Dne 10. 3. 2008 státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze rozhodla podle §71 odst. 4 tr. řádu z důvodů §67 písm. a) a c) tr. řádu, že se obviněný ponechává nadále ve vazbě, neboť tyto vazební důvody nadále trvají.
Dne 3. 4. 2008 Městský soud v Praze stížnost obviněného proti výše uvedenému usnesení ze dne 10. 3. 2008 jako nedůvodnou zamítl.
Dne 12. 3. 2008 Obvodní soud pro Prahu 10 zamítl žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu s odůvodněním, že u obviněného jsou stále důvody jednak útěkové vazby podle §67 písm. a) tr. řádu a jednak předstižné vazby podle §67 písm. c) tr. řádu.
Dne 29. 4. 2008 Městský soud v Praze stížnost obviněného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 3. 2008 jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že ve věci obviněného rozhodoval opakovaně usneseními pod sp. zn. 44 To 522/2007, 44 To 603/2007, 44 To 630/2007, 44 To 111/2008 a 44 To 171/2008, a ve všech posledních stížnostech obviněný v podstatě opakoval stejné důvody jako i ve stížnosti nynější, tj. namítal, že nebyly dodrženy zákonné lhůty při jeho zadržení a vzetí do vazby, byl do České republiky vylákán a nebyla mu dána možnost zvolit si obhájce; citoval nálezy Ústavního soudu ve vztahu k §77 odst. 1 tr. ř. a uvedl, že sice stvrdil dobu svého zadržení a nic proti tomu nenamítal, ale učinil tak proto, že nemohl vědět o úmyslech policejního komisaře. Stížnostní soud uvedl, že k základní námitce ve stížnosti uplatněné, tj. údajnému porušení zákonných lhůt při zadržení obviněného a jeho vzetí do vazby, se vyjadřoval v minulosti též opakovaně a nezbývá mu než znovu konstatovat, že k porušení zákona nedošlo. Nelze souhlasit s tím, že osobní svoboda obviněného byla omezena již dobou jeho příchodu na policii. Obviněný se na policii dostavil dobrovolně, dobrovolně se podrobil podání vysvětlení dle §158 odst. 5 tr. řádu, které započalo dne 31. 8. 2007 v 10.20 hod. a skončilo dne 31. 8. 2007 ve 14.05 hod., a dobrovolně se podrobil výslechu obviněného, který započal v 14.40 hod. a byl ukončen v 15.55 hod. dne 31. 8. 2007, přičemž právě v závěru tohoto výslechu mu bylo vyhlášeno, a to v přítomnosti obhájce, rozhodnutí policejního orgánu o zadržení, a to v 15.18 hod. Osobní svoboda obviněného byla tudíž omezena dne 31. 8. 2007 v 15.18 hod., a protože návrh státního zástupce na vzetí obviněného do vazby byl předložen soudu dne 2. 9. 2007 v 14.25 hod., byly zákonné lhůty dodrženy. Obviněný po celou dobu své přítomnosti na policii neprojevil snahu z policie odejít, nebyl zde držen násilím. Kdyby se tak stalo, jistě by na to upozornil již předchozí obhájce, který byl úkonu přítomen. Nic takového však namítáno nebylo. Dobu omezení osobní svobody je třeba stanovit z daných faktů a nikoliv ji dovozovat z hypotetických úmyslů policejního komisaře. Stížnostní soud se proto neztotožnil s námitkou, že napadené usnesení je nezákonné z důvodu porušení řízení napadenému rozhodnutí předcházejícímu.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva a svobody, zejména čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen Ústava"), čl. 36, čl. 2 odst. 2, čl. 4 a čl. 8 (zejména odst. 1 - 3, 5) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to zejména tím, že státní zástupce i obecné soudy nevyhověly jeho žádosti o propuštění z vazby na svobodu, ačkoliv návrh na vzetí do vazby byl příslušnému soudu doručen poté, co jeho svoboda byla policejním orgánem omezena po dobu více jak 52 hodin, tedy po lhůtě 48 hodin omezení jeho osobní svobody.
V části II. stěžovatel podrobně popsal sled událostí, z něhož dovodil naprostou nepochybnost, že byl policií vylákán z ciziny do Prahy, aby zde mohl být zatčen, obviněn a aby na něj byla uvalena vazba. Uvedl, že do doby zadržení je třeba včítat nejen dobu, pro kterou byl obviněný zadržen podle §75 tr. řádu, ale i dobu, po kterou byla jeho osobní svoboda omezena jako osoby podezřelé, a to bez ohledu na to, zda se jednalo o právní či protiprávní omezení osobní svobody, což vyplývá z nálezu IV. ÚS 305/97 (Sb. n. u., sv. 11, str. 273). Citoval obsah rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích 4 To 1074/2000, jehož nosné principy uplatnil ve stížnosti proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 1. 2008, a uvedl podstatný obsah této stížnosti.
V části III. stěžovatel citoval obsah usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2008.
V části IV. stěžovatel uvedl obsah námitek uplatněných ve stížnosti proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 3. 2008. Opětovně tvrdil, že byl zadržován v místnostech 3. oddělení OOK, SKPV, Správy hl. města Prahy nejméně od 11.46 hod. proto, aby mu bylo sděleno obvinění, zahájeno trestní stíhání, byl zadržen podle §75 tr. řádu a aby byl podán podnět k návrhu na vzetí do vazby.
V části V. stěžovatel citoval odůvodnění usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 10. 3. 2008 a obsah své stížnosti proti tomuto usnesení. Poukázal na nálezy Ústavního soudu IV. ÚS 503/03 (Sb. n. u., sv. 35, str. 385) a I. ÚS 305/06, týkající se aplikace kritérií uplatňovaných při rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě podle ustanovení §71 odst. 4 tr. řádu a vyslovil přesvědčení, že v jeho případě tyto podmínky prodloužení vazby nebyly dány, byť by stále existovaly důvody vazby podle §67 písm. a) a c) tr. řádu. Vyjádřil přesvědčení, že státní zástupkyní tvrzená existence vazebních důvodů nebyla důvodná. Poukázal na usnesení IV. ÚS 119/05 (Sb. n. u., sv. 37, str. 719) a citoval usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2008.
V části VI. stěžovatel zopakoval svá výše již uvedená tvrzení o porušení základních práv a svobod, poukázal na příslušné články Ústavy, Listiny a Úmluvy a parafrázoval jejich obsah s tím, že "v podrobnostech odkazuje stěžovatel na podrobný rozbor postupu obecných soudů a státního zastupitelství v částech I. - V. odůvodnění této ústavní stížnosti, ...".
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel opětovně tvrdil, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva a svobody. V podstatné části popsal skutkové okolnosti týkající se omezení jeho osobní svobody orgány činnými v trestním řízení a polemizoval s jejich některými skutkovými zjištěními, zejména pokud jde o okamžik zakládající počátek omezení osobní svobody. Městskému soudu v Praze a Obvodnímu soudu pro Prahu 10 vytkl, že výrok a odůvodnění jejich rozhodnutí ze dne 29. 4. 2008, resp. ze dne 12. 3. 2008, byly nesprávné a nedostatečné, a neodpovídaly průběhu děje dne 31. 8. 2007. V části II. doplnění ústavní stížnosti stěžovatel znovu opakoval svá výše již uvedená tvrzení o porušení základních práv a svobod. V závěru uvedl, že v podrobnostech odkazuje na podrobný rozbor postupu obecných soudů a státního zastupitelství v částech I. až V. ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 24. 4. 2008.
IV.
Obvodní soud pro Prahu 10, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ji považuje za nedůvodnou. Námitky v ní uvedené byly uplatněny před obecnými soudy, které o nich rozhodly. Odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti, vedle judikatury, poukázal na jednotlivé články Ústavy, Listiny a Úmluvy, aniž by ovšem zřetelně vymezil příčinný vztah mezi tvrzeným porušením jednotlivých těchto článků a konkrétními rozhodnutími, resp. postupy orgánů činných v trestním řízení; z tohoto důvodu Ústavní soud vycházel z obsahu rozsáhlé (zejména díky obsáhlým citacím odůvodnění některých rozhodnutí) ústavní stížnosti, přičemž její podstatu spatřoval v tvrzení stěžovatele, že jeho vzetí do vazby a další pokračování vazby bylo nezákonné, čímž bylo porušeno základní právo na osobní svobodu zakotvené v čl. 8 Listiny, resp. základní právo na svobodu a osobní bezpečnost dle článku 5 Úmluvy a článek 6 Úmluvy.
Z argumentace obsažené v ústavní stížnosti (zejména v jejích částech II. - IV.) zřetelně vyplývá, že podstatná část námitek směřovala nikoliv k ústavní stížností napadeným rozhodnutím obecných soudů a orgánů činných v trestním řízení týkajícím se dalšího pokračování vazby, jak jsou uvedeny v petitu, ale k okolnostem jeho prvotního zbavení svobody zadržením policií dne 31. 8. 2007 a následným vzetím do vazby soudcem Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 1. 9. 2007, zejména k posouzení časového údaje - okamžiku zbavení osobní svobody. Stěžovatel totiž v řízení před obecnými soudy i v ústavní stížnosti opakovaně tvrdil, že orgány činné v trestním řízení nesprávně stanovily počátek zbavení osobní svobody, v důsledku čehož vzetí do vazby bylo nezákonné, neboť o něm bylo rozhodováno až po uplynutí lhůty 48 hodin stanovené v článku 8 odst. 3 Listiny.
Petit ústavní stížnosti výslovný požadavek zrušit prvotní rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 9. 2007 o vzetí stěžovatele do vazby neobsahuje. I kdyby tomu však bylo, musela by být v tomto rozsahu ústavní stížnost odmítnuta z procesních důvodů jako návrh opožděný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) ve spojení s ustanovením §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel nadto, jak vyplývá ze shromážděných podkladů, ve stížnosti proti rozhodnutí o vzetí do vazby v tomto směru nic nenamítal. Z napadeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2008 (na str. 4) lze dovodit, že tuto námitku vznesl až ve stížnosti proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 1. 2008.
Proto také Ústavní soud poukaz stěžovatele za nález IV. ÚS 305/97 považoval za nepřípadný; v posledně uvedeném případě totiž obhájce stěžovatele na skutečnost, že k omezení svobody stěžovatele došlo již před sdělením obvinění, upozorňoval již před předvedením stěžovatele před soudce a později i ve stížnosti proti rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby; v případě stěžovatele však jeho obhájce takto nepostupoval.
Z uvedených důvodů Ústavní soud k námitkám týkajícím se údajného nezákonného omezení osobní svobody (prvotním) vzetím do vazby, obsaženými v částech I. až IV. ústavní stížnosti, nadále nepřihlížel.
Zbývající část ústavní stížnosti (především její část V.) směřovala proti rozhodnutím o již existující vazbě. Podstata stěžovatelovy argumentace spočívala v tvrzení, že napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení o jeho ponechání ve vazbě byla nezákonná pro rozpor s požadavky ustanovení §71 odst. 4 tr. řádu, a pro nenaplnění důvodů vazby dle ustanovení §67 písm. a) a c) tr. řádu.
Obecné principy
Ústavní soud připomíná, že na rozhodování soudu o dalším trvání vazby se vztahují záruky článku 5 odst. 3 Úmluvy, dle něhož "Každý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody v souladu s ustanovením odstavce 1 písm. c) tohoto článku, musí být ihned předveden před soudce nebo jinou úřední osobu zmocněnou zákonem k výkonu soudní pravomoci a má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení. Propuštění může být podmíněno zárukou, že se dotčená osoba dostaví k přelíčení." a článku 5 odst. 4 Úmluvy, dle něhož "Každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné."
Důvodnost setrvání obviněného ve vazbě je třeba hodnotit podle konkrétních okolností každého případu. Pokračující vazba může být důvodná jen tehdy, jsou-li dány konkrétní skutečnosti poukazující na existenci opravdového požadavku veřejného zájmu, které nehledě na presumpci neviny převažují nad pravidlem respektování osobní svobody stanoveným v článku 5 Úmluvy.
Obecným soudům v prvé řadě přísluší zajistit, aby v konkrétním případě netrvala vazba obviněného v přípravném řízení nepřiměřeně dlouho. Za tím účelem musejí s ohledem na zásadu presumpce neviny prozkoumat veškeré skutečnosti pro i proti existenci veřejného zájmu a musejí je ve svých rozhodnutích o žádostech o propuštění objasnit. Úkolem Ústavního soudu je rozhodnout, zda došlo k porušení článku 5 odst. 3 Úmluvy, především na základě důvodů zmíněných v těchto rozhodnutích a řádně doložených skutečností uvedených stěžovatelem v jeho stížnostech.
Trvání důvodného podezření, že zadržená osoba spáchala trestný čin, je podmínkou sine qua non při posuzování zákonnosti pokračující vazby, po určité době to však již není dostačující. V takovém případě musí Ústavní soud rozhodnout, zdali další důvody uplatněné soudními orgány nadále ospravedlňují zbavení svobody. Pokud jsou tyto důvody "závažné" a "dostatečné", potom musí Ústavní soud také zjistit, zda příslušné orgány postupovaly v řízení se "zvláštní péčí".
Na řízení podle článku 5 Úmluvy se článek 6 odst. 1 Úmluvy nevztahuje, neboť při rozhodování o vazbě dle článku 5 Úmluvy nejde o řízení, ve kterém se rozhoduje o "oprávněnosti" trestního obvinění dle článku 6 odst. 1 Úmluvy. Z toho ovšem nelze dovodit, že rozhodování o vazbě principům spravedlivého trestního procesu vyplývajícím z článku 6 Úmluvy nepodléhá. Jejich zdrojem však není ustanovení posledně jmenovaného článku, nýbrž vyvíjející se judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") při aplikaci článku 5 Úmluvy, jakož i bohatá judikatura Ústavního soudu upínající se k vazebním věcem.
Ačkoliv tedy není vždy nezbytné, aby řízení podle článku 5 odst. 4 Úmluvy poskytovalo stejné záruky, jako jsou vyžadovány článkem 6 odst. 1 Úmluvy pro trestní či civilní řízení, musí mít soudní charakter a poskytovat záruky přiměřené povaze daného zbavení osobní svobody. Osoby zbavené svobody tak mají právo na přezkum procesních a hmotněprávních podmínek, které jsou nezbytné pro zákonnost zbavení osobní svobody. Soud musí posoudit nejenom soulad s procesními ustanoveními zákona, ale také odůvodněnost podezření, na němž je zbavení svobody založeno a legitimitu účelu zbavením svobody sledovaného. Řízení musí být kontradiktorní a zaručovat v každém případě rovnost zbraní. Jde-li o osobu zbavenou svobody podle článku 5 odst. 1 písm. c), musí se konat slyšení.
S ohledem na dramatický dopad, jaký má zbavení svobody na základní práva dotčené osoby, by proto řízení vedené podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy mělo v zásadě také vyhovět - v nejširší možné míře dané okolnostmi probíhajícího vyšetřování - základním požadavkům spravedlivého procesu.
Osoby vzaté do vazby tak mají právo na opakované přezkoumání procesních a hmotněprávních podmínek, které jsou podstatné pro zákonnost zbavení svobody. Příslušný orgán veřejné moci musí posoudit nejen splnění procesních požadavků stanovených trestním řádem, ale též existenci důvodné obavy, na níž je vazba založena, tj. legitimnost cíle sledovaného vazbou. Počáteční rozhodnutí o vzetí do vazby totiž nemusí nutně ospravedlňovat vazbu po celou dobu jejího trvání, neboť okolnosti, na kterých bylo rozhodnutí založeno, se mohly změnit nebo zaniknout. Proto také osoba ve vazbě musí mít právo podávat návrhy na přezkoumání zákonnosti vazby i v jejím průběhu; s tím koresponduje povinnost provádět periodické kontroly podmínek omezení osobní svobody (§71 odst. 4 tr. řádu ve spojení s §72 tr. řádu). Povinnost provádět periodickou kontrolu trvání důvodů vazby není v Listině ani Úmluvě výslovně nařízena, nicméně Ústavní soud, obdobně jako Evropský soud, ji z čl. 5 odst. 4 Úmluvy vyvodil.
Aplikace obecných principů na věc stěžovatele
Stěžovatel byl zadržen dne 31. 8. 2007 v 15.18 hod. Jeho osobní svoboda je tudíž omezena po dobu téměř 10 měsíců.
Z napadeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 1. 2008 vyplývá, že soud rozhodující o žádosti obviněného ze dne 6. 1. 2008 o propuštění z vazby na svobodu své rozhodnutí zdůvodnil trváním důvodného podezření ze spáchání trestného činu, s poukazem na konkrétní skutečnosti a důkazy obsažené ve spise, z nichž vyplývá, že stěžovatel se měl jako člen organizované skupiny působící ve více státech aktivně zúčastnit na obchodu s drogami. Pokud jde o důvody vazby útěkové dle §67 písm. a) tr. řádu, obvodní soud poukázal na skutečnost, že obviněný je cizím státním příslušníkem, který se před vzetím do vazby pohyboval dlouhodoběji v různých zemích, byť má rodinu ve Švýcarsku. Zjištěné skutečnosti svědčí o tom, že není pevně vázán na nějaké určité místo ať již z hlediska osobního, pracovního či sociálního. Navíc je ohrožen přísným trestem odnětí svobody, neboť je stíhán pro zvlášť závažnou úmyslnou trestnou činnost, za kterou by mu byl ukládán trest odnětí svobody v sazbě od deseti do patnácti let. Jeden z nejdůležitějších spolupachatelů obviněného M. H. není dosud pro orgány činné v trestním řízení dostupným, neboť se pohybuje po více různých státech a užívá několik identit. K důvodům vazby předstižné dle §67 písm. c) tr. řádu obvodní soud uvedl, že předmětnou trestnou činností obviněný získával prostředky pro svou obživu či pro uspokojení dalších potřeb, a proto existuje důvodná obava, že by v případě propuštění z vazby na svobodu opakoval trestnou činnost, pro kterou je stíhán. Tato obava je rovněž umocněna vazbou obviněného na M. Ha., s nímž již jednou v minulosti neváhal trestnou činnost pro získání majetkového prospěchu páchat. Obviněným nabízené instituty pro nahrazení vazby obvodní soud shledal jako nedostatečné, a to jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Nabízené záruky nemohly eliminovat obavy, že obviněný v případě propuštění z vazby na svobodu uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo hrozícímu trestu, a že bude v případě propuštění na svobodu opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán.
Stížnostní soud své zamítavé rozhodnutí ze dne 4. 3. 2008 o stížnosti obviněného proti výše uvedenému rozhodnutí obvodního soudu odůvodnil poukazem na podrobné a konkrétní odůvodní soudu prvního stupně, se kterým se ztotožnil. Poukázal na nález Ústavního soudu III. ÚS 566/2003 (Sb. n. u., sv. 33, str. 3), dle něhož hrozbou vysokým trestem lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby toliko v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem 8 let. Správnými shledal i výroky o nepřijetí nabízených záruk, které považoval vzhledem k závažnosti stíhaného skutku za naprosto nepostačující.
Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 10. 3. 2008 o ponechání obviněného ve vazbě uvedla konkrétní důvody, pro které se nepodařilo vyšetřování skončit a konstatovala, že důvody vazby dle §67 písm. a) a c) jsou dány nadále.
Stížnostní soud své zamítavé rozhodnutí ze dne 3. 4. 2008 o stížnosti obviněného proti výše uvedenému rozhodnutí státní zástupkyně odůvodnil tvrzením, že po přezkoumání stížnosti se přesvědčil, že obviněný je i nadále stíhán důvodně, a poukázal na podrobné odůvodnění svých předchozích rozhodnutí. Konstatoval, že státní zástupkyně se vypořádala s důvody, pro které nebylo možno vyšetřování v naposledy prodloužené lhůtě skončit, uvedla důvody bránící skončení věci a úkony, které zbývá provést a které jsou pro skončení věci nezbytné. Ve věci neshledal neodůvodněné průtahy a konstatoval, že vyšetřování probíhá průběžně, jeho délka odpovídá charakteru a závažnosti stíhaného skutku. Uvedl, že řízení proti uprchlému M. H. bude probíhat samostatně, věc bude vyloučena ze společného řízení a vedena odděleně. Na den 17. 4. 2008 je již příslušným policejním komisařem nařízeno prostudování spisu obviněným, a lze proto předpokládat brzké ukončení věci.
Obvodní soud ve svém rozhodnutí ze dne 12. 3. 2008 o zamítnutí žádosti obviněného o propuštění z vazby na svobodu stručně konstatoval, že jsou stále dány důvody vazby podle §67 písm. a) a c) a dosud zjištěné skutečnosti současně nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu dosáhnout jiným opatřením.
Stížnostní soud své zamítavé rozhodnutí ze dne 29. 4. 2008 o stížnosti obviněného proti výše uvedenému rozhodnutí obvodního soudu odůvodnil konstatováním, že ve věci obviněného rozhodoval opakovaně usneseními pod sp. zn. 44 To 522/2007, 44 To 603/2007, 44 To 630/2007, 44 To 111/2008 a 44 To 171/2008, a ve všech posledních stížnostech obviněný v podstatě opakoval stejné důvody jako i ve stížnosti nynější. Konstatoval, že důvody vazby útěkové a předstižné jsou podloženy konkrétními skutečnostmi a uvedl je.
Ústavní soud akceptuje zjištění orgánů činných v trestním řízení, že v trestní věci stěžovatele trvá důvodné podezření, že obviněný spáchal trestný čin. Musel ovšem dále posoudit, zdali další důvody uplatněné těmito orgány nadále ospravedlňovaly zbavení svobody, byly "závažné" a "dostatečné", a zda tyto orgány postupovaly v řízení se "zvláštní péčí". Ústavní soud připouští, že závažnost obvinění nemůže sama o sobě ospravedlnit dlouhé trvání vazby, v případě stěžovatele je však toho názoru, že uplatněný důvod zatím neztratil na síle a významu a tudíž je i nadále závažný a dostatečný; ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou též souladná s dosavadní judikaturou Ústavního soudu. Důvody vazby útěkové a předstižné byly v napadených rozhodnutích podrobně specifikovány. Ústavní soud je tudíž toho názoru, že za současného stavu věci důvody, na nichž spočívala napadená rozhodnutí o vazbě, byly dostatečné k ospravedlnění ponechání stěžovatele ve vazbě.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená usnesení byla vydána na základě zákona; dostatečně uvádí důvody, na nichž jsou založena, a nelze je tudíž označit za rozhodnutí svévolná. Důvody, pro které stížnostní soud stížnost zamítl, jsou v jeho rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto, nemaje potřebu cokoliv k nim dodávat, odkazuje. Principy spravedlivého procesu aplikované ve vazebním řízení postupem obecných soudů vedoucím k vydání předmětných usnesení nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny.
K tvrzení o porušení čl. 90 Ústavy Ústavní soud uvádí, že citovaný článek sám o sobě subjektivní veřejné ústavně zaručené základní právo stěžovatelů nezakládá, neboť (spolu s článkem 95 odst. 1 Ústavy) obsahuje především institucionální záruku soudní pravomoci, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců [srov. nález IV.ÚS 285/02, Sb.n.u., sv. 30, str. 193 (195-6)].
K namítanému porušení článku 2 odst. 2 Listiny (jemuž obsahově odpovídá článek 2 odst. 3 Ústavy), zakotvujícího omezení státní moci zákonem, nutno připomenout, že zmíněné články subjektivní samostatné veřejné ústavně zaručené základní právo stěžovatele nezakládají a nelze se jich dovolávat přímo [srov. nález IV. ÚS 690/01, Sb.n.u., sv. 29, str. 417; nález IV.ÚS 223/04, Sb.n.u., sv. 36, str. 319 (323)], což se obdobně týká i namítanému porušení článku 4 Listiny (k tomu srov. např. usnesení III. ÚS 118/05, Sb. n. u., sv. 37, str. 767).
Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že svoboda stěžovatele nebyla omezena neústavním způsobem. Proto návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Jelikož Ústavní soud, vycházeje z naléhavosti věci, rozhodl o předmětné ústavní stížnosti v nejkratším možném termínu, pozbylo tím posouzení návrhu stěžovatele na projednání věci jako naléhavé mimo pořadí dle §39 zákona o Ústavním soudu rozumného smyslu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 26. června 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu